Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2351/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. srpna 1999, č.j. - 19, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem parcely číslo 711 o výměře 116 m2 a parcely č. 712/1 o výměře 11.440 m2, které jsou zapsány na Listu vlastnictví č. 899 v katastrálním území Š. u Katastrálního úřadu P., je Obec P. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2000, č.j. - 37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že nemovitosti jsou zapsány na LV č. 879 v katastrálním území Š. s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyslovil konečně, že zamítá návrh na připuštění dovolání (proti tomuto svému rozhodnutí).

Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že cukrovarnický průmysl, s.p., který byl založen ke dni 1.ledna 1989 rozhodnutím Ministerstva zemědělství a výživy ČSR, byl zrušen rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 29. března 1991 bez likvidace ke dni 31. března 1991 a jeho veškerý majetek, včetně pozemků, k nimž měl zrušený státní podnik právo hospodaření, byl vložen do akciové společnosti C. P. - M. Odvolací soud zdůraznil, že se tak stalo před účinností , která nastala dne 14. května 1991. Proto pokud by k uvedenému datu byly v žalobě uvedené pozemky ve vlastnictví státu a současně se jednalo o nezastavěné pozemky, které byly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví obce ve smyslu ustanovení citovaného zákona, bylo by došlo ke dni 24. května 1991 k přechodu vlastnictví na žalobce ze zákona, pokud by tomu nebránila jiná ustanovení uvedeného zákona. Odvolací soud však uzavřel, že z důkazů provedených před soudem prvního stupně je zřejmé, že ke dni účinnosti nebyly v žalobě označené pozemky ve vlastnictví státu, neboť ten je vložil do zmíněné akciové společnosti. Proto nemohly ze zákona přejít do vlastnictví žalobce.

Výrok podle ustanovení (dále jen \"\") odvolací soud odůvodnil tím, že dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. června 2000.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 24. července dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení Jako dovolací důvody uvádí naplnění ustanovení a d) Dovolatel toto své dovolací stanovisko konkretizuje tím, že jestliže stát bez dalšího převzal sporem dotčený \"historický majetek\" Obce P. a pak výkon držby tohoto majetku prováděl prostřednictvím jiných právních subjektů, aniž by tento majetek jakýmkoliv zákonem předpokládaným způsobem Obci P. odňal, zůstal tento majetek po celou dobu po 31. prosinci 1949 ve vlastnictví žalobce. Nepřetržitost existence vlastnického práva žalobce k pozemkům, které byly předmětem sporu dovolatel dovozuje ze skutečnosti, že Obec P. je právním nástupcem Obce P. Žalobce - dovolatel je proto nepřetržitým vlastníkem sporných nemovitostí, a to bez ohledu na zákonnou úpravu podle

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Toto dovolání žalobce není přípustné.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení a a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu ( ). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné ( ), resp. žalobcem v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl.

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení a 2 jen z důvodu uvedeného v , t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá (a dovolatel to ani sám případně netvrdí), že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení. Sám pak za základ řešení daného sporu ve své žalobě označil ,o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Dovolací soud má pak zato, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně v této souvislosti dostal do interpretačních obtíží při aplikaci zmíněného zákona. Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc dopadající ustanovení zmíněného předpisu. S přihlédnutím k obsahu dovolání je třeba zdůraznit skutečnost, že skutečně dovoláním napadené rozhodnutí není možno posuzovat jako rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Nadto ani sám dovolatel nenaznačuje jakoukoliv zásadnější právní otázku, která by při rozhodování soudů z takovéhoto pohledu činila obtíže. Nelze tudíž dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení a 2 , totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, t.j. rozhodnutí řešící především doposud spornou zásadní právní otázku.

To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně též nejen, že nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení sám dovolací soud.

Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Konečně na závěr je nutno zmínit, že podle ustanovení věta druhá k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo výše uvedeno - též naplněn není.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení ani podle ustanovení a 2 téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení

Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle věta prvá ve spojení s , aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , věta prvá a , když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2000

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková