Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 28/2007 - 77

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele O. o. p. s. p. o. N. p. ú., zastoupeného JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního památkovéhou, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. - 47,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. - 47, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno fiktivní rozhodnutí generálního ředitele Národního památkovéhou a rovněž fiktivní rozhodnutí Národního památkovéhou. Současně tímto rozsudkem bylo vysloveno, že žaloba proti Ministerstvu kultury se odmítá. Zmíněnými fiktivními správními rozhodnutími byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 16. 7. 2005 podaná dle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Stěžovatel v kasační stížnosti podané dle ustanovení a násl. , , v platném znění (dále jen „“), má za to, že městským soudem nebyla uspokojivě vyřešena otázka pasivní legitimace, a to zejména v souvislosti s rozdílnou judikaturou jmenovaného soudu. Dále namítá nesprávný výrok ohledně nákladů řízení. Ustanovená zástupkyně stěžovatele kasační stížnost doplnila v tom směru, že výrok rozsudku městského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba proti Ministerstvu kultury, měl být blíže specifikován.

Národní památkový ústav ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval svůj postoj sdělený již v řízení před městským soudem, a to že stěžovatel, který sám sebe označuje více různými způsoby, svým jednáním a častými žádostmi o poskytnutí informací blokuje jeho standardní práci, oba subjekty mezi sebou vedou velké množství soudních řízení, a proto na žádost stěžovatele nebylo reagováno zcela vědomě. Ministerstvem kultury vyjádření podáno nebylo.

Z předložené spisové dokumentace městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:

Stěžovatel požádal dopisem ze dne 16. 7. 2005 o poskytnutí informací dle Adresátem žádosti byl Národní památkový ústav a jejím předmětem byly dotazy na výši finančních prostředků přijatých Národním památkovým ústavem v roce 2004 ze státního rozpočtu a na výši a strukturu mimorozpočtových prostředků jemu poskytnutých za stejné období. Dotázaný subjekt na žádost o poskytnutí informací nereagoval, stěžovatel dovodil, že lhůta k jejich poskytnutí uplynula 3. 8. 2005, a proto podal proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí ve smyslu ustanovení odvolání datované k 5. 8. 2005. Jelikož stěžovatel ani poté neobdržel požadované informace ani rozhodnutí o jejich neposkytnutí (lhůta pro rozhodnutí o odvolání dle jeho názoru marně uplynula dne 21. 8. 2005), podal žalobu k městskému soudu, v níž se domáhal zrušení obou fiktivních negativních rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že si nebyl jist, zda k rozhodnutí o odvolání byl příslušný Národní památkový ústav nebo Ministerstvo kultury, uvedl v žalobě formou eventuálního petitu obě varianty návrhu výroku rozsudku soudu.

Městský soud se při rozhodování řídil ustálenou soudní judikaturou, podle které jsou fiktivní rozhodnutí, jimiž bylo odepřeno vydání informací, nepřezkoumatelná, neboť fiktivní rozhodnutí není nikde hmotně vyjádřeno a jeho jediným obsahem je fiktivní výrok o zamítnutí žádosti o informace v plném rozsahu. Proto neměl žádné pochybnosti o nutnosti obě fiktivní rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Se vzniklou otázkou pasivní legitimace odvolacího orgánu se městský soud vypořádal tak, že mimo prvostupňového fiktivního rozhodnutí Národního památkovéhou zrušil i fiktivní rozhodnutí o odvolání generálního ředitele Národního památkovéhou a žalobu proti Ministerstvu kultury odmítl. V této části své rozhodnutí odůvodnil tak, že dle článku III odst. 5 statutu Národního památkovéhou vydaného dle ustanovení zákona ČNR č. , o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), je statutárním orgánem Národního památkovéhou jeho generální ředitel, který přímo řídí ústřední pracoviště tohotou. Ten byl pak osobou povinnou rozhodnout o odvolání podle

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná. Stěžovatel formálně námitky obsažené v kasační stížnosti nepodřadil pod důvody dle ustanovení , což ovšem není jeho zákonnou povinností. Rozhodné v této souvislosti je, že jsou řádně vymezeny stížní námitky, když stěžovatel dostatečně srozumitelně vylíčil, jakých konkrétních nezákonných úvah se městský soud dopustil. Obsahově lze námitky uvedené v kasační stížnosti subsumovat pod ustanovení , tedy pod důvod tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato je důvodná.

V prvé řadě považoval za zásadní potvrdit, že Národní památkový ústav je (a v době fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací byl) povinným subjektem ve smyslu ustanovení , podle jehož prvého odstavce povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Dle teorie státu a práva se v rámci organizace státu rozlišují státní orgány, jako základní a rozhodující složky, dále zvláštní složky (bezpečnostní, silové) a konečně státní organizace a zařízení státem zakládané za účelem realizace jeho dalších funkcí (organizace výzkumné, sociální, kulturní apod.), které jsou zpravidla řízeny státními orgány. Pro státní orgány je charakteristický jejich rys nositelů státní moci vyznačující se administrativně právní metodou regulace právních vztahů, v nichž vystupují, tedy nadřazeným postavením státních orgánů vůči fyzickým a právnickým osobám. Z uvedeného vyplývá, že charakteristika státních orgánů není pro Národní památkový ústav příhodnou a přinejmenším pro účely tato instituce není státním orgánem. Mimo to zcela jistě nespadá ani do druhé z kategorií, jež zmiňuje citovaného právního předpisu, tedy mezi orgány územní samosprávy, neboť není orgánem obce ani kraje, jak územní samosprávu definuje v článku 99y. Poslední skupinou povinných subjektů dle výše zmíněného ustanovení jsou veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Veřejná instituce je subjektem, jehož založení a režim řízení se odvozuje z veřejného práva. Hospodařením s veřejnými prostředky se pak rozumí reálné napojení takové instituce na veřejné rozpočty. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s právním názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku (jenž sám stěžovatel označuje ve své kasační stížnosti) ze dne 15. 9. 2005, č. j. - 48. Městský soud zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. , který vymezuje pojem veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a contrario ke státnímu orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporaci. Výsledkem této právní úvahy byl výčet definičních znaků takových veřejných institucí, za které Ústavní soud označil veřejný účel, zřizování státem, tvoření jejich orgánů státem a státní dohled nad jejich činností.

Jak bude rozvedeno dále, Národní památkový ústav tato kritéria beze zbytku naplňuje, a to zejména s ohledem na úpravy obsažené v zákonu o státní památkové péči, vyhlášce Ministerstva kultury č. , kterou se provádí , a rovněž s přihlédnutím ke Statutu tohotou. Tento závěr lze podpořit i doktrinálním vymezením pojmu „veřejný ústav“, jak se s ním lze setkat v dostupné literatuře (srov. Karel Beran: Právnické osoby veřejného práva, Linde Praha, a.s., 2006, str. 89 a násl.). Klasicky je připomínána definice Mayerova (Mayer, O: Deutsches Verwaltungsrecht, sv. II, 3. vydání, 1924, str. 268), podle níž pod pojmem veřejný ústav se „rozumí souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu“. V citované publikaci rovněž lze nalézt poukaz na modifikaci Mayerovy definice Wolfgangem Rufnerem (Rufner W.. Zur Lehre von offentlichen Anstalt, In: Die Offentliche Verwaltung, Heft 15, 1985, str. 608), jež zdůrazňuje úmyslné „odsazení“u jako osamostatněné organizační jednotky od svého zřizovatele, aby mu bylo umožněno samostatné odborné vyřizování správních úkolů. Jak zdůrazňuje Karel Beran (srov. cit. op. str. 101), „míra samostatnostiu tak spočívá v míře „odsazení“ veřejnéhou od svého zřizovatele“. K tomu nelze než dodat, že taková míra „odsazení“ bude velmi rozdílná a může být nepochybně limitována zákonem.

Pro posuzovanou věc lze učinit prvý dílčí závěr, totiž že Národní památkový ústav je samostatnou organizační jednotkou zřízenou k plnění stanovených odborných úkolů v oblasti státní památkové péče, jejíž - slovy shora citované publikace - „odsazení“ ve vztahu ke zřizovateli je, jak bude dále rozvedeno, minimální. Je proto nepochybně veřejnou institucí povinnou k poskytování informací podle Míra „odsazení“ se ukáže v dalším posouzení věci jako určující též pro názor o tom, kdo je povinen rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Národního památkovéhou podle

Podle ustanovení lze proti vydanému i fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací podat odvolání. Dle druhého odstavce téhož ustanovení o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. … V ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Ustanovení pak stanoví, že proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti lze podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Aplikovatelnost tohoto ustanovení na daný případ lze vyloučit, neboť výše Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Národní památkový ústav není státním orgánem (ve smyslu a pro účely citovaného zákona), a proto pozbývá smyslu zkoumat, zda by mohl být ústředním orgánem státní správy.

V projednávané věci tedy dle ustanovení přicházejí v úvahu dva subjekty zákonem povolané k rozhodování o odvolání, a to buď povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený Národnímu památkovémuu, anebo ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Otázka tedy stojí tak, zda existuje subjekt nadřízený Národnímu památkovémuu ve smyslu , věta prvá, ; pokud by tomu tak nebylo, byl by dle , věta poslední, stejného zákona příslušným k rozhodování o odvolání generální ředitel Národního památkovéhou, jakožto ten, kdo stojí v jeho čele.

Postavení a základní principy fungování Národního památkovéhou jsou definovány v zákoně o státní památkové péči. Dle tohoto zákona je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice Ministerstvo kultury. Jeho působnost na úseku státní památkové péče je zakotvena výčtem v tomtéž ustanovení. Pro výše nastolenou otázku určení subjektu povolaného k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Národního památkovéhou je určující ustanovení zákona o státní památkové péči, dle něhož je odborná organizace státní památkové péče podřízena Ministerstvu kultury. Náplň činnosti takové „organizace“ (pojem „organizace“ zde nutno vidět na historickém pozadí doby přijetí zákona o státní památkové péči) je vymezena v téhož zákona a konkretizována v článku IV statutu Národního památkovéhou (viz dále). tedy výslovně stanoví podřízenost odborné organizace státní památkové péče, kterou je Národní památkový ústav, Ministerstvu kultury, přičemž žádný zvláštní zákon již dále neupravuje či případně nečlení podřízenost a nadřízenost uvedených subjektů jinak. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nemá na vztah podřízenosti a nadřízenosti ve výše uvedeném smyslu (tj. určení subjektu příslušného k rozhodnutí o odvolání) vliv úprava finančních toků mezi příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem dle (rozpočtová pravidla). Tento zákon upravuje technickou stránku pravidel hospodaření příspěvkových organizací, z těchto pravidel nelze dovodit výjimku z úpravy subordinace dle zákona o státní památkové péči.

Pro projednávanou věc je dále relevantní, že dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Toto ustanovení je konkretizováno v již zmíněné prováděcí vyhlášce Ministerstva kultury č. , dle jejíhož předmětem ústředního dozoru památkové inspekce jsou činnosti spojené s ochrannou, obnovou a společenským uplatněním kulturních památek a v souladu s inspekce dozírá, zda odborná organizace poskytuje orgánům státní památkové péče, krajům a obcím potřebnou odbornou pomoc při rozhodování, popřípadě vydávání jiných opatření, která se týkají kulturních památek.

Dle ustanovení zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury vydává odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností. Národního památkovéhou (dále jen „“) byl vydán dne 1. 1. 2003 pod sp. zn. 11.613/2002 a samotný Národní památkový ústav byl zřízen ke stejnému dni rozhodnutím sp. zn. 11.617/2002 podle ustanovení zákona o státní památkové péči. charakterizoval (dnes již není platný) Národní památkový ústav v článku III odst. 1, dle něhož byl státní příspěvkovou organizací, která je řízena Ministerstvem kultury, má celostátní působnost a vystupuje v právních vztazích svým jménem, přičemž nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle článku III odst. 5 byl statutárním orgánemu generální ředitel, jmenovaný a odvolávaný ministrem kultury. Mimo své hlavní činnosti, definované v článku IV statutu ( zejména rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, vědeckovýzkumné úkoly, odborně metodické, dokumentační a informační pracoviště pro úsek státní památkové péče, vedení seznamu kulturních památek České republiky, zpracovávání odborných podkladů pro orgány státní památkové péče, odborná pomoc vlastníkům kulturních památek), vykonává Národní památkový ústav i jinou činnost přímo nesouvisející s výkonem a koordinací odborné činnosti v oboru státní památkové péče. Předmět této jiné činnosti upravil v článku V odst. 1 a ve druhém odstavci téhož ustanovení stanovil, že další jinou činnost … může ústav vykonávat pouze s předchozím písemným souhlasem zřizovatele. Citovaný byl v roce 2006 (tj. až po fiktivním vydání rozhodnutí orgánů obou stupňů o neposkytnutí informace) nahrazen statutem novým, který v článku I odst. 3 výslovně upravil, že Národní památkový ústav je podle zákona odbornou organizací státní památkové péče s celostátní působností, řízenou ministerstvem.

Pozitivní právo (český právní řád) na žádném místě nedefinuje samotný pojem subordinace, nadřízenosti a podřízenosti. Pro odpověď je třeba se obrátit na teorii správního práva. Dle ní je postavení dané instituce vyjádřeno rozsahem pravomoci a působnosti jak externí (vůči adresátům norem správního práva), tak interní (uvnitř soustavy veřejné správy). Obsahem interních oprávnění je právo udílet příkazy podřízeným osobám či útvarům, právo kontroly plnění služebních povinností a případně právo disciplinárního postihu podřízených osob, jsou-li v rámci dozoru zjištěny nedostatky a pochybení (k tomu srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003). Podle se na řízení podle téhož zákona (řízení o odvolání) použije . V době fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací v této věci odkazoval na tehdy platný a účinný , tj. , ve znění pozdějších předpisů. Nová právní úprava přechodných a závěrečných ustanovení odkaz na příslušná ustanovení ponechala s tím, že v zákoně je již obsažen odkaz na nový , , ve znění Ten ve svých společných ustanoveních () hovoří o tom, který správní orgán je nadřízeným správním orgánem. Počítá s tím, že jej určí zvláštní zákon a teprve není-li tomu tak, označuje za něj správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. V tomto směru je nová právní úprava v souladu s výše zmíněnou doktrínou.

Ve světle uvedených okolností je relevantní ustanovení § 26 odst. 2 zákona o státní památkové péči, z něhož vyplývá, že interní oprávnění ve smyslu subordinace má na úseku státní památkové péče Ministerstvo kultury [viz zejména § 26 odst. 2 písm. a), b) a d)]. Na místě je také znovu připomenout § 25 odst. 2 téhož zákona, dle kterého je Ministerstvu kultury podřízena odborná organizace státní památkové péče. Za využití oprávnění daného ustanovením Ministerstvo také fakticky rozhodlo o vzniku této organizace, Národního památkovéhou. Ministerstvo kultury dále dle písm. i) citovaného ustanovení vydává odborné organizace státní památkové péče, který obsahuje normy upravující závazně jeho postavení a působnost, a vydání tohoto statutu je zcela jistě též nepochybně projevem interního oprávnění z pozice nadřízeného subjektu. V článku III statutu je pak výslovně stanoveno, že Národní památkový ústav je řízen Ministerstvem kultury. Jak již bylo výše předesláno, dozor nad dodržováním zákona o státní památkové péči a předpisů vydaných k jeho provedení vykonává památková inspekce, kterou zřizuje rovněž Ministerstvo kultury. Při zjištění nedostatků v péči o kulturní památky navrhne památková inspekce orgánu státní památkové péče (kterým je dle zákona o státní památkové péči i Ministerstvo kultury) opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě uložení pokuty. Hlavní zásady řízení a organizace práce v Národním památkovému určoval dle článku VIII odst. 2 dříve platného statutu hlavní organizační řád, který vydával generální ředitel Národního památkovéhou s předchozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Pracovní řád vydával generální ředitel již samostatně bez kontrasignace. Ředitelé územních pracovišť zodpovídali za svou činnost v celém rozsahu generálnímu řediteli, jímž byli jmenování a odvoláváni, ovšem také s předchozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Nový vydaný pod č. j. 1547/2006, platný a účinný ode dne 23. 1. 2006 (se změnou č. j. 4452/2006 provedenou 29. 3. 2006), rozšířil pravomoci generálního ředitele. Ten do budoucna již uvedená oprávnění vykonává samostatně bez nutnosti předchozího schválení ze strany Ministerstva kultury. Pro úplnost lze rovněž zmínit, že článek XIV nového statutu upravil hierarchickou strukturu stupňů řízení v Národním památkovému, na jejímž vrcholku stojí generální ředitel, a článek III odst. 2 stanovil, že generální ředitel řídí veškerou činnost Národního památkovéhou (toto ustanovení odpovídá článku III odst. 5 statutu z roku 2003, podle něhož generální řídil ústřední pracovištěu, přičemž tato dikce vycházela z dřívější úpravy, kdy existovalo několik samostatných ústavů).

Nahlíženo výše uvedenými doktrinálními východisky je možno konstatovat, že míra „odsazení“ Národního památkovéhou od Ministerstva kultury neboli těsnost jejich vzájemných vazeb a hierarchie jejich vztahů skýtají veškeré podklady pro závěr, že Ministerstvo kultury lze považovat za orgán nadřízený Národnímu památkovémuu, a to i ve smyslu ustanovení , věty prvé, Generální ředitel Národního památkovéhou sice disponuje relativně rozsáhlými pravomocemi, ovšem rozsah těchto pravomocí je závazně určen statutem vydávaným právě Ministerstvem kultury. Tato úprava vztahů odpovídá povaze činnosti Národního památkovéhou jakožto odborné organizace státní památkové péče, která vytváří dle zákona o státní památkové péči odborné „servisní“ zázemí Ministerstvu kultury, ale i jiným subjektům, a vykonává činnosti dle potřeby tohoto ministerstva v intencích jeho odpovědnosti jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky.

Odpověď na otázku, zda v případě veřejné instituce typu Národního památkovéhou je možno hovořit o Ministerstvu kultury jako orgánu nadřízeném, nutno tedy hledat v právních předpisech upravujících postavení a pravomoc jednotlivých subjektů na úseku státní památkové péče. Po provedeném rozboru kompetencí jednotlivých subjektů a jejich vzájemných vztahů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Ministerstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovémuu, jak o tomto vztahu hovoří ustanovení zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu , neboť je výslovně (byť a contrario) určeno subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem nelze také nijak dovodit nějaká omezení v oblasti subordinačních vztahů.

K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že se neztotožňuje s námitkou nedostatečné specifikace druhého výroku rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud již dříve ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. - 55, konstatoval, že „jsou-li v záhlaví soudního rozhodnutí jednoznačně identifikováni účastníci řízení (žalobce a žalovaný) a rovněž správní rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, nezpůsobuje obecné znění výroku (v daném případě ,Žaloba se odmítá.’) nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí [ ].“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ Výrok rozsudku městského soudu je tedy dostatečně určitý a netrpí vadou nesrozumitelnosti.

Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou směřující do výroku o nákladech řízení vedeného u městského soudu, neboť taková námitka je dle nepřípustná a v tomto případě by její posouzení bylo též bezpředmětné vzhledem k akcesorické povaze výroku o nákladech řízení ku výroku o úspěchu účastníků ve věci samé ( ), přičemž tento výrok městského soudu byl zrušen a bude nahrazen novým.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud chybně posoudil postavení generálního ředitele Národního památkovéhou jakožto odvolacího orgánu v dané věci a naopak Ministerstvu kultury toto postavení nepřiznal, jeho rozhodnutí je proto nezákonné z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky [ ]. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu dle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele, rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (, 3 ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. září 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu

- 85

O P R A V N É

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Radanem Malíkem v právní věci stěžovatele O. o. p. s. p. o. N. p. ú. (ve zkráceném vyhotovení rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. – 76, nesprávně označen jako Z. o., O. s. s. o. a o., se sídlem B. 8, zastoupeného JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního památkovéhou, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. - 47,

t a k t o :

Ve zkráceném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. – 76, se v záhlaví opravuje zjevná nesprávnost v označení stěžovatele z původně chybně uvedeného: Z. o., O. s. s. o. a o., na správné označení: O. o. p. s. p. o. N. p. ú.

O d ů v o d n ě n í :

V řízení o kasační stížnosti byl ve shora uvedené věci po poradě devátého senátu dne 13. 9. 2007 vynesen rozsudek, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Po poradě senátu soudkyně Mgr. Daniela Zemanová vyhotovila v souladu s , , v platném znění (dále jen „“), zkrácené vyhotovení rozsudku, v jehož záhlaví omylem uvedla nesprávné označení stěžovatele.

K tomuto pochybení došlo po převzetí označení „Z. o.,

O. s. s. o. a o.“ ze jmenného rejstříku v intranetu Nejvyššího správního soudu, kde tento subjekt je evidován jako účastník řízení v celkem 13 řízeních, do záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku. Tato zjevná nesprávnost byla způsobena podobností označení uvedené organizace s názvem stěžovatele v tomto řízení (O. o. p. s. p. o. N. p. ú.), přičemž oba subjekty mají sídlo na stejné adrese. Na základě pokynu soudkyně kanceláři bylo zkrácené vyhotovení s nesprávným označením stěžovatele vyvěšeno na úřední desku soudu.

Dne 19. 9. 2007 zaslala PhDr. H. P. soudu upozornění na tuto zjevnou nesprávnost. Předseda senátu ověřil z obsahu spisu, že v dané věci bylo rozhodnuto o stěžovateli se správným označením O. o. p. s. p. o. N. p. ú., pod tímto názvem byl stěžovatel soudem označován a veden po celou dobu řízení o kasační stížnosti. Subjekt, jehož název byl chybně uveden v záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku, v předmětném řízení nikdy nevystupoval, o jeho právech a povinnostech nebylo jednáno, nemohlo tedy dojít k záměně v osobě stěžovatele, ale jedná se pouze o jednorázové chybné uvedení jiného označení.

Na základě uvedených skutečností dospěl předseda devátého senátu Nejvyššího správního soudu k závěru, že při vyhotovení zkráceného vyhotovení rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. – 76, došlo chybným přepisem podobně znějícího označení jiného subjektu ke zjevné nesprávnosti, kterou je nutno korigovat postupem dle , tj. vydáním opravného usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto opravnému usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. září 2007

JUDr. Radan Malík

předseda senátu