Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1875/2026

22 Cdo 1875/2026-425

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, proti žalovaným 1) J. K., 2) M. K. a 3) V. E. H., všem zastoupeným Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu veVyškově pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2026, č. j. -379, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. -213, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku parc. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „nemovité věci“ nebo „nemovitosti“), a nařídil prodej těchto nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky podle jejich spoluvlastnických podílů (výrok II). Dále rozhodl opovinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 123 231 Kč (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že každý z účastníků je spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitých věcí. Žalobce nabyl svůj podíl v exekuční dražbě s účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni 28. 12. 2016. Účastníci nedosáhli dohody o zrušení avypořádání spoluvlastnictví. Na podílech žalovaných vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 947 000 Kč. Žalovaní neměli dostatečné finanční prostředky k vyplacení žalobce; dovolávali se zejména své nepříznivé finanční situace a zdravotního stavu a potřeby zachovat pro sebe bydlení v domě. Soud prvního stupně uzavřel, že reálné rozdělení nemovitých věcí není dobře možné. Vycházel přitom ze stavebního stavu nemovité věci, zprocesních stanovisek účastníků a zejména z toho, že žádný ze spoluvlastníků nebyl schopen a ochoten nést náklady, které by rozdělení vyžadovalo. Přikázání nemovitých věcí žalovaným za přiměřenou náhradu nepřicházelo v úvahu pro nedostatek finančních prostředků; žalobce o přikázání věci do svého vlastnictví neusiloval. Proto zvolil jediný v úvahu připadající zákonný způsob vypořádání, tj. prodej nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku podle podílů jednotlivých spoluvlastníků. Námitku žalovaných, žežalobce vykonává právo v rozporu s dobrými mravy, případně je zneužívá, soud prvního stupně neshledal důvodnou. Samotné nabytí spoluvlastnického podílu ve veřejné dražbě sekonomickým záměrem a následný návrh na vypořádání spoluvlastnictví podle soudu neprokazují nepoctivost a ani zjevné zneužití práva. Při poměřování práva žalobce nebýt nucen ve spoluvlastnictví setrvat na straně jedné a osobních, zdravotních a majetkových poměrů žalovaných na straně druhé soud prvního stupně nepovažoval žalobcův návrh zapodaný v nevhodné době či jen k újmě žalovaných. Žalovaní požádali o odklad zrušení spoluvlastnictví na dva roky; jejich návrh byl pravomocně zamítnut částečným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 9. 2021, č. j. -143, ve spojení srozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. -199.

3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, č. j. -379, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I). Ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, žežádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II); shodně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

4. V odvolacím řízení žalovaní nově tvrdili, že jsou schopni žalobce vyplatit. K prokázání toho předložili y týkající se vojenské služby příbuzného žalovaných v ozbrojených silách Ukrajiny, odměňování vojenského personálu a doklad o zániku zástavního práva. Odvolací soud tyto důkazy provedl, avšak uzavřel, že z nich neplyne solventnost žádného z žalovaných k vyplacení spoluvlastnického podílu žalobce. Za nepřípustnou novotu pak označil jejich nově uplatněné tvrzení o možnosti reálného rozdělení nemovitostí, neboť toto tvrzení mělo být uplatněno již v řízení před soudem prvního stupně.

5. Odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně považoval reálné rozdělení nemovitých věcí za nevhodné s ohledem na náklady nutných stavebních úprav a na postoj ifinanční poměry účastníků. Přihlédl také k předchozímu pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. -199, kterým byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově o zamítnutí návrhu žalovaných na odklad zrušení spoluvlastnictví. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ve věci samé shledal správnými a dostatečně odůvodněnými. O nákladech řízení však rozhodl s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. (toto stanovisko je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), podle něhož v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které má povahu iudicium duplex, zpravidla nelze určit účastníka s plným úspěchem ve věci.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o , , (dále „ “). Mají za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádají podle o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, případně v zákonem přípustném rozsahu i jeho právní moci, do pravomocného rozhodnutí o dovolání.

7. Dovolatelé primárně namítají vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o jejich druhém vzájemném návrhu ze dne 26. 3. 2024 na odklad zrušení avypořádání spoluvlastnictví. Návrh na odklad odůvodnili zejména zhoršením zdravotního stavu žalované 2) a nepříznivými osobními, sociálními a majetkovými poměry všech žalovaných; zrušení spoluvlastnictví by podle nich znamenalo ztrátu jejich jediného obydlí. Odvolacímu soudu vytýkají, že tento nedostatek nenapravil a meritorně rozhodl, aniž by bylo o návrhu na odklad rozhodnuto; postupem odvolacího soudu tak došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatelů na spravedlivý proces.

8. Dovolatelé dále zpochybňují závěr soudů nižších stupňů o tom, že reálné rozdělení nemovitých věcí není možné. Tvrdí, že nikdy neprohlásili a ani nepřipustili nedělitelnost nemovitostí; naopak po celou dobu řízení prosazovali reálné rozdělení, mimo jiné s poukazem na dva samostatné vchody do domu. Podle dovolatelů soud prvního stupně bez opory ve spise označil tuto skutečnost za nespornou a uzavřel, že reálné rozdělení není možné i s ohledem nanáklady stavebních úprav a finanční poměry žalovaných. Dovolatelé namítají, že bez zjištění povahy nutných úprav a jejich konkrétních nákladů nebylo možné hodnotit jejich schopnost tyto náklady nést. Finanční prostředky by dle jejich přesvědčení mohly být nashromážděny pomocí rodiny nebo úvěrem zajištěným jejich třemi čtvrtinami nemovitosti, již nezatíženými zástavním právem. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýkají, že jejich výhrady k reálnému rozdělení odmítl jako nepřípustnou novotu. Podle dovolatelů nešlo o nová skutková tvrzení, nýbrž o polemiku se závěrem soudu prvního stupně, který bez dostatečného dokazování považoval nedělitelnost věci za nespornou. Soudy takpodle nich rezignovaly na posouzení primárního způsobu vypořádání a bez spolehlivého vyloučení možnosti reálného dělení zvolily krajní variantu prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě.

9. Dovolatelé dále poukazují na změnu svých majetkových poměrů nastalou v průběhu odvolacího řízení. Uvádějí, že z jejich podílů byl z katastru nemovitostí vymazán zápis jejich zástavních práv, a tyto podíly proto mohou sloužit k zajištění případného úvěru. Současně tvrdí, že shromažďují prostředky na vyplacení žalobce. Za zdroj dalších prostředků označují rovněž finanční pomoc syna, který slouží v ozbrojených silách Ukrajiny. Namítají, žeodvolací soud se s uvedenými okolnostmi dostatečně nevypořádal a bez dalšího setrval nazávěru o jejich nesolventnosti.

10. Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnými osobami (žalovanými) v zákonné lhůtě ( věta první ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem ( ), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré obligatorní náležitosti tohotomimořádného opravného prostředku ( až 3 ) a zda jeho obsah lzenásledně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání ( ).

12. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího souduhttps://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek vymezených dovolateli poměřováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29.8. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ]. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání ajejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. .

16. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá býtbezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu přisebemenší pochybnosti dovolatelů o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelů, aby způsobem předvídaným v ustanovení ve vazbě na ustanovení vymezili předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ).

17. Dovolatelé v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání sice z ustanovení vybrali jeden zákonný předpoklad přípustnosti dovolání, nicméně otázky, na něž by měl dát dovolací soud odpověď, formulovali pouze prostřednictvím námitek o nesprávném postupu odvolacího soudu v řízení (viz výklad níže v bodech 23 až 28 odůvodnění tohoto usnesení) a výtky proti závěru o reálné nedělitelnosti nemovitých věcí, jež se nepochybně netýká otázky procesního, ale hmotného práva. Především pak neoznačili žádné rozhodnutí, s nímž by v daných „otázkách“ mohl být rozsudek odvolacího soudu poměřován. Z dovolání tak nebylo možné seznat, jakývztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud – viz judikatura označená v bodě 15 odůvodnění tohoto usnesení) v nálezu zedne 29. 8. 2023, sp. zn. , přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V přítomné věci nelze naplnění tohoto kritéria přípustnosti shledat a je nutno konstatovat, že dovolatelé nedostáli v rozporu s požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitostí dovolání.

18. Dovolání žalovaných je tudíž vadné (není věcně projednatelné).

19. Bez vlivu na závěr o věcné neprojednatelnosti dovolání považuje Nejvyšší soud zapotřebné uvést, že dovolání by nebylo dle přípustné ani tehdy, i pokud by obsahovalo náležitosti dané

20. Na konto dovolacích námitek rekapitulovaných v bodě 8 a 9 odůvodnění tohotousnesení (týkající se nemožnosti reálného rozdělení nemovitosti a nových skutečností ohledně solventnosti žalovaných) je nutno poznamenat, že jsou neseny výlučně skutkovou argumentací. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. a contrario). Dovolatelé přehlížejí, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel připosouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající seo zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu anikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ). Skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v , neboť dovolacímu přezkumu podléhá řešení otázek právních (nikolivskutkových), jež se imanentně pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle odst. , tedy správností právního posouzení věci.

21. Je-li dovolání přípustné (v projednávané věci ovšem tomu tak není), dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej větu druhou ). Jeví se vhodným uvést, že jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), jsou sice v dovolání namítány (tvoří podstatnou část dovolací argumentace), ale z obsahu spisu se nepodávají.

22. Dovolatelé namítají, že soud prvního stupně nevzal v potaz jejich (v pořadí druhý) návrh na odklad zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud následně ve věci rozhodl, aniž by chybu soudu prvního stupně napravil.

23. K odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Nejvyšší soud v režimu , , (dále „o. z.“) vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. . V tomto rozhodnutí uvedl, že návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví lze uplatnit jak v samostatném řízení, tak i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V posledně uvedeném případě půjde o vzájemnou žalobu ve smyslu a soud nebude moci rozhodnout o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž by dříve či alespoň současně s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nerozhodl o žalobě na odklad zrušení spoluvlastnictví. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. . Doplnil, že o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví coby vzájemném návrhu uplatněném před soudem prvního stupně je vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem před, případně zároveň s rozhodnutím o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; pouhá zmínka vodůvodnění rozhodnutí ve věci samé je nedostačující.

24. V odvolacím řízení je však situace odlišná. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení vtěchto věcech je založeno na systému neúplné apelace a vzájemná žaloba je pojmově spojena s uplatněním nového předmětu řízení, nových skutečností a důkazů, nelze tyto instituty za odvolacího řízení použít ( ). Připuštění takovéhopostupu by vedlo k tomu, že by odvolací soud o vzájemné žalobě rozhodoval poprvé jako soud prvního stupně; uvedený postup by však byl s povahou odvolacího řízení neslučitelný (srovnej Svoboda K., Kasíková M., Levý J., Doležílek J. a kol.: . Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 826 - 829, a Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 638 - 641).

25. V projednávané věci žalovaní podáním ze dne 26. 2. 2026 uplatnili návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví. Jednalo se v pořadí již o jejich druhý návrh (o původním návrhu žalovaných na odklad zrušení spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. -199, kterým byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 9. 2021, č. j. -143). Druhý návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví žalovaní opřeli o svou neutěšenou finanční situaci, nepříznivý zdravotní stav žalovaného 1) a žalované 2), zachování potřeby bydlení všech žalovaných a nezletilých dětí žalované 3) a jednání žalobce, které je v rozporu s dobrými mravy; jednalo se o stejné skutečnosti, jakými byl odůvodněn původní návrh. Nový návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví učinili žalovaní prostřednictvím svého zástupce dne26. 2. 2026, tj. až poté, kdy byl rozsudek soudu prvého stupně vyhlášen a jeho písemné vyhotovení doručeno všem účastníkům, a současně poté, kdy ve věci bylo ze strany žalovaných podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

26. Jak bylo uvedeno shora, ustanovení vylučuje podání vzájemné žaloby v odvolacím řízení. Komentářová literatura označená výše v tomto směru doplňuje, žeuplatnění vzájemné žaloby až v odvolacím řízení je nepřípustným procesním úkonem bezprávních účinků, k němuž odvolací soud nepřihlédne. Odvolací soud proto o podané vzájemné žalobě nerozhoduje a žalovanou stranu o tomto postupu vyrozumí nebo v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvede důvody, pro které k tomuto procesnímu úkonu nepřihlédl.

27. V nyní posuzované věci tak odvolací soud postupoval v souladu s , neboť o návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví coby vzájemném návrhu by bylo nutné rozhodnout samostatným výrokem pouze v tom případě, že takový návrh bude vůči soudu učiněn před zahájením odvolacího řízení. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout jehopostup spočívající v nedostatečném informování žalovaných o tom, že o jejich návrhu naodklad zrušení spoluvlastnictví nebude rozhodováno. Odvolací soud přitom měl možnost tuto informaci žalovaným zprostředkovat písemně nebo i ústně u jednání. V postupu odvolacího soudu, však nelze spatřovat – vzdor mínění žalovaných – vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť (ne)informovanost žalovaných o postupu odvolacího soudu stran návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví ničeho nemění naskutečnosti, že návrh na odklad byl žalovanými uplatněn až v odvolacím řízení, tj.v rozporu s ; proto o něm nemohlo být rozhodováno.

28. Rovněž ani námitky dovolatelů o nedostatečném zkoumání nových skutečností stran solventnosti žalovaných odvolacím soudem nezakládají vadu řízení, jež by mohla mít vliv nasprávnost rozhodnutí ve věci. Jeden z případů výluky z principu neúplné apelace upravuje , který stanoví, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny předsoudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud postupoval správně, pokud doplnil dokazování o důkazy, které vznikly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (body 7–10 napadeného rozhodnutí). Nazákladě takto doplněného dokazování učinil stejný skutkový závěr jako soud prvního stupně, a sice že ani jeden z žalovaných není solventní, a tedy ani schopen uhradit vypořádací podíl žalobci. Pokud dovolatelé opakovaně namítají, že shromažďují finanční prostředky, mohou žádat o úvěr, který bude zajištěn jejich třemi čtvrtinami nemovitosti (již nezatíženými zástavními právy) či získávají prostředky od svého příbuzného, pak tyto nové skutečnosti odvolací soud provedeným dokazování dostatečně prověřil a jeho skutkový závěr (shodný sezávěrem soudu prvního stupně) je založen na řádném hodnocení nových důkazů v souladu s pravidlem uvedeným v Pro zásah dovolacího soudu, jenž by mohl býtaktivován porušením procesních pravidel o provádění či hodnocení důkazů (s výsledkem extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy) není žádný důvod (k povinnosti Nejvyššího soudu přihlédnout k dovolací námitce o porušení pravidel přidokazování srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ).

29. Jelikož dovolání žalovaných je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

30. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

31. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 8. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu