Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
46 A 27/2013 - 79.pdf
PDF · 0 B
No categories available
46 A 27/2013 - 79
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana
Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobců: a) J.
B., b) P. M., c) P. I., zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem
Bělehradská 568, Praha 2, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se
sídlem Pod sídlištěm 1800/9, 182 12 Praha 8, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem,
t a k t o :
I. Žaloba se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 4. 4. 2013 domáhají
vydání rozsudku, kterým by soud přikázal Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,
katastrálnímu pracovišti Praha západ, aby do 5 dnů od právní moci tohoto rozsudku provedl
záznamem do katastru nemovitostí zápis rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR –
Pozemkového úřadu Praha západ, vydaného pod čj. PÚ 972/2012-Z, dne 31. 12. 2012, kdy
jako jediné vlastníky pozemků uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí zapíše oprávněné
osoby v rozhodnutí uvedené.
Žalobcům byla dne 6. 3. 2013 na základě jejich vlastní žádosti vydána listina
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ, označená jako
„Vrácení podání“, datovaná dnem 11. 2. 2013. Tímto podáním vrátil katastrální úřad
pozemkovému úřadu výše označené rozhodnutí, kterým byly podle zákona č. 229/1991 Sb., o
- 2 -
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), žalobcům vydány pozemky v k. ú. Přestavlky u
Slap. Katastrální úřad odmítl provést záznam rozhodnutí pozemkového úřadu do katastru
nemovitostí s poukazem na to, že rozhodnutí nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru
nemovitostí podle § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 265/1992
Sb.“). Žalobci mají za to, že vrácením tohoto rozhodnutí, aniž by byl proveden záznam, se
katastrální úřad dopustil nezákonného zásahu do jejich vlastnických práv. Rozhodnutí, kterým
pozemkový úřad vydal předmětné pozemky do spoluvlastnictví žalobců, nabylo právní moci
dnem 3. 1. 2013 a tímto dnem se tak žalobci stali spoluvlastníky těchto pozemků. Přestože
katastrální úřad žádost o provedení záznamu pozemkovému úřadu vrátil formou sdělení, je
podle žalobců v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98 (č. 2206/2011 Sb. NSS), v tomto případě žaloba proti
nezákonnému zásahu oprávněná. Poté, co si žalobci sdělení o neprovedení záznamu u
katastrálního úřadu „vynutili“ (doručeno bylo pouze pozemkovému úřadu, žalobcům nikoliv),
podali proti neprovedení záznamu k řediteli Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj stížnost.
Teprve z vyrozumění o této stížnosti lze podle žalobců seznat důvody a úvahy, které
katastrální úřad ke zmiňovanému postupu vedly.
Žalobci upozorňují, že katastrální úřad se v prvé řadě dovolává novelizovaného znění
§ 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., jehož text byl s účinností od 1. 1. 2012 rozšířen o slova
„zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru“. Je zásadní otázkou, zda je možné akceptovat,
že nadále nelze provádět záznam rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání věci podle
restitučního zákona, pokud obsah listiny nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru. Podle
žalobců by pouze ve spojení citovaného § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. s ustanoveními § 7
a § 8 odst. 2 téhož zákona bylo možno dospět k formálně logickým důvodům, proč by
katastrální úřad odmítl provést záznam takového rozhodnutí, nejedná se však o důvody
v souladu s právem. Akceptování výkladu provedeného katastrálním úřadem by nutně
znamenalo provedení hlubokého a zásadního průlomu do zákona č. 229/1991 Sb. Podle
žalobců by již prakticky nikdy nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí naprostou většinu
rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, neboť je obvyklé, že povinné osoby
bez ohledu na zákaz převádět majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok, tento zákaz
nerespektovaly (ve všech těchto případech tedy nikdy nebude navazovat rozhodnutí
pozemkového úřad na dosavadní stav zápisů v katastru nemovitostí). Navíc by zcela bylo
popřeno ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož jsou popsané převody
majetku absolutně neplatné, když by na straně druhé uvedeným přístupem bylo uznáno, že
vlastníci, kteří nabyli majetek od povinných osob po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., jsou
de facto jeho legitimními vlastníky. Konečně by podle žalobců tímto postupem byla popřena
též specialita restitučních zákonů ve vztahu k zákonům obecným.
Žalobci dále nesouhlasí se závěrem katastrálního úřadu, podle kterého si tento úřad
nemůže činit úsudek o tom, který z konkurenčních nabývacích titulů má přednost, neboť by
šlo o úsudek o skutečných právních vztazích k nemovitostem, k čemuž katastrální úřad nemá
pravomoc (tu má pouze civilní soud ve sporném řízení o žalobě na určení právních vztahů).
Podle žalobců tato úvaha katastrálního úřadu zcela vybočuje z mantinelů restitučního zákona
a ve své podstatě jej popírá. Pokud třetí osoba po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nabyla
vlastnictví k nemovitostem, na které byl uplatněn restitučního nárok, potom je absolutně
neplatný nejen tento převod sám, ale absolutně neplatné je i nabytí vlastnických práv a
neplatný je tedy potažmo i zápis vlastnických práv k této nemovitosti do katastru nemovitostí.
To by si měl podle žalobců katastrální úřad uvědomit, protože stejně jako kterýkoliv jiný
- 3 -
správní orgán je povinen restituční zákon respektovat. Dovolává-li se tedy katastrální úřad
nemožnosti učinit úsudek o tom, který z konkurenčních nabývacích titulů má přednost, jedná
se o tvrzení učiněné v naprostém rozporu s restitučním zákonem a veskrze spekulativní,
protože není v dané věci oprávněn o nějakém údajném konkurenčním nabývacím titulu
uvažovat. V otázce vlastnictví podle restitučního zákona vystupuje pouze a výhradně jediný
vlastnický titul, kterým je rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněným
osobám. Žádný další titul vlastnictví restituční zákon nepřipouští, tím méně ten, který získaly
třetí osoby na základě absolutně neplatného převodu nemovitosti. Proto jsou tyto osoby na
základě § 9 uvedeného zákona vyloučeny z restitučního řízení nejen jako účastníci správního
řízení, ale nemají ani právo domáhat se cestou určovacích žalob majetku dotčeného
restitučním řízením. Žalobci dále nesouhlasí ani s názorem katastrálního úřadu, podle něhož
správně vyhotovenou (a tedy zřejmě katastrálním úřadem i jedině akceptovatelnou) listinou
pro provedení záznamu do katastru nemovitostí by měl být rozsudek soudu (vydaný na
základě určovací žaloby, jejímž účastníkem by v každém případě měl být také v katastru
nemovitostí aktuálně zapsaný vlastník). Tato úvaha nemá žádnou oporu v restitučním právu a
svojí povahou je pouhou spekulací. Žalobci se domnívají, za předpokladu, že z restitučního
zákona plyne absolutní neplatnost všech převodů majetku, které uskutečnily povinné osoby na
třetí osoby po účinnosti tohoto zákona, že potom jedinou pravomocí katastrálního úřadu po
novele § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. v intencích určení, zda listina pozemkového úřadu
navazuje na dosavadní zápisy v katastru, je zkontrolovat, zda povinná osoba uvedená
v rozhodnutí pozemkového úřadu držela majetek postižený restitučním zákonem ke dni jeho
účinnosti. V ostatním není co zkoumat, protože další zápisy o převodu majetku jsou neplatné
ze zákona. Závěrem pak žalobci upozorňují na to, že katastrální úřad svým postupem popřel
též ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož je rozhodnutí
vykonatelné dnem právní moci. K popření tohoto ustanovení nemá katastrální úřad žádnou
kompetenci, tu si však zcela evidentně přisvojil nezákonným a zcela spekulativním výkladem
novely § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně připomněl, že jednou z náležitostí doručené
záznamové listiny, kterou je katastrální úřad za účelem provedení evidenčního záznamu do
katastru nemovitostí podle § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. oprávněn a povinen posuzovat,
je její návaznost na dosavadní zápisy v katastru. V případě, že má jít o záznam změny
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je nutno touto návazností
rozumět logickou návaznost subjektu a objektu vlastnického práva označeného v záznamové
listině a evidovaného v katastru nemovitostí. Změna subjektu vlastnického práva vyplývající
ze záznamové listiny logicky navazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí pouze
v případě, že právní skutečnost inkorporovaná v této listině působí svými právními účinky
zároveň relativní zánik vlastnického práva subjektu v katastru evidovaného (např. proto, že
byl účastníkem řízení, z něhož tato listina vzešla, nebo jde o listinu, která je na základě
zákona závazná pro každého). Záznamová listina tedy podle žalovaného navazuje na
dosavadní zápisy v katastru pouze v případě, že je pro katastrálního vlastníka závazná. Pokud
pro katastrálního vlastníka závazná není, nepotvrzuje ani neosvědčuje změnu v právních
vztazích podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a nelze na jejím základě žádný záznam do
katastru nemovitostí provést. V této souvislosti žalovaný odkazuje na § 45 odst. 3 vyhlášky
č.26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, která je sice od 1. 1. 2012 obsolentní, nicméně z dikce
jeho předposlední věty je zřejmé, co se onou návazností listiny na dosavadní zápisy rozumí.
Žalovaný dále v této souvislosti obsáhle cituje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 3069/2005 týkajícího se vlivu rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemku osobě
údajně oprávněné k restituci na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem
restitučního řízení, dále důvodovou zprávu k zákonu č. 349/2011 Sb. (kterým byl novelizován
- 4 -
§ 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) a dopis Českého úřadu zeměměřického a katastrálního
č.3692/2007-22 ze dne 5. 10. 2007 adresovaný jako závazný vnitřní pokyn všem katastrálním
úřadům.
Žalovaný ve svém vyjádření dále zdůraznil, že provádění zápisů do katastru
nemovitostí je ve výlučné pravomoci a působnosti katastrálních úřadů, do níž jiným orgánům
veřejné moci (ani soudům) nepřísluší zasahovat. Katastrální úřad při provádění zápisů
postupuje na základě, v mezích a způsobem stanoveným zákonem, nikoliv na základě
rozhodnutí soudu. Jsou-li tedy splněny podmínky stanovené v § 7 a § 8 zákona č. 265/1992
Sb., provádí v souladu se zásadou oficiality zápis do katastru nemovitostí formou zápisu.
Soud nemůže v řízení o ochraně před nezákonným zásahem věcně nahrazovat činnost orgánu
moci výkonné. Uložením povinnosti provést do katastru nemovitostí zápis o stanoveném
obsahu by soud přezkumnou pravomoc a působnost při posuzování způsobilosti záznamové
listiny de facto nahrazoval a takové rozhodnutí by nebylo vykonatelné. Současně podle
žalovaného oznámení o neprovedení záznamu do katastru nemovitostí nenaplňuje definiční
znaky zásahu ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovanému je sice známo usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu čj. 7 Aps 3/2008-98, v němž uvedený soud připustil, že
proti (ne)provedení záznamu do katastru nemovitostí se lze domáhat ochrany právě podle § 82
a násl. s. ř. s. Podle názoru žalovaného se nicméně Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí nevypořádal s existencí právního prostředku ochrany působícímu ve smyslu § 85
s. ř. s. nepřípustnost zásahové žaloby, kterým je žádost o opravu chyby ve smyslu § 8 zákona
č. 344/1992 Sb., potažmo žaloba proti pravomocnému rozhodnutí o (ne)provedení opravy
chyby ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. I kdyby však žaloba v dané věci byla přípustná, není
podle žalovaného důvodná. Odmítnutím provést evidenční záznam do katastru nemovitostí
totiž nemohlo z povahy věci k žádnému zásahu do vlastnického práva žalobců dojít,
(ne)provedení záznamu nemá na existenci skutečných právních vztahů k nemovitostem žádný
vliv. Posuzování způsobilosti záznamových listin má důsledky veřejnoprávní a nemůže proto
při něm dojít k zásahu do práva vlastnického, které je právem soukromým. Odmítnutím
provést evidenční záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí však v daném případě
nedošlo ani k zásahu do subjektivních práv veřejných, neboť doručená listina nebyla
k požadovanému záznamu způsobilá. Jak žalovaný dodal, odmítnutí provést záznam
vlastnického práva na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, které není závazné pro
katastrálního vlastníka, žádným „průlomem restitučního zákona“ není, neboť katastrální úřad
provedením záznamu ani vrácením listiny jako nezpůsobilé nerozhoduje o tom, jaké jsou
skutečné právní vztahy k nemovitostem, nýbrž posuzuje, zda listina splňuje náležitosti
taxativně vymezené v § 8 zákona č. 265/1992 Sb. Právě i s ohledem na takto vymezený
rozsah přezkumné činnosti katastrálního úřadu může být stav zápisu se skutečným stavem
právním v rozporu, přičemž odstranění takového rozporu nelze řešit před katastrálním
úřadem, nýbrž pouze dohodou dotčených subjektů nebo podáním určovací žaloby k civilnímu
soudu. Představa žalobců, že by katastrální úřad měl „pouze zkontrolovat“, zda povinná osoba
ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti držela a že by si měl veškeré pozdější
převody vyhodnotit jako absolutně neplatné, žádnou oporu v textu zákona nemá a je výrazem
nepochopení principů, které ovládají správu a vedení katastru nemovitostí. Posouzení
konkurenčních nabývacích titulů jako absolutně neplatných by ze strany katastrálního úřadu
neznamenalo nic jiného, než ex post přezkoumat svá vlastní pravomocná rozhodnutí o
povolení vkladu práv do katastru nemovitostí.
- 5 -
Žalovaný proto v návaznosti na shora reprodukované vyjádření navrhl, aby soud
žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení na straně soudu podle § 46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť do pravomoci soudů ve správní soudnictví nenáleží ochrana
soukromých subjektivních práv ani zasahování do výlučné pravomoci a působnosti
katastrálního úřadu jakožto orgánu moci výkonné, a dále pro její nepřípustnost dle §
46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. z důvodu nevyužití právního prostředku,
prostřednictvím něhož se lze domáhat ochrany nebo nápravy. Žalovaný in eventum navrhl,
aby soud žalobu zamítl pro její nedůvodnost, neboť oznámení o neprovedení záznamu do
katastru nemovitostí nelze podřadit pod zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. a již vůbec je nelze
považovat za zásah nezákonný.
V replice k vyjádření žalovaného žalobci konstatovali, že stejně jako je pochybený
názor žalovaného na provedení záznamu do katastru nemovitostí, je stejně tak naprosto
pochybená a ryze spekulativní interpretace judikátů, které k tvrzením žalovaného fakticky
nepřiléhají. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 nemá s věcí žalobců nic
společného, neboť ve věci řešené Nejvyšším soudem účastníci nabyli vlastnické právo dlouho
před účinností zákona č. 229/1991 Sb. a nebyl zde tedy aplikován § 5 odst. 3 zákona
č. 229/1991 Sb. Podle žalobců nelze v dané věci aplikovat ani nálezy, na které žalovaný
odkazuje s tím, že soudy nesmí do postupu katastrálního úřadu ingerovat. Žalovaný se
zásadně mýlí též v tom, že odmítnutím provedení záznamu do katastru nemovitostí nemohlo
dojít k žádnému zásahu do vlastnického práva žalobců. K tomu žalobci s odkazem na § 3
písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. uvádějí, že teprve intabulací vlastnického práva do katastru
nemovitostí se konstituuje vlastnický vztah oprávněných osob k vydaným nemovitostem
podle restitučního zákona, teprve zápisem vlastnických práv do katastru nemovitostí získávají
vlastníci zákonem stanovený průkaz o svém vlastnictví. Výklad novely zákona č. 265/1992
Sb., jak si jej přisvojil katastrální úřad, a zejména pak praktické uplatnění tohoto výkladu do
procesu záznamů vlastnických práv do katastru nemovitostí na základě restitučních
rozhodnutí, znamená naprosto důsledné popření rozhodnutí pozemkového úřadu po vydání
věci oprávněným osobám ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a souběžně i
ustanovení § 73 odst. 3 věty prvé správního řádu. Skutečnost, že převody majetku
uskutečněné povinnou osobou po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. jsou absolutně neplatné, je
závazná nepochybně i pro katastrální úřad. Je-li tato skutečnost znovu, výslovně a konkrétně
uvedena ve vztahu k pozemkům vydávaným pozemkovým úřadem oprávněným osobám
v příslušném rozhodnutí pozemkového úřadu, potom katastrální úřad nejen že nemá žádné
oprávnění toto rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumávat, ale je navíc povinen všechny
smlouvy o převodu tohoto majetku uskutečněné povinnou osobou považovat za neplatné a
vůbec k nim při provedení záznamu nepřihlížet. Meritorní otázka tedy nezní tak, jak si ji klade
katastrální úřad, tedy že rozhodnutí pozemkového úřadu nenavazuje na dosavadní zápisy
v katastru nemovitostí, nýbrž zcela jinak, totiž že katastrální úřad zapsal do katastru
nemovitostí absolutně neplatné smlouvy - v této souvislosti žalobci též odkázali na nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 315/09. Podle žalobců tedy katastrální úřad postupoval ve věci
provedení záznamu v rozporu se zákonem, čímž zásadně porušil jejich zákonná práva
vyplývající z restitučních předpisů.
Soud v projednávané věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť
žádný z účastníků v zákonné lhůtě na základě výzvy soudu neprojevil svůj nesouhlas
s takovým postupem soudu.
Ze správního spisu soud především zjistil, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha-západ, podal dne 22. 1. 2013 Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,
- 6 -
Katastrální pracoviště Praha-západ, žádost čj. PÚ 972/12-Z o záznam rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkový úřad Praha-západ, ze dne 31. 12. 2012, čj. PÚ 972/12-Z. Tímto
rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2013, pozemkový úřad rozhodl podle § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o tom, že oprávněné osoby (žalobci) jsou vlastníky
nemovitostí parc. č. 283/1, 283/38, 283/32, 283/33, 283/3, 283/37, 283/34, 283/36, 283/28,
283/29, 283/35, 283/44 a st. p č. 995, dosud vedených na LV č. 1539, 1650, 486, 119, 1730,
485, 1619, 523, 487 a 10 pro obec Slapy a k. ú. Přestavlky u Slap. Jak se z odůvodnění
rozhodnutí pozemkového úřadu mimo jiné podává, pozemkový úřad „nemůže označit za
účastníky řízení ty subjekty, které jsou v současnosti vedeny jako vlastníci některých
z navracených parcel, neboť ustanovení § 9 odst. 8 zákona jednoznačně uvádí, že účastníky
řízení jsou pouze osoba oprávněná, osoba povinná … a Pozemkový fond. Ústavní soud ČR ve
svém usnesení čj. IV. ÚS 107/98-41 uvedl, že zákon o půdě jako lex specialis má o účastenství
ustanovení § 9 odst. 8 a jeho aplikací nedochází k porušení ustanovení správního řádu o
účastenství. Za dané situace nemůže pozemkový úřad některé současné majitele označit za
účastníky tohoto řízení“.
Katastrální úřad podáním ze dne 11. 2. 2013, čj. Z-1223/2013-210, označeným jako
„Vrácení podání“, pozemkovému úřadu sdělil, že žádost o zápis záznamem „nenavazuje na
dosavadní zápisy v katastru nemovitostí dle § 8 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. …, a proto
katastrální úřad vrací předložené listiny bez provedení zápisu do KN. Zápis záznamem bylo
možno provést pouze ohledně pozemku parc. č. 283/3 v k.ú. Přestavlky u Slap, který je
v současné době evidován ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem
státu pro osobu povinnou – Lesy České republiky, s. p.“.
Podaná žaloba je žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. Jak z ustanovení § 82
s. ř. s. výslovně plyne, „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah
byl nezákonný.“
Před samotným posouzením přípustnosti (projednatelnosti) žaloby, resp. hodnocením
její důvodnosti, se soud zabýval vymezením účastníků řízení, především pak otázkou, s kým
jednat na straně žalovaného. Podle ustanovení § 83 s. ř. s. je totiž v řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaným ten správní orgán, který podle žalobního tvrzení
provedl namítaný zásah. Žalobci v projednávané věci v rámci žaloby označili jako žalovaného
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, zatímco v samotném žalobním návrhu požadují
přikázat provést záznam do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrálnímu pracovišti Praha-západ. Přestože pracoviště katastrálních úřadů nepochybně
jsou z pohledu případných zásahů do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických
osob samostatnými a svébytnými nositeli veřejné moci a rozhodují (jinak zasahují do práv)
v prvním stupni (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2012, čj. 62 A 14/2012-
33, www.nssoud.cz), nelze přehlédnout, že katastrální pracoviště jsou z hlediska zákona
toliko organizační jednotky katastrálních úřadů (viz § 5 odst. 2 zákona č. 359/1992 Sb., o
zeměměřických a katastrálních orgánech). Za těchto okolností soud shledal označení
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze strany žalobců za správní orgán, který zásah
provedl, z hlediska řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem za možné, a proto
s ním v dané věci jako se žalovaným jednal. Opačný postup by byl nežádoucím formalismem,
- 7 -
ostatně ani Katastrální úřad pro Středočeský kraj proti svému označení za žalovaný orgán, který provedl zásah, nic nenamítal.
Spor se v projednávané věci odvíjí od neprovedení záznamu rozhodnutí pozemkového
úřadu do katastru nemovitostí. V obecné rovině lze předně konstatovat, že záznamem se do
katastru nemovitostí zapisují vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému
břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze
zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením,
přírůstkem a zpracováním, a to na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin,
které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy (§ 1 odst. 1 a
§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu, na
který účastníci shodně odkazují, k otázce soudní ochrany proti (ne)provedení záznamu do
katastru nemovitostí především konstatoval, že „soudní ochrany proti provedení či
neprovedení záznamu do katastru nemovitostí podle § 7 a § 8 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, se
lze ve správním soudnictví domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s.“ (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb.
NSS). Jak lze současně z tohoto rozhodnutí dovodit, „správní orgán je za předpokladu, že
jsou splněny zákonem předepsané podmínky pro provedení záznamu, povinen záznam jako
faktický úkon spočívající v zanesení určitého údaje do jím vedené veřejnoprávní evidence
provést, a naopak není oprávněn jej neprovést a vrátit listinu, jež má být podkladem
provedení záznamu, tomu, kdo ji vyhotovil. Neučiní-li tak, jak mu zákon ukládá, ač jsou
podmínky k tomu splněny, postupuje protiprávně a zasahuje do sféry práv a povinností toho,
kdo se záznamu domáhá, případně i dalších osob, neboť tyto osoby mají veřejné subjektivní
právo na to, aby jejich soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k nemovitostem
byly předepsaným způsobem za splnění předepsaných podmínek zaznamenány ve
veřejnoprávní evidenci. Katastr nemovitostí je veřejnoprávní evidencí, jež plní funkce jak ve
sféře zajištění veřejného zájmu, spadající v podstatné míře do práva veřejného (zajištění
publicity vlastnických a jiných práv k nemovitostem; zajištění přehledu veřejné moci o
nemovitostech a právech k nim; poskytnutí určité míry právní jistoty o tom, jak jsou vztahy
k nemovitostem uspořádány, tj. kdo k nim má jaká práva, aj.), tak ve sféře soukromých zájmů
a práv (vkladem do katastru se v některých případech převádějí soukromá subjektivní práva
k nemovitostem, dobrá víra v zápis v katastru může zakládat některá subjektivní soukromá
práva aj.) (…) Jestliže důvody, pro které žalovaný má za to, že záznam do katastru
nemovitostí nelze provést, neobstojí (…), krajský soud žalovanému zakáže nadále zasahovat
do práv stěžovatele tím, že záznam neprovedl a vrátil listiny, jež měly být podkladem
k provedení záznamu, tomu, kdo je vyhotovil“.
Již s ohledem na výše citované závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního
soudu se zdejší soud nemohl ztotožnit s argumentací žalovaného, podle něhož je podaná
žaloba nepřípustná podle § 46 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s. Soud především nemá za to,
že by rozhodováním o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu
v neprovedení záznamu do katastru nemovitostí zasahoval do pravomoci a působnosti
katastrálních úřadů způsobem, který mu nepřísluší. Současně se neztotožňuje se žalovaným
ani v tom, že by se řízení o podané žalobě v dané věci týkalo toliko soukromých práv,
k jejichž ochraně nejsou správní soudy příslušné. Jak již bylo výše zdůrazněno, právo na to,
aby soukromá práva či soukromé povinnosti žalobců vztahující se k nemovitostem byly
předepsaným způsobem za splnění předpokládaných podmínek zaznamenány ve
veřejnoprávní evidenci, představuje veřejné subjektivní právo požívající soudní ochrany ve
[OBRÁZEK]- 8 -
správním soudnictví. V neposlední řadě se pak soud neztotožnil ani s argumentací žalovaného
ve vztahu aplikaci § 85 s. ř. s. a možnosti domoci se ochrany jinými právními prostředky. Byť
soud respektuje konkurující právní úvahy žalovaného ve vztahu k citované judikatuře, je třeba
i k otázce aplikace § 85 s. ř. s. především zdůraznit význam judikatury rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu zejména co se týče sjednocování rozhodovací činnosti správních
orgánů i soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci týkající se přípustnosti žaloby a
vzhledem k tomu, že žaloba byla podána včas (§ 84 odst. 1 s. ř. s.), přistoupil soud k jejímu
samotnému věcnému projednání. K tomu, aby mohla být žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem podle § 82 s. ř. s. důvodná, musí být naplněny definiční znaky, jak je vymezil
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65
(č. 603/2005 Sb.). Tyto podmínky spočívají v tom, že žalobce musí být přímo (1. podmínka)
zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo přímo proti němu zasaženo (5. podmínka), přičemž
zásah nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování zásahu (6. podmínka).
Poslední z uvedených podmínek byla v důsledku novely soudního řádu správního provedené
zákonem č. 303/2011 Sb. rozšířena v tom smyslu, že domáhat se lze i určení toho, že zásah
byl nezákonný.
Naplnění podmínek přímého zkrácení na svých právech (podmínka 1. a 2.) plyne
v dané věci již z odůvodnění tohoto rozsudku v části týkající se samotné projednatelnosti
podané žaloby. Neprovedení záznamu do katastru nemovitostí na základě pravomocného
rozhodnutí pozemkového úřadu totiž nepochybně představuje přímé zkrácení žalobců na
jejich právu na to, aby jejich (soukromá) práva vztahující se k daným nemovitostem, byla
předepsaným způsobem zaznamenána v příslušné veřejnoprávní evidenci (katastru
nemovitostí). Klíčové pro rozhodnutí v projednávané věci tak je především hodnocení 3.
podmínky, která spočívá v posouzení zákonnosti uskutečněného zásahu (neprovedení
záznamu do katastru nemovitostí). Katastrální úřad v dané věci pozemkovému úřadu vrátil
jeho žádost o provedení záznamu rozhodnutí s odkazem na § 8 zákona č. 265/1992 Sb., podle
něhož „katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez
jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru [zvýrazněno
krajským soudem]“ (odst. 1). „Je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina
způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu
tomu, kdo ji předložil“ (odst. 2). Sporný je v dané věci především výklad poslední věty
citovaného ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. týkající se právě návaznosti
předložené listiny na dosavadní zápisy v katastru. Mezi účastníky není spor o tom, že
v projednávané věci skutečně vlastnické právo žalobců nenavazuje na vlastnické právo
„katastrálních“ vlastníků v katastru evidované v tom smyslu, že by tito vlastníci byli
účastníky předmětného řízení před pozemkovým úřadem. Podle žalobců je v případě výkladu
citovaného ustanovení, jde-li o rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí podle
zákona č. 229/1991 Sb., třeba přihlédnout k ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona, z něhož
plyne absolutní neplatnost právních úkonů, jimiž povinné osoby převedly po účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb. do vlastnictví jiného; jinak řečeno, podle žalobců katastrální úřad nemá při
hodnocení „návaznosti na dosavadní zápisy“ přihlížet k zápisům v katastru učiněným
v důsledku absolutně neplatných právních úkonů. Žalovaný má naopak za to, že změna
subjektu vlastnického práva plynoucí ze záznamové listiny navazuje na dosavadní záznamy
v katastru nemovitostí pouze tehdy, pokud svými právními účinky zároveň působí zánik
vlastnického práva osoby evidované v katastru nemovitostí. Rozpor skutečného stavu a stavu
- 9 -
zápisu v katastru nemovitostí nelze podle žalovaného řešit před katastrálním úřadem, nýbrž
pouze dohodou dotčených subjektů nebo podáním určovací žaloby k civilnímu soudu.
V projednávané věci je podle názoru zdejšího soudu s ohledem na citovanou právní
úpravu i argumentaci účastníků zjevné, že nelze vystačit s prostým gramatickým výkladem
posuzovaného ustanovení, ale bude nezbytné přistoupit k výkladu spočívajícímu v hodnocení
smyslu a podstaty aplikované právní úpravy. Cíl a smysl doplnění výše již opakovaně
citované části věty do ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. provedeného zákonem
č. 349/2011 Sb., lze dovodit předně z důvodové zprávy ke zmiňované novele. Jak z této
důvodové zprávy především plyne, „duplicitním zápisům navržené ustanovení zabránilo i v
případech, kdy je předkládáno rozhodnutí o vlastnickém či jiném věcném právu k nemovitosti,
které není závazné pro dnes zapsaného vlastníka nemovitosti, protože ten nebyl účastníkem
řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Cílem navrženého ustanovení je zabránit duplicitním
zápisům ve všech případech a zápis záznamem provádět až v okamžiku, kdy bude
jednoznačné, zda a komu svědčí zapisované právo. Záznamem se provádí zápis do katastru
nemovitostí mimo jiné i na základě soudních rozhodnutí. Velké problémy však praxi přináší,
když soudní rozhodnutí je předloženo k záznamu, a na dosavadní zápisy v katastru
nenavazuje. Může se tak stát, že je z katastru nemovitostí vymazáno na základě soudního
rozhodnutí záznamem vlastnické nebo jiné věcné právo i bez vědomí dosavadního vlastníka.
Lze konstatovat, že takový postup je protiústavní.“ S ohledem na takto podané vysvětlení
navrhované a později schválené právní úpravy soud dovozuje, že smyslem provedené novely
a cílem zákonodárce nepochybně bylo jak na jedné straně zabránit nežádoucím duplicitním
zápisům do katastru nemovitostí, tak na straně druhé chránit intenzivněji práva zapsaných
vlastníků nemovitostí, bez jejichž vědomí a účasti mohlo proběhnout řízení týkající se těchto
nemovitostí. Tento cíl zákonodárce lze nepochybně považovat za srozumitelný, legitimní a
respektující ústavní práva zapsaných vlastníků spočívající jak v ochraně jejich práva
vlastnického, tak v některých aspektech též práva na spravedlivý proces. Přitom je třeba
odmítnout nesprávný paušální názor žalobců, že zapsaný stav v katastru musí s ohledem na §
5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. být za nastíněných okolností vždy rozporný se stavem
právním. Judikatura již totiž jasně dovodila, že i nemovitosti podléhající vydání v restituci
mohou být předmětem vydržení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn.
22 Cdo 3069/2005), případně že ke změně vlastnického práva bránící vydání nemovitosti
může také dojít v důsledku dražby, včetně dobrovolné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009) apod.
Naproti tomu ovšem nelze bez dalšího přehlédnout, že předmětem záznamu do
katastru nemovitostí v projednávané věci má být rozhodnutí pozemkového úřadu, který o
vlastnictví žalobců rozhodl v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. Při posuzování restitučních
nároků je přitom „nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě
zákona č. 229/1991 Sb. je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků,
pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje“ (nález Ústavního soudu ze dne
29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, č. 97/2010 Sb. ÚS). Takto vymezený účel restitučních
právních předpisů, který plyne nejen z citovaného nálezu Ústavního soudu, pak podle názoru
zdejšího soudu nelze omezovat toliko na samotné formální rozhodnutí o vlastnickém právu
oprávněných osob či na faktické vydání takového majetku, ale jeho rozsah je nepochybně
ještě širší. Jinak řečeno, výklad předpisů týkajících se nápravy majetkových křivd spáchaných
v období nesvobody ve prospěch práv oprávněných osob je nepochybně nutno aplikovat i
v případě otázek navazujících, tedy včetně (ne)provedení záznamu vlastnického práva do
katastru nemovitostí.
- 10 -
V projednávané věci tedy podle názoru krajského soudu nastává střet na jedné straně
ochrany práv zapsaných vlastníků nemovitostí, kteří by měli mít případně příležitost bránit
toto své (byť třeba domnělé) vlastnické právo v příslušném řízení, a na straně druhé práv osob
oprávněných dle restitučních předpisů vztahujících se k vydanému majetku, včetně práva
domoci se záznamu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí bez nutnosti zahajovat
v této souvislosti další (byť třeba jen formální) řízení a vynakládat na takové řízení další
prostředky apod. i včetně legitimního očekávání na straně oprávněných osob spočívajícího v
tom, že pokud stát v určitém řízení rozhodne o navrácení majetku, sám zajistí nerušený výkon
takto přiznaného vlastnického práva. Jde tedy o vzájemný střet či nesoulad některých
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zejména § 9 odst. 8 tohoto zákona) a zákona č. 265/1992
Sb. (§ 8 odst. 1 tohoto zákona). Ve své podstatě se přitom jedná o kolizi práv a hodnot
majících na obou stranách svůj odraz v samotných ústavních principech a předpisech (zejm.
čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a z toho důvodu není podle
názoru zdejšího soudu na místě předkládat některé ze zmiňovaných (aplikovaných)
ustanovení za užití čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR k posouzení Ústavnímu soudu pro rozpor
takového ustanovení s ústavním pořádkem.
Za těchto okolností proto soud musel soud přistoupit k poměřování nastíněných práv
žalobců (osob oprávněných) a zapsaných vlastníků předmětných nemovitostí. Pro potřeby
vzájemného poměřování základních práv (aplikaci principu proporcionality) lze dovodit
jednotlivá kritéria či metody takového poměřování jak z judikatury Ústavního soudu (srov.
např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, č. 46/1994 Sb. ÚS), tak i z doktríny (srov.
např. Holländer, P. Ústavněprávní argumentace. Praha: Linde, 2003, str. 21 a násl.). Jedním
z klíčových kritérií pro vzájemné poměřování práv, které je navíc v dané věci aplikovatelné,
je kritérium minimalizace zásahu do základních práv a porovnání závažnosti obou v kolizi
stojících práv. Jak již bylo výše uvedeno, v projednávané věci není sporu o tom, že třetí
osoby, které nabyly v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. dané
nemovitosti od osob povinných, nebyly v souladu s ustanovením § 9 odst. 8 citovaného
zákona účastníky řízení před pozemkovým úřadem, v rámci něhož bylo rozhodnutí o
spoluvlastnictví žalobců k těmto nemovitostem vydáno. Jinak řečeno, tyto osoby byly
formálně zbaveny možnosti se jakkoliv účastnit (či dokonce v některých případech dozvědět)
probíhajícího řízení a posléze o rozhodnutí o vlastnickém právu týkajícím se jejich
nemovitosti, byť samy mohly být i relativně dlouhou dobu v přesvědčení, že toto vlastnické
právo svědčí jim, a to na základě titulu řádně evidovaného v katastru nemovitostí. Výše
uvedené soud konstatuje s vědomím toho, že právní úkony směřující k převodu vlastnictví
nemovitostí z majetku osoby povinné, jsou ze zákona absolutně neplatné. Na druhé straně
osoby oprávněné, které se v důsledku rozhodnutí pozemkového úřadu dnem právní moci
tohoto rozhodnutí staly spoluvlastníky uvedených nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96), nejsou za dané situace ohroženy na
samotném vlastnickém právu. Nedostatečná ochrana jejich vlastnického práva spočívá toliko
v neprovedení záznamu tohoto práva do veřejnoprávní evidence v podobě katastru
nemovitostí. Krajský soud si je samozřejmě velmi dobře vědom praktických komplikací, které
neprovedení záznamu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí žalobcům logicky
vznikají. Závažnost zásahu do jejich práv ovšem ve srovnání s významem ochrany práv
zapsaných vlastníků poskytované ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. nedosahuje
takové intenzity, která by soud vedla k akceptaci žalobci zastávaného výkladu „návaznosti na
dosavadní zápisy v katastru“.
V obecné rovině se sice krajský soud ztotožňuje s argumentací žalobců v tom smyslu, že restituční předpisy jsou předpisy speciálními ve vztahu k předpisům obecným, tato
- 11 -
specialita však nemůže být neomezená a bezbřehá. V tomto ohledu proto nelze přisvědčit
závěrům, podle nichž by prostřednictvím právní úpravy dané zákonem č. 229/1991 Sb. bylo
na místě vykládat speciální právní úpravu vztahující se k zápisu vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí. Jinak řečeno, pokud tento zákon
(č. 265/1992 Sb.), který je ve vztahu k zápisu práv do katastru nemovitostí předpisem
stěžejním a speciálním, požaduje pro provedení záznamu určitého rozhodnutí do katastru
naplnění stanovených podmínek a předpokladů, jejichž cíl a smysl (jak již bylo vyloženo
shora) je srozumitelný, legitimní a není v rozporu s ústavním pořádkem, pak nelze bez dalšího
smysl takového ustanovení popřít s odkazem na ustanovení jiného zákona (byť restituční
povahy), který se samotným zápisem vlastnických práv do katastru nemovitostí ani nepřímo
nesouvisí. Pokud pak jde o argumentaci žalobců, podle nichž by katastrální úřad při
posuzování návaznosti na dosavadní zápisy v katastru ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. neměl přihlížet k vlastníkům, kteří nemovitost nabyli na základě neplatných
právních úkonů, zde soud především připomíná, že státní moc lze uplatňovat jen v případech,
v mezích a způsoby, které stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). Do pravomoci katastrálních úřadů přitom skutečně nespadá a
s ohledem na dělbu moci ani nemůže spadat posuzování platnosti jakýchkoliv právních
úkonů, tady ani těch, kde by měl jejich neplatnost sám přímo dovozovat z ustanovení
§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (viz § 5 odst. 1 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických
a katastrálních orgánech, a contrario). Navíc, jak již bylo zmíněno, není vyloučena ani
možnost, že zapsaní vlastníci mohli vlastnické právo nabýt v souladu se zákonem.
Podle názoru krajského soudu tedy katastrální úřad nepostupoval nezákonně, pokud
s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. neprovedl záznam rozhodnutí
pozemkového úřadu do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci
nebyla naplněna podmínka nezákonnosti, nezabýval se již soud hodnocením podmínek
dalších, jak byly pro posouzení důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
vymezeny shora, a žalobu zamítl (§ 87 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů předmětného řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60
odst. 1 s. ř. s., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení před soudem ten účastník,
který měl ve věci plný úspěch. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, proto nemají na náhradu
nákladů řízení právo. Žalovanému, který ve věci úspěšný byl, žádné náklady nevznikly, proto
mu je soud ani nemohl přiznat.
Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k
podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a
údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
[OBRÁZEK]- 12 -
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 19. září 2013
JUDr. Milan Podhrázký,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Vlasáková