Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 147/2019 - 26

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Y. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2019, čj. CPR-29261-2/ČJ-2018-930310-V243, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2019, čj. -16,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, odboru cizinecké policie (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 8. 2018, čj. KRPM-97083-22/ČJ-2018-140022-SV. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o správním vyhoštění žalobce podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“, a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání 3 měsíců. Řízení o správním vyhoštění bylo s žalobcem zahájeno poté, co byl dne 2. 8. 2018 kontrolován Policií ČR na staveništi bytového domu na ulici Stupkova v Olomouci, kde v pracovním oděvu vykonával práci (přenášel barely). Správní orgán I. stupně přitom zjistil od úřadu práce, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání, ani nebyl žádným subjektem nahlášen ve smyslu , o zaměstnanosti.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“). Namítal, že žalovaný ve věci rozhodoval v rozporu se zásadou materiální pravdy a vyšetřovací zásadou, a to zejména proto, že nebyla prokázána existence pracovněprávního vztahu a mzdy nebo odměny za práci. Žalobce nepodepsal pracovní smlouvu, práci mu zadával „parťák Čech jménem Pepa“ a finanční prostředky v celkové výši 4 000 Kč dostával nahodile od neznámého rusky hovořícího muže. V den kontroly neměla podle žalobce navíc cizinecká policie oprávnění kontrolovat pracovní povolení, nýbrž pouze povolení k pobytu. Žalobce se dle svého mínění na území České republiky nenacházel neoprávněně, nebyl zde zaměstnán v pracovněprávním poměru, a nemohl tedy České republice způsobit jakoukoliv škodu.

[3] Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval přitom, že námitka co do otázky porušení zásady materiální pravdy a vyšetřovací zásady je nedůvodná, neboť bylo dostatečně zjištěno a prokázáno, že žalobce na území České republiky vykonával pracovněprávní činnost, a to bez příslušného povolení. Není přitom rozhodující, zdali podepsal či nepodepsal pracovní smlouvu. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že činnost, kterou v České republice prováděl, byla závislou prací ve smyslu , (dále „“). Sám žalobce totiž v průběhu správního řízení uvedl, že do České republiky přicestoval z Ukrajiny, aby si zde přivydělal v průběhu studijních prázdnin. Obdržel přitom pokyny, kde se má ubytovat a kde má vykonávat práci. Za tu byla sjednána i odměna ve výši 90 Kč za hodinu, přičemž měl pracovat 10 hodin denně v čase od 7:00 do 17:30 s přestávkou. Žalobce navíc obdržel částku 4 000 Kč jako zálohu odměny. Na základě uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány ve věci dostatečně zjistily a prokázaly existenci pracovněprávního vztahu, v jehož rámci zde žalobce neoprávněně vykonával závislou práci. Zároveň se krajský soud neztotožnil s námitkou, že cizinecká policie nebyla oprávněna k provádění kontroly pracovního povolení, neboť takové oprávnění jí přímo vyplývá z bodu 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s bodu 3 téhož zákona (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost s odkazem na důvody podle , (dále „“). V ní stejně jako již dříve v žalobě zopakoval, že ve věci nebyla v rozporu se zásadou materiální pravdy a vyšetřovací zásadou doložena existence mzdy či odměny a pracovněprávního vztahu, přičemž krajský soud se s touto námitkou nedostatečně vypořádal. Nezjistil zároveň všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, a to přesto, že takové skutečnosti mají být zjišťovány z moci úřední. Krajský soud dále nepřihlédl k tvrzení stěžovatele, že mu práci zadával „parťák Čech jménem Pepa“, že finanční prostředky v celkové výši 4 000 Kč dostával nahodile od neznámého rusky hovořícího muže, a nevznikl mu tedy nárok na mzdu, kterou ani nepožadoval. Stěžovatel nepobýval v České republice neoprávněně, nebyl zaměstnán v pracovněprávním poměru a České republice nemohla být způsobena jakákoliv újma. Proto nebylo namístě v jeho případě rozhodnout o správním vyhoštění.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na shromážděný spisový materiál.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[6] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal, že je podána řádně a včas, neboť byla podána v zákonné lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku [ , (dále „“)] oprávněnou osobou, jelikož stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ).

[7] Zdejší soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom žádné vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnit de facto téměř tytéž námitky, které vznesl již v řízení před krajským soudem. Totožné námitky jako v žalobě však nepředstavují řádné kasační námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. -58, anebo ze dne 15. 12. 2017, čj. -46). Stěžovatel uvedl nicméně také to, že k těmto námitkám krajský soud nepřihlédl a dostatečně se jimi nezabýval. Ačkoliv tuto námitku podřazuje pod , tedy nesprávné posouzení právní otázky, je z jejího obsahu zjevné, že může představovat pouze námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť uvádí, že se soud nevypořádal s jeho námitkami. Nejvyšší správní soud přitom tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. -74, č. 1655/2008 Sb. NSS).

[10] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. , ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. -130, ze dne 29. 7. 2004, čj. -52, ze dne 1. 6. 2005, čj. -62, a ze dne 21. 8. 2008, čj. -75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.

[11] V nyní projednávané věci je přitom patrné, že se krajský soud v rozporu s nynějším stěžovatelovým tvrzením žalobními námitkami zabýval, a dokonce je výslovně vypořádal. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč má shodně s žalovaným za to, že existence pracovněprávního vztahu, v jehož rámci stěžovatel neoprávněně vykonával na území České republiky závislou práci, byla náležitě prokázána. Částečně se přitom opřel i o samotné žalobní námitky a tvrzení z nich plynoucí přesvědčivým způsobem vyložil jinak, než je vysvětluje stěžovatel. Ten namítl, že mu práci zadával „parťák Čech jménem Pepa“ a finanční prostředky v celkové výši 4 000 Kč dostával nahodile. Krajský soud na základě takových tvrzení dospěl k závěru, že stěžovatel práci vykonával na základě pokynu zaměstnavatele (resp. jím pověřené osoby) a že mezi nimi existovala dohoda o sjednané odměně za práci, která představuje jeden ze znaků závislé práce ve smyslu . Nadto uvedl, že ani skutečnost, že stěžovatel nepodepsal pracovní smlouvu, nemůže znamenat, že nevznikl pracovněprávní vztah. Krajský soud rovněž výslovně konstatoval, že s námitkou, že by ve správním řízení nebyla dodržena zásada materiální pravdy, nemůže souhlasit. Z uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek naplňuje shora pospané požadavky na přezkoumatelnost, neboť je srozumitelný, náležitě odůvodněný a krajský soud se v něm vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel v žalobě vznesl. Jelikož stěžovatel nenamítal, v čem konkrétně shledává ze strany krajského soudu nesprávné posouzení právní otázky (tedy nenamítal žádné jiné pochybení, než již popsanou nepřezkoumatelnost), Nejvyšší správní soud se touto námitkou spočívající v pouhém odkazu na zákonné ustanovení nemohl zabývat.

[12] Nejvyšší správní neposoudil jako důvodnou ani námitku, že krajský soud „nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž tyto skutečnosti by měly být zjišťovány především z moci úřední, rozhodné okolnosti pak mají být zjišťovány zvláště svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Z uvedeného je patrné, že stěžovatel (resp. jeho zástupkyně) obsahově převzal tuto argumentaci z žaloby, ve které nicméně mířila proti postupu žalovaného. Správní soudy však bez dalšího nejsou oproti správním orgánům povinny z moci úřední zjišťovat skutkový stav ve věci. Naopak jsou vázány přezkumem napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu a v mezích žalobních bodů ( ). Ani tato kasační námitka tedy nemůže být z povahy věci důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle věty druhé zamítl.

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle věty první za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 16. října 2019

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu