Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
3C0627B2F4B94E24C1258DFE004D2AB3.html
HTML · 27.18 KB
No categories available
24 Cdo 1142/2026
24 Cdo 1142/2026-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedousenátu JUDr. Davidem Vláčilem vprávní věci žalobce Z. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA advokátem, se sídlem Nadědinách 733/22, Praha 6, proti žalované R. J., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, ourčení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 32/2019 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 69 Co 379/2025 -338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6
(dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
9.
2025, č.
j. 7 C 32/2019
-307, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky M
. K.
, zemřelé dne18.
12.
2007, a na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky, a to dědicem ze zákona a
dědicem ze závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 (výrok I). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 45 677,50 Kč (výrok II.) a
povinnost zaplatit České
republice náhradu nákladů řízení ve výši uvedené v samostatném usnesení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutímrozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb. , občanský soudní řád , veznění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II aXII zákona č.286/2021 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, vjakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, včem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř. o. s. ř. ) ačeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právníposouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a že bude vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv.dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat sdosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu avysvětlit včem se měl odvolací soud od ní odchýlil, včem je tato praxe rozporná, anebo včem je třeba ji změnit, případně že se jedná oprávní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (ktomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 ).
Nyní posuzované dovolání (ani ve spojení s jeho doplněním) obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , neobsahuje, neboť vdovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, včem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je uveden důvod dovolání (nesprávné právní posouzení věci), nikoliv všakdůvod přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , vdoplnění dovolání je vymezen důvod přípustnosti dovolání tím, že votázce plnění poučovací povinnosti ve smyslu § 1189a o. s. ř. o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že kprojednání dovolání nepostačuje pouhá citace [části] textu ustanovení §237 o. s. ř. o. s. ř. , aniž by bylo zdovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se vrozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ). Žalobce však ani v dovolání, ba ani v jeho doplnění, neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu), snímž by mělo být odvolacím soudem učiněné posouzení otázky výkladu § 118a o. s. ř. o. s. ř. vrozporu. Nyní podané dovolání je tak spíše pouhou prostou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu a nevystihuje specifika dovolacího řízení.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníkůřízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jehopřezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení omimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, vněmž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 ).
Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, ataké, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, sčímž ostatně souvisí povinnost být vdovolacím řízenízastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právníúprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li ořádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 , nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18 ). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, žeod advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně kdané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srov. jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07).
K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zejména neprovedení navrženého důkazu a knedostatečnému hodnoceníneplatnosti ověřovací doložky), dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. přihlédne pouze za podmínky, je-li dovolání již jinak (podle § 237 nebo § 238a o. s. ř. o. s. ř. ) přípustné. Tatopodmínka však, jak bylo rozvedeno výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání /včítaje vto i jeho doplnění/ podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze vdovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017 , nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017 ).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2026
JUDr.
David Vláčil
předsed
a senátu