Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

48 A 50/2017 - 41

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

- 41

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci

žalobce: L. K.,

bytem X,

zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou,

sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3,

proti

žalované: Mgr. V. J., Exekutorský úřad Kutná Hora,

sídlem Česká 325, Kutná Hora,

za účasti: Ing. I. S.,

X,

o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Tato částku mu bude

vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto

usnesení.

Odůvodnění:

1 Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)

podanou dne 3. 4. 2017 u zdejšího soudu se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované

vyřídit jeho žádost ze dne 21. 2. 2017 o poskytnutí informací podle zákona

č. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „ “).

2 V žalobě uvedl, že žalovaná je nečinná, neboť již marně uplynula patnáctidenní lhůta

k poskytnutí informací podle Žádost byla

žalované doručena 21. 2. 2017, poslední den lhůty tedy připadl na 8. 3. 2017, avšak žádost

nebyla dosud v celém rozsahu vyřízena. Žalobce proto podal stížnost na postup žalované

při vyřizování žádosti podle , která byla

žalované doručena dne 9. 3. 2017. O stížnosti dosud nebylo nadřízeným orgánem

rozhodnuto, ač marně uplynula lhůta k jejímu vyřízení. Byl tak bezvýsledně vyčerpán

prostředek k ochraně proti nečinnosti žalované [rozsudek Nejvyššího správního soudu

(dále jen „NSS“) ze dne 31. 5. 2012, č. j. -29; všechna rozhodnutí NSS

pokračování -2-

uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz]. Žalobce dále uvedl, že mu

byla dne 6. 3. 2017 doručena písemnost žalované označená jako rozhodnutí ze dne

6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15 – 119 (dále také jen „rozhodnutí žalované“), jímž byla žádost

odmítnuta. Rozhodnutí žalované je však podle názoru žalobce nicotné. Žalovaná

v odůvodnění uvedla, že nespadá pod definici povinného subjektu, z čehož vyplývá, že

není dána její příslušnost k vyřízení žádosti. Zároveň však postupovala podle zákona

č. a vydala rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalovaná tak uvádí, že se na ni

nevztahuje, ačkoliv podle něj postupovala. Rozhodnutí žalované je

tedy vnitřně rozporné, což je podle , , ve

znění pozdějších změn (dále jen “ ”), jedním z důvodů nicotnosti. Žalobce

závěrem uvedl, že mu byla pouze částečně poskytnuta informace ve vztahu k dílčímu

dotazu, jímž žádal o sdělení, co znamená v čísle jednacím číslo za pomlčkou, resp. podle

jakých pravidel se tvoří.

3 Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a odkázala přitom na odůvodnění

svého rozhodnutí. Tvrzení o nečinnosti je podle jejího názoru absurdní, přičemž

zdůraznila, že není povinným subjektem ve smyslu Dále žalovaná

uvedla, že postup žalobce považuje za šikanózní výkon práva, který je veden nepoctivým

záměrem. Toto posouzení však ponechala na úvaze soudu. Závěrem namítla, že žaloba

byla podána předčasně, neboť žalobce podal proti rozhodnutí žalované odvolání, které

postoupila k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti. O odvolání dosud nebylo nerozhodnuto,

a i proto by měla být žaloba zamítnuta.

4 Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že napadl odvoláním rozhodnutí žalované,

které je však nicotné. Rozhodnutí o odvolání tak může mít pouze deklaratorní povahu.

V dané věci je však soud povinen posoudit, zda došlo k ukončení nečinnosti jako

předběžnou otázku. Odvolání proti nicotnému rozhodnutí není prostředkem ochrany

proti nečinnosti, tou je pouze stížnost na postup při vyřizování žádosti, o níž nebylo dosud

rozhodnuto. Žalobce dále uvedl, že závěr o tom, že soudní exekutor není povinným

subjektem je v rozporu se smyslem a účelem Soudní exekutor je

totiž veřejnou institucí podle , neboť naplňuje znaky

vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. , publ. pod

č. 10, sv. 44 Sb. ÚS. K tvrzené účelovosti žádosti o poskytnutí informací uvedl, že žádost

je výlučně iniciativou žalobce, který se o případ zajímá z toho důvodu, že byl přítomen

exekuci vyklizením nemovitostí.

5 Osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila.

6 Soud má z obsahu žalobcem předložených listin za zjištěné, že žalobce přípisem

doručeným žalované elektronicky dne 22. 2. 2017 požádal o poskytnutí informací podle

Žádal jednak o informace týkající se šetření dohledových orgánů

(Exekutorské komory a Ministerstva spravedlnosti) ohledně postupu žalované ve věci

vedené pod sp. zn. 192 EX 1/15, a to:

a) Zda je žalované známo, že by řízení u některého z dohledových orgánů bylo ukončeno a pokud ano, zda je jí známo, s jakým výsledkem bylo to které řízení ukončeno?

b) Kdy byl vůči žalované učiněn poslední úkon ze strany ministra spravedlnosti, resp. Ministerstva spravedlnosti, a o jaký úkon se jednalo?

c) Kdy byl vůči žalované učiněn poslední úkon ze strany Exekutorské komory a o jaký úkon se jednalo?

d) Zaslání kopie veškeré korespondence, ať už byla učiněna jakoukoli formou (např. písemně, elektronicky) mezi žalovanou a dohledovými orgány, k níž došlo po 13. 9. 2016.

pokračování -3-

Dále požádal o poskytnutí informací týkajících se shora uvedeného exekučního řízení, a to:

e) Jaká byla vymožena na povinném částka?

f) Z jakého důvodu byla písemnost č. j. 192 EX 1/15 - 19 vyvěšena na úřední desce žalované?

g) S kým měla žalovaná dohodnuto, že movité věci budou uskladněny na adrese Na Zátorce 9, Praha 6?

Konečně žalobce požádal o informaci o tom, co znamená v čísle jednacím číslo za pomlčkou,

resp. podle jakých pravidel se tvoří.

7 Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15-119, žádost odmítla z důvodu,

že není povinným subjektem podle Odkázala v této souvislosti

na sdělení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. , a na

stanovisko Právní a legislativní komise Exekutorské komory ze dne 28. 12. 2012. I kdyby

byla povinným subjektem, byla by povinna poskytovat pouze informace bezprostředně

související s rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech

fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy.

8 Dne 9. 3. 2017 podal žalobce stížnost na postup při vyřizování žádosti podle § 16a odst. 1

písm. b) Obdobně jako v žalobě zde namítl, že o jeho žádosti

nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, neboť rozhodnutí žalované

ze dne 6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15-119, je nicotné.

9 Podle „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní

předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti

správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost

vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s

nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný

právní důsledek“. Podle lze žalobu podat „nejpozději do jednoho roku

ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená

zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta

stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem

proti žalobci učiněn poslední úkon“.

10 Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda věc patří do pravomoci soudů ve správním

soudnictví. Podle soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným

subjektivním právům fyzických i právnických osob. Pravomoc soudů ve správním

soudnictví vymezuje, a tím pádem i omezuje, , podle kterého soudy rozhodují

mj. o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, o ochraně proti nečinnosti správních

orgánů a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. NSS v rozsudku ze dne

4. 12. 2014, čj. -28, uvedl: „(…) v řízeních, která se týkají žádostí

o poskytnutí informací dle informačního zákona, je pro posouzení pravomoci soudů ve

správním soudnictví klíčová úvaha, zda se nachází žalovaný, po kterém jsou požadovány

informace, v postavení povinného subjektu dle § 2 odst. 1, 2 informačního zákona.

Pokud povinným subjektem je, je nutné na něho nahlížet v souladu s definici obsaženou v

jako na správní orgán, který může autoritativně působit

v oblasti veřejných subjektivních práv a povinností (…). V opačném případě by soud

musel žalobu odmítnout, byť by tak mohl učinit - v daném případě poněkud nezvykle - až

poté, kdy by postavení žalovaného z pohledu informačního zákona vyhodnotil

hmotněprávně.“

11 Soud se tedy zabýval otázkou, zda soudní exekutor je povinným subjektem, přičemž tato

otázka nebyla dosud judikaturou správních soudů zodpovězena. Povinnost poskytovat

informace se podle a 2 Sb vztahuje na čtyři kategorie

pokračování -4-

povinných subjektů, kterými jsou (1.) státní orgány, (2.) územní samosprávné celky

a jejich orgány, (3.) veřejné instituce, a dále (4.) ty subjekty, kterým zákon svěřil

rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo

právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací

činnosti. Na subjekty nespadající do žádné z těchto kategorií se povinnost poskytovat

informace podle nevztahuje.

12 V dané věci je třeba vycházet z právní úpravy soudních exekutorů a jejich činnosti, která

je primárně obsažena v zákoně č. , o soudních exekutorech a exekuční

činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„exekuční řád“). Postavení soudního exekutora a povahu jeho činnosti charakterizoval

NSS v rozsudku ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85, publ. pod č. 2482/2012 Sb.

NSS, v němž uvedl: „Soudní exekutor je orgánem sui generis – fyzickou osobou, na

kterou stát delegoval část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor

vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele. Jeho zákonné

postavení má tedy smíšenou povahu, jednak vykonavatele nucených výkonů soudních

a jiných rozhodnutí a zároveň osoby oprávněné k další činnosti v rozsahu zákona. Stát

na exekutory přenesl část svých mocenských pravomocí a zákonem stanovil, jakým

způsobem je bude exekutor vykonávat, a také stanovil, jakým způsobem a prostřednictvím

kterých subjektů bude stát kontrolovat, zda jsou pravomoci exekutorovi dané vykonávány

v souladu se zákonem. Exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu

veřejnou moc v oboru justice. Podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují

za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení

soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých

subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať

zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze

přezkoumávat ve správním soudnictví.“ (Důraz doplněn soudem).

13 Aniž by bylo třeba podrobnějšího zkoumání, je zjevné, že soudní exekutor nepatří do

žádné z prvních dvou kategorií povinných subjektů, tedy státní orgány a územně

samosprávné celky a jejich orgány. Soudní exekutor je fyzická osoba pověřená

exekutorským úřadem. V rámci tohoto pověření pak vykonává část veřejné moci

(exekuční činnost), která na něj byla přenesena státem. Tuto činnost ovšem vykonává

samostatně a nezávisle jako svobodné povolání, vlastním jménem a také na vlastní účet.

Jeho činnost není financovaná z veřejných rozpočtů, nýbrž z úplat za exekuční a další

činnost (§ 3 odst. 1 exekučního řádu). Při výkonu exekuční činnosti podléhá toliko

dohledu ze strany státních orgánů a profesní samosprávy, avšak sám není státním orgánem

(§ 2 odst. 1 exekučního řádu), tím spíše ani územně samosprávným celkem nebo jeho

orgánem.

14 Podle žalobce soudní exekutor patří do třetí kategorie povinných subjektů, neboť

představuje veřejnou instituci ve smyslu Je třeba uvést,

že tento pojem není zákonem nikterak blíže vymezen, jeho definování a výklad byly

ponechány především judikatuře správních soudů. Dosavadní judikatura přitom vykládá

pojem veřejná instituce ve smyslu organizačním, tedy jako organizační jednotku s určitým

vnitřním uspořádáním, vedením a vnitřními organizačními vztahy, u níž převažují veřejné

znaky nad soukromými znaky. Není přitom rozhodné, zda instutuce má vlastní právní

subjektivitu, zda vykonává vrchnostenskou moc ani to zda hospodaří s veřejnými

prostředky, neboť tyto znaky judikatura za kritéria veřejné povahy instituce nepovažuje.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 27. února 2003, sp. zn. , publ. pod č. 30,

sv. 29 Sb. ÚS, v němž posuzoval povahu Fondu národního majetku, konstatoval,

že „definiční znaky pojmu veřejná instituce […] lze pak vymezit a contrario k pojmům

státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny

pokračování -5-

veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik,

veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování

státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností.“ (Důraz

doplněn soudem.) Kritéria pro posouzení veřejné povahy instituce pak Ústavní soud blíže

vymezil v nálezu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. , publ. pod č. 10, sv. 44 Sb.

ÚS ve věci státního podniku Letiště Praha, v němž uvedl, že „se v činnosti mnoha institucí

prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními a rozhodující pro kvalifikaci

instituce jako veřejné či soukromé potom je, které aspekty převažují. Zařazení zkoumané

instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z ‚převahy‘ znaků,

jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické. Lze si tak představit instituci, která

kupříkladu v procesu svého vzniku (zániku) obsahuje soukromoprávní prvky, nicméně

ostatní hlediska budou směřovat k závěru o její veřejnoprávní povaze. […] Mezi

relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak

dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu

přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby

zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud

ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány

instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde

o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu

nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci)

a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné

instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat

a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“

15 Na citované nálezy navázala početná judikatura týkající se konkrétních subjektů.

Za veřejné instituce tak byly označeny Všeobecná zdravotní pojišťovna, Česká televize

a Český rozhlas, někdejší Fond národního majetku (viz nález ÚS ze dne 16. 1. 2003

sp. zn. ) či státní podnik Letiště Praha (viz citovaný nález ÚS

sp. zn. ). Správní soudy dále mezi veřejné instituce zahrnují např. Ředitelství

silnic a dálnic (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Ca

186/2005-40, publ. pod č. 1366/2007 Sb. NSS), Národní památkový ústav (viz rozsudek

NSS ze dne 13. 9. 2007, č. j. -77, publ. pod č. 1402/2007 Sb. NSS),

společnost ČEZ, a. s. (viz rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2009, č. j. - 94, publ.

pod č. 1972/2010 Sb. NSS), České dráhy, a. s. (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9

As 48/2011 - 129), Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (viz rozsudek NSS

ze dne 19. 10. 2011, č. j. - 121, publ. pod č. 2494/2012 Sb. NSS) či

Sportovní areály města Kladna s.r.o. (viz rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2016,

č. j. - 29).

16 Jak dokládá uvedená judikatura pojem veřejná instituce je vykládán výhradně v tom

smyslu, že se jedná o organizační jednotky, nikoliv o soukromé fyzické osoby, což

odpovídá i obecnému jazykovému významu pojmu instituce. Stávající judikatura ani

zákon samotný neposkytují podklad k tomu, aby mohl být za veřejnou instituci ve smyslu

označen i soudní exekutor, jenž vykonává exekuční či

jinou činnost podle exekučního řádu individuálně a vlastním jménem. V postavení

soudního exekutora lze sice shledat určité veřejnoprávní prvky ve formě veřejnoprávního

vzniku (jmenováním do funkce Ministrem spravedlnosti), veřejnoprávního postavení

a účelu funkce soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti či existence státního

dohledu nad činností soudního exekutora. Avšak soudní exekutor zcela postrádá povahu

instituce, jak judikatura tento pojem vykládá. Nelze jej tedy pod pojem veřejné instituce

podřadit.

pokračování -6-

17 Na uvedeném nemění nic ani závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 20.

6. 2017, sp. zn. . Ústavní soud zde sice nepřímo podrobil kritice dosavadní

vývoj judikatury NSS týkající se výkladu pojmu veřejná instituce, a to zejména ve vztahu

ke korporacím soukromého práva. Vlastním výkladem však Ústavní soud hranice

vymezení pojmu veřejná instituce fakticky zúžil. Ústavní soud konstatoval, že z čl. 17

odst. 1 a 5 d (dále jen „ “) plyne povinnost

poskytovat informace pouze státním orgánům a orgánům územní samosprávy, tedy

výlučně subjektům veřejnoprávním. Tato povinnost sice může být stanovena „i fyzickým

nebo právnickým osobám, které nejsou veřejnou mocí, nesmí však vést k ústavně

nepřípustnému zásahu do jejich základních práv a svobod. Takováto povinnost musí být

v souladu s výhradou zákona podle y vždy stanovena zákonem a musí

dostát základním požadavkům plynoucím z principu demokratického právního státu podle

y, včetně požadavku na jasnost a určitost zákona“. Ústavní soud

poznamenal, že vztažením informační povinnosti na soukromoprávní subjekt může být

dotčena řada jeho základních práva svobod. Nezbytným předpokladem takového zásadu,

má-li být opodstatněný a přípustný, je „adekvátní zákonný základ, který však v případě

veřejné instituce ve vztahu k soukromoprávním subjektům dán není. Tento pojem je natolik

neurčitý, že žádný z těchto subjektů nemůže ze zákona o svobodném přístupu k informacím

zjistit, zda má povinnosti povinného subjektu. Na rozdíl od veřejnoprávních subjektů,

jejichž povinnost poskytovat informace má základ přímo v ústavním pořádku, nelze

v případě soukromoprávních subjektů ze zákona dovodit žádná kritéria, na jejichž základě

by je bylo možné zařadit mezi veřejné instituce. Definiční znaky, které v minulosti vymezil

Ústavní soud ve svých nálezech, měly zamezit právě tomu, aby byl uvedený pojem vztažen

na jiné než veřejnoprávní subjekty. Ve vztahu k soukromoprávním subjektům ale žádná

‚upřesňující kritéria‘ dovodit nelze. Nad rámec zákona je přitom nemohou v rámci své

rozhodovací činnosti ‚dotvořit‘ ani soudy. Pakliže by tak učinily a na jejich základě

přiznaly některému ze soukromoprávních subjektů postavení veřejné instituce, uložily by

mu tím povinnost v rozporu s výhradou zákona podle y.“ Citované

závěry Ústavního soudu jenom podtrhují nepřípustnost extenzivního výkladu pojmu

veřejná instituce.

18 Závěr o tom, že soudní exekutor není povinným subjektem, potvrzuje i rozsudek NSS ze

dne 3. 8. 2017, č. j. -46, který navázal na závěry shora citovaného nálezu

Ústavního soudu ve věci sp. zn. . NSS se zde zabýval otázkou, zda

povinným subjektem mohou být politické strany, přičemž uvedl, že „[p] ostavení

povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím nelze

odvozovat od charakteru informace, o niž jsou žádáni. Soukromoprávní subjekty nelze

stavět do postavení „Schrödingerových koček“, které současně jsou i nejsou veřejnými

institucemi a ustálí se ad hoc v jedné z těchto pozic až poté, co jsou požádány o poskytnutí

konkrétní informace. […] Veřejné instituce jsou však povinnými subjekty vždy a ve

vztahu k celé své působnosti, přičemž Nejvyšší správní soud pojem „působnost“

ztotožňuje s rozsahem činnosti daného subjektu bez ohledu na to, zda jde o výkon

vrchnostenské pravomoci (usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. října 2014, č. j. 8 As

55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb. NSS, bod 103).“ (Důraz doplněn soudem.) Jak již bylo

shora uvedeno postavení soudního exekutora má smíšenou povahu, neboť jednak je

vykonavatelem nucených výkonů soudních a jiných rozhodnutí a zároveň vykonává i další

činnost v rozsahu exekučního řádu. Není možné vyčlenit z činnosti soudního exekutora

pouze tu část působnosti, která spočívá ve výkonu veřejné moci (tj. exekuční činnosti), a

pouze v tomto rozsahu jej považovat za veřejnou instituci. Takový výklad NSS ve svém

rozsudku označil za nepřípustný, přičemž uvedl, že dílčí vyčlenění působnosti lze

zohlednit u povinných subjektů podle , kterými jsou „ty

subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo

pokračování -7-

povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy,

a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.“

19 Soud tedy dále zkoumal, zda soudní exekutor splňuje znaky povinného subjektu podle § 2

odst. 2 Dospěl však k závěru, že soudního exekutora nelze řadit

ani do této čtvrté kategorie povinných subjektů. Výkon exekutorské činnosti sice naplňuje

první část definice podle Sb, neboť soudní exekutor na

základě pověření exekutorským úřadem bezesporu rozhoduje o právech, právem

chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob. Nejedná se

však o rozhodování v oblasti veřejné správy, nýbrž v oblasti soudnictví. Pojmovým

vymezením veřejné správy se zabývá především právní doktrína, přičemž se uvádí, že

vyčerpávající definice tohoto pojmu ze své podstaty není možná. Obecně je však

přijímáno, že veřejnou správu lze definovat negativně tak, že jde o činnost státních nebo

jiných veřejných institucí, která svým obsahem není ani činností zákonodárnou ani soudní.

Představuje provádění zákonů nebo jiné činnosti ve veřejném zájmu osobami, které nejsou

nezávislé (viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2003. str. 6 až 9). Takové vymezení respektuje i judikatura správních soudů

(srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005, publ. pod č. 905/2006

Sb. NSS, nebo již citovaný rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85, publ.

pod č. 2482/2012 Sb. NSS ). V konkurenci s veřejnou správou představuje výkon soudní

moci naopak tu část veřejné moci, v rámci níž nezávislé soudy rozhodují v konkrétních

případech o právech, povinnostech a oprávněných zájmech fyzických a právnických osob.

Zahrnuje přímou rozhodovací činnost i další související činnosti, které jsou s jejím

výkonem bezprostředně spojeny (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans

2/2005, publ. pod č. 692/2005 Sb. NSS). Od rozhodovací činnosti soudní moc je přitom

třeba zároveň odlišit veřejnou správu soudů, která naopak tvoří integrální součást veřejné

správy.

20 V případě výkonu exekuční činnosti soudním exekutorem je nepochybné, že se jedná

o výkon moci soudní. Soudní exekutor prování nucený výkon (exekuci) soudních a jiných

rozhodnutí, což je činnost, která přísluší primárně moci soudní. Je sice pravdou, že nucený

výkon správních rozhodnutí je svěřen rovněž správním orgánům v rámci správní a daňové

exekuce, nicméně i tato činnost následně podléhá přezkumné pravomoci soudů ve

správním soudnictví. Rozhodující je však skutečnost, že k přenesení pravomoci na

soudního exekutora dochází ze strany civilních soudů. Při výkonu exekuční činnosti

vystupuje soudní exekutor fakticky v postavení soudu (§ 28 exekučního řádu) a od soudní

moci se tedy jeho pravomoci odvozují. Jeho činnost tedy nelze považovat za výkon

veřejné správy.

21 Soud si je vědom toho, že zde vzniká paradoxní situace, neboť soudní exekutor, na něhož

byl přenesen výkon části soudní moci, povinným subjektem není, ačkoliv samotné soudy

jsou považovány za povinný subjekt ve smyslu , a jsou povinny

poskytovat informace týkající se veřejné správy soudů a také rozsudky vydané v rámci

rozhodovací činnosti soudů [ ; srov. rozsudek

NSS ze dne 7. 2. 2008, č. j. - 102, publ. pod č. 1817/2009 Sb. NSS]. Tento

stav však vyplývá ze znění a 2 , který neumožňuje

podřadit soudního exekutora pod žádnou z definic povinného subjektu, zatímco soudy

jsou z definice státními orgány. Může se tak jednat zřejmě o mezeru v právu, kterou

ovšem v daném případě nelze vyplnit rozšiřujícím výkladem či pomocí analogie, neboť by

takový výklad byl v rozporu s y, podle něhož lze povinnosti ukládat na

základě zákona a v jeho mezích, jak zdůrazňuje Ústavní soud ve shora citovaném nálezu

ve věci sp. zn. .

pokračování -8-

22 Nad rámec uvedeného soud dodává, že se rovněž zabýval otázkou, zda nelze za povinný

subjekt považovat „exekutorský úřad“. I sám žalobce totiž označil za žalovanou soudní

exekutorku Mgr. Veroniku Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora. Soudu je známo,

že existují doktrinální názory, které dovozují, že exekutorský úřad má povahu pomocného

úřadu soudního exekutora a představuje samostatnou veřejnou instituci, která je povinným

subjektem (viz např. Michálek, J.: Pomocné úřady ve smyslu zákona o svobodném

přístupu k informacím. In: Správní právo, č. 3/2016, str. 129). Exekutorskému úřadu by

tak bylo přiznáno obdobné postavení jako Kanceláři veřejného ochránce práv a Kanceláři

prezidenta republiky (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. -52, publ.

pod č. 1586/2008 Sb. NSS, a ze dne 12. 7. 2007, č. j. -107, publ.

pod č. 1367/2007 Sb. NSS). S tímto názorem se však zdejší soud neztotožňuje. Exekuční

řád rozlišuje pojmy soudní exekutor a exekuční úřad. Tyto pojmy jsou však výrazem

vnitřního organizačního uspořádání exekuční činnosti, kdy soudní exekutor může pověřit

své zaměstnance prováděním určitých úkonů (§ 5 odst. 2, § 21, 25 a § 27 odst. 2

exekučního řádu). Působnost a oprávnění zaměstnanců provádět takové úkony jsou však

bezprostředně odvozeny od pravomocí soudního exekutora, který exekutorský úřad řídí

a nese odpovědnost za jeho řádný chod. „Exekutor je sice ministrem spravedlnosti

jmenován do exekutorského úřadu, a to do sídla obvodu okresního soudu (§ 10 odst. 1),

jedná se však jen o vymezení jeho organizačního začlenění v rámci soustavy

exekutorských úřadů, které jsou nebo mají být v obvodech jednotlivých okresních soudů

zřízeny. Exekutorským úřadem se v tomto smyslu rozumí soubor pravomocí exekutora

k výkonu exekutorské a další činnosti trvale spojený s místem výkonu této činnosti.

Vytvoření exekutorského úřadu, tedy jeho materiální, prostorové a lidské složky, závisí na

exekutorovi samotném. Exekutor sám rozhoduje o konkrétním umístění kanceláře v obci,

ve které je sídlo okresního soudu, do jehož obvodu byl jmenován, sám odpovídá za

vybavení kanceláře mobiliářem a pracovními pomůckami a sám rozhoduje o tom, kolik

zaměstnanců a v jakých typech profese zaměstná.“ (Viz Kasíková, M. a kol.: Exekuční

řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 66. Důraz doplněn soudem.)

Exekuční řád používá pojem exekuční úřad ve smyslu funkčním, tj. jako soubor

pravomocí soudního exekutora, byť by se mohlo zdánlivě jevit, že jde o použití pojmu

úřad ve smyslu institucionálním. Skutečnost, že exekuční řád upravuje sídlo

exekutorského úřadu, vzhled cedulky exekučního úřadu (§ 14 odst. 1 exekučního řádu) a

předpokládá i existenci prostor exekučního úřadu [§ 7 odst. 3 písm. e) exekučního řádu],

je toliko projevem materiálního zajištění výkonu činností soudního exekutora. Navíc ani

srovnání exekutorského úřadu s Kanceláří veřejného ochránce práv a Kanceláří prezidenta

republiky není případné, neboť na rozdíl od těchto povinných subjektů není exekuční úřad

organizační složkou státu, není financován z veřejných rozpočtů a nemá ani postavení

správního orgánu. Za povinný subjekt proto nelze považovat ani exekutorský úřad.

23 Soud tedy shrnuje, že žalovaná jako soudní exekutorka ani exekutorský úřad, jehož

výkonem byla pověřena, nejsou povinným subjektem a povinnost poskytovat informace

v režimu zákona se na žalovanou nevztahuje. Vzhledem k tomu, že žalovaná

nemá postavení povinného subjektu podle a 2 , soud

konstatuje, že věc nespadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Soud se proto

nemohl věcí zabývat meritorně a nezbylo mu, než žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a)

odmítnout, neboť se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

24 Soud toliko nad rámce odůvodnění konstatuje, že dané okolnosti nasvědčují tomu, že

rozhodnutí žalované, kterým byla odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí informací, je

skutečně nicotné. Žalobkyně, která není povinným subjektem, nemá ani pravomoc

rozhodovat o žádostech o poskytnutí informace v režimu Soud se

však touto otázkou nemohl blíže nezabývat ani vyslovit nicotnost rozhodnutí žalované.

[OBRÁZEK]pokračování -9-

Žalobce totiž nebyl postupem žalované nikterak dotčen na svých veřejných subjektivních

právech, neboť žalovaná není povinna mu požadované informace poskytnout v režimu

To samozřejmě nebrání tomu, aby žalobce požádal o poskytnutí

informací, alespoň v té části, která se týká postupu dohledových orgánů, přímo

Exekutorskou komoru a Ministerstvo spravedlnosti, které jsou povinnými subjekty.

25 O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s , podle něhož žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba

odmítnuta.

26 Jelikož k odmítnutí žaloby došlo před prvním jednáním ve věci, rozhodl soud rovněž

podle § 10 odst. 3 věty třetí zákona o soudních poplatcích o vrácení soudního poplatku ve

výši 2.000 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci usnesení (§ 10a odst. 1 zákona

o soudních poplatcích).

Poučení :

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje

se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty

na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 11. září 2017

JUDr. Milan Podhrázký, v. r. předseda senátu

Za správnost:

B. K.