Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 232/96

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 19. prosince 1996 ve

věci ústavní stížnosti P. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 15. května 1996, sp. zn. , kterým se zamítá

dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května

1995, sp. zn. , vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , t a k t o :

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. , se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 22.

srpna 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. , kterým se

zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.

května 1995, sp. zn. , vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. (žalobce P. M.

proti žalovanému P., státnímu podniku, o vydání nemovitostí).

Napadeným rozhodnutím se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z y, y

základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských

právech a svobodách podle y.

Ze spisu sp. zn. , jenž si Ústavní soud vyžádal od

Obvodního soudu pro Prahu 8, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se za sebe i "na místě" vedlejších účastníků

v řízení před obecnými soudy domáhal vydání nemovitostí podle

, ve znění pozdějších

předpisů. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. září

1992, sp. zn. uložil žalovanému státnímu podniku P.

uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí když

konstatoval, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo

v rozhodném období, a to bez náhrady, aniž rozhodnutí o znárodnění

bylo majitelům doručeno. V odvolacím řízení Městský soud v Praze

usnesením ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. , z důvodu

nedostatečného objasnění skutkových aspektů rozhodované věci

zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil

k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna

1995, sp. zn. , byla žaloba stěžovatele na vydání věci

zamítnuta s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat

provedení znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy

platnými předpisy. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22.

května 1995, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. Důvodem tohoto rozhodnutí byl závěr, podle kterého

navrhovatel v řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno.

Soud konstatoval, že navrhovatel své tvrzení o naplnění skutkové

podstaty , ve znění

pozdějších předpisů, dokládal pouze výpisem z pozemkové knihy,

v němž je zaneseno, že podle dekretu prezidenta republiky č.

101/1945 Sb. a výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949,

čj. 50581-V/4-49, bylo vloženo právo vlastnické daných nemovitostí

pro firmu Spojené lihovary a octárny, n. p., Praha, nepředložil

však důkaz uvedeným výměrem za účelem posouzení rozporu s tehdy

platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

, ve znění pozdějších předpisů.

V doplnění svého dovolání proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. , (na č. l.

115-116) navrhovatel předložil dovolacímu soudu ověřený opis

výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 20.

května 1949, čj. 50581-V/4-49, kterým byl stanoven rozsah

znárodnění předmětných nemovitostí.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 1996, sp. zn.

, dovolání zamítl. Dle jeho názoru šlo v daném

případě o znárodnění, uskutečněné na základě zákona č. 115/1948

Sb., podle kterého bylo znárodnění zestátněním provedeno

retroaktivně dnem 1. ledna 1948. Soud odkázal na ustanovení čl.

I § 1 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož byl ministr výživy

zmocněn vyhlásit v Úředním listě, které podniky a závody byly

znárodněny. V posuzované věci se tak stalo vyhláškou č. 1476/1948

Úředního listu. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že na daný

případ se nevztahovala povinnost státu vyplatit za znárodněný

majetek náhradu a dále vlastnické právo státu k zestátněným

nemovitostem nevzniklo intabulací, jelikož se nejednalo o převod,

nýbrž o přechod vlastnictví. Všechny tyto závěry vedly ke

konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými

listinnými důkazy nebylo doloženo jeho tvrzení, že v daném případě

přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež

by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

V ústavní stížnosti je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že ve svém

rozhodnutí nenavazuje na obsah předchozího řízení, nereaguje na

skutečnost, že doklad o znárodnění byl do spisu již založen

a nahrazuje, dle mínění stěžovatele, již zřejmě nesprávný

požadavek předložení y o znárodnění zcela novými právními

důvody, tedy odkazem na zákon č. 115/1948 Sb. a tím i na

retroaktivní termín znárodnění, který měl, podle názoru Nejvyššího

soudu, předcházet 25. únoru 1948. Stěžovatel dále trvá na

konstitutivnosti intabulace i v případě přechodu vlastnictví, čímž

v daném případě argumentuje ve prospěch naplnění žalovaného

restitučního titulu a poukazuje i na protiprávní materiální

aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. i zákona č.

115/1948 Sb. vzhledem ke znárodňovaným nemovitostem. Nejvyššímu

soudu konečně vytýká procesní pochybení, když tento vnáší do

řízení nové hledisko, k němuž účastník nemá možnost se vyjádřit.

Z uvedeného dovozuje porušení y a a 36 y

základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení ústavních

zákonů a mezinárodních smluv podle y.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření

Nejvyššího soudu.

V něm předseda senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu poukazuje na

skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti právní úpravě,

obsažené v příslušných znárodňovacích předpisech, přičemž soudům

v občanském soudním řízení ovšem umožňuje ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) , ve znění pozdějších předpisů,

pouze posouzení toho, zda tu nedošlo ke znárodnění zestátněním

v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Dále odkazuje na

argumentaci Nejvyššího soudu, obsaženou v napadeném rozhodnutí,

týkající se rozlišení přechodu vlastnictví podle znárodňovacích

předpisů a podle obecné úpravy, zakotvené v obecném zákoníku

občanském z roku 1811, který platil až do 1. ledna 1951. Na

základě uvedeného se předseda senátu Nejvyššího soudu neztotožňuje

s názorem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, podle něhož mělo

napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dojít k dotčení stěžovatele

na jeho základních právech a svobodách.

II.

Při přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí Nejvyššího

soudu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

neshledal Ústavní soud žádné pochybení v možnosti původního

právního posouzení předmětné věci ve stadiu rozhodování

o dovolání. Ústavní soud se dále ve svém rozhodování neodchýlil od

právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož ke znárodnění

zestátněním v daném případě došlo na základě zákona č. 115/1948

Sb.

Nejvyšší soud však z tohoto konstatování dovozuje dva závěry,

jež nejsou navzájem slučitelné. Závěrem prvním je akceptace

retroaktivity uvedeného zákona (čl. I § 1), z čehož by ale

vyplývalo, že ke znárodnění došlo před rozhodnou dobou. Současně

je, z uvedeného pohledu nadbytečně, analyzován postup znárodňování

v dané věci a vztah právní úpravy znárodnění a obecné úpravy,

obsažené v , a dovozuje se nenaplnění skutkové

podstaty restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů.

V otázce posouzení retroaktivity zákona č. 115/1948 Sb. se

Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu ČSFR,

vyjádřeným v nálezu ve věci, vedené pod

sp. zn.

(publikované pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR, ročník 1992), jakož i s jeho zdůvodněním. Jádro tohoto

názoru spočívá v následujícím konstatování: "Zákon č. 115/1948 Sb.

byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo

upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho

retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického

práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem

vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniku

majetkové křivdy ve smyslu je proto nutno

vztáhnout k datu přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy k datu 28.

dubna 1948."

V souvislosti s další argumentací Nejvyššího soudu nutno

uvést následující. Ústavní soud při rozhodování o ústavní

stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené

ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm.

a) V této souvislosti nelze než přisvědčit

vedlejšímu účastníku, státnímu podniku P., že ústavněprávní

zdůvodnění ústavní stížnosti není případné.

Ustanovením čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. byl

ministr výživy zmocněn rozhodnout o tom, jsou-li splněny podmínky

pro znárodnění podle čl. I uvedeného zákona. Ministryně výživy tak

učinila vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu, ve které je pod

bodem E. 13. vyhlášeno znárodnění octárny "C. F. Piering"

(majitele veřejné obchodní společnosti). V závěrečném ustanovení

se přitom stanoví, že o rozsahu znárodnění daného podniku (jakož

i dalších, vymezených negativní enumerací) bude rozhodnuto

zvláštním výměrem. Za takový nutno považovat výměr ministerstva

výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, jenž ale nebyl

vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva.

Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn.

III. ÚS 114/93

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.1, s. 165-173) dospěl ke

stanovisku, podle něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění

v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné

či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené,

byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato právní konstrukce

byla spjata s následujícím předpokladem: Nemá-li se, alespoň

v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený

zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili

pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces

znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se

pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra

a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za

jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného

úředníka bez ústavní odpovědnosti.

Uvedený závěr se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z výše

uvedených zjištění, provedených Ústavním soudem, vyplývá, že

v daném případě předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném

období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy (čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb.), v důsledku

čehož byl naplněn restituční titul, obsažený v ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) , ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zdali pochybení soudu

při aplikaci hmotného i procesního práva nabylo intenzity dotčení

základních práv a svobod, obsažených v ústavních zákonech

a mezinárodních smlouvách podle y.

Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní

jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz

retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu

(viz nález ve věci sp. zn.

). Argument Nejvyššího

soudu retroaktivitou zákona č. 115/1948 Sb. shledává proto Ústavní

soud za stojící v rozporu s y.

Podmínkou naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) , ve znění pozdějších

předpisů, je přechod věcí na stát v rozhodném období znárodněním,

vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pokud

Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle

něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy

nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci,

uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném

závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování

ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem

ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle

zjištění Ústavního soudu, plynoucího z výměru ministerstva výživy

ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, tento nebyl vydán

ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva). Ústavní soud v této

souvislosti odkazuje i na zdůvodnění svých nálezů ohledně

opomenutých důkazů (ve věcech vedených pod

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 51-55),

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 109-112)). Z uvedených

důvodů nutno považovat postup Nejvyššího soudu v dané věci za

stojící v rozporu s y základních práv

a svobod, jakož i s y, v důsledku čehož

Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 15. května 1996, sp. zn. , zrušil.

P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 19. prosince 1996