Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

58 A 73/2010 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Gottwaldem v právní

věci žalobce R. K., bytem X, v řízení zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským,

advokátem se sídlem Ostrava- -Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, proti

žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava-

Moravská Ostrava, 28. října 2771/117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne

27.10.2010 č.j. MSK 180031/2010, ve věci přestupku,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2010 č.j. MSK 180031/2010, jímž bylo

zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné (dále jen „správní

orgán I. stupně“) ze dne 29.7.2010 č.j. MMK/040059/2010, kterým byl žalobce uznán

vinným, že dne 8.3.2010 ve 13:20 hod. v K. na ul. O., poblíže ul. H.s.,

řídil osobní automobil X a za jízdy držel pravou rukou u pravého ucha hovorové

zařízení, čímž porušil , o provozu na

pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 2 -

předpisů, tím spáchal přestupek podle , o

přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za což

mu byla uložena pokuta 2.000,- Kč.

Namítá, že

1) přestupkové řízení bylo zahájeno nezákonně po uplynutí lhůty 60 dnů ode dne,

kdy se správní orgán I. stupně o přestupku dozvěděl na základě oznámení

Policie ČR. Po právní stránce vychází při své argumentaci z § 67 odst. 3 zákona

o přestupcích, kdy lhůtu tam stanovenou považuje za lhůtu propadnou. Odkazuje

na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2004 č.j.

25, Sb. NSS č. 294/2004 a na navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu

ze dne 27.10.2005 č.j. -45, www.nssoud.cz, dále na některé

komentáře k zákonu o přestupcích;

2) správní orgány dovodily, že se skutek stal, jen z výpovědí zasahujících policistů

(vypovídajících proti žalobcově verzi), kdy ve vztahu výpovědí policistů na straně

jedné a výpovědi žalobce na straně druhé nevzaly správní orgány při hodnocení

v úvahu stejnou důkazní hodnotu výpovědi a nevypořádaly se s možnou

nevěrohodností policistů (nezjišťovaly, zda právě policisté nemají motiv vypovídat

účelově).

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K žalobním bodům uvádí, že

1) ve věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn.

a ke kasační stížnosti následně i Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 As

30/2004 se jednalo o lhůtu podle ,

o rozhlasovém a televizním vysílání; šlo o jiný správní delikt. Zde je však situace

odlišná, kdy byl projednán přestupek. Žalovaný má za to, že z pouhého slovního

vyjádření nelze dovozovat, zda je která lhůta pořádková či prekluzivní, obojí lhůty

totiž bývají v různých právních předpisech slovně vyjádřeny různě. Slova

„bezodkladně, nejpozději do“ užívá i § 71 odst. 1, resp. § 71 odst. 3 zák.

č. , , ve znění pozdějších předpisů (lhůta pro vydání

rozhodnutí), kdy tato lhůta je vykládána jako lhůta pořádková. Prekluzivní

charakter lhůty uvedené v § 67 zákona o přestupcích nelze dovodit ani výkladem

systematickým (jak u lhůty určené zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání

učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.3.2006 č.j. -96,

když prekluzivní lhůta k projednání věci je v zákoně o přestupcích zakotvena

na zcela jiném místě (§ 20);

2) jakkoli tato námitka nebyla v odvolání vznesena, vyhodnocením výpovědí

policistů a výpovědi žalobce se žalovaný zabýval, přičemž u policistů nebyly

tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by měli vypovídat

nepravdivě.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel

ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu [ , , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „ “)] a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že správnímu orgánu I. stupně bylo

18.3. 2010 doručeno oznámení o přestupku od Policie ČR, jehož se měl dopustit

žalobce shora popsaným jednáním. Správní orgán I. stupně zahájil přestupkové

řízení oznámením ze dne 27.5.2010, vypraveným 31.5.2010 a doručeným žalobci

3.6.2010. Žalobce u ústního jednání 30.6.2010 skutek popřel s tím, že telefon měl

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 3 -

celou dobu na palubní desce, auto je vybaveno hands-free sadou. Domněnka

policistů o telefonování vznikla asi tím, že žalobce měl pravou ruku opřenou

o středové opěradlo a touto rukou si podpíral hlavu, jel pomalu a přemýšlel.

V přestupkovém řízení byli vyslechnuti zasahující policisté Tomica a Musiolek,

kteří shodně popsali skutek, jak je shora popsán. Již v průběhu řízení před správním

orgánem I. stupně žalobce namítal nedodržení lhůty k zahájení řízení. Správní orgán

I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku rozhodnutím

ze dne 29.7.2010 vypraveným 30.7.2010 a doručeným zástupci žalobce 3.8.2010.

Proti němu podal žalobce 10.8.2010 včasné odvolání obsahově totožné s žalobním

bodem 1). Odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného

ze dne 27.10.2010 vypraveným 27.10.2010 a doručeným zástupci žalobce

2.11.2010. Žalovaný v něm dospěl k závěru, že lhůta pro zahájení přestupkového

řízení obsažená v § 67 odst. 3 zákona o přestupcích je lhůtou pořádkovou, nikoli

propadnou. Napadené rozhodnutí obsahuje na str. 4 též odstavec o hodnocení

výpovědí, kdy je akcentována výpověď svědka T. o tom, že mobilní telefon držel

žalobce tak, že jej neměl celý schovaný v dlani, to bylo impulsem pro provedení

kontroly. Jinak by tu nebyl žádný důvod, proč by hlídka PČR zaměřila svou pozornost

právě na vozidlo žalobce.

Krajský soud předně vyhodnotil jako nedůvodný žalobní bod 2).

K procesnímu postupu zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou

i v přestupkovém řízení použitelná příslušná ustanovení ,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle nevyplývá – li ze zákona něco jiného, postupuje

správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,

a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými

v § 2.

Podle hodnotí správní orgán podklady, zejména

důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci. K provedení důkazů lze podle § 51 odst. 1

užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu

a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména

o y, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.

Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední

záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý,

poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci a nelze jej

považovat za důkazní prostředek. K dokazování průběhu událostí popsaných

v úředním záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala,

nikoli tento záznam (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009,

č.j. -115, Sb. NSS č. 1856/2009 Sb., www.nssoud.cz).

V dané věci proti sobě stojí dvě verze skutkového stavu. Podle verze založené na

výpovědích policistů držel stěžovatel při řízení vozidla u ucha mobilní telefon. Podle

verze založené na tvrzení žalobce žádný telefon v ruce nedržel. Případná

přestupkověprávní relevance těchto verzí závisí na vyhodnocení obsahu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 4 -

a věrohodnosti dostupných důkazů. Žalobce lze shledat vinným ze spáchání

přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového

vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně

jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,

které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru než že stěžovatel mobilní

telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce.

Postih stěžovatele za přestupek je opřen o výpovědi policistů. Při posouzení

a hodnocení výpovědí policistů vycházely správní orgány zjevně mimo jiné

z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2008 č.j. -42,

www.nssoud.cz, v němž se rovněž jednalo o přestupek spočívající v držení

mobilního telefonu řidičem při řízení motorového vozidla. V tomto rozsudku vycházel

Nejvyšší správní soud zejména ze závěru vysloveného již v rozsudku ze dne

27.9.2007 č.j. -114, www.nssoud.cz, kde Nejvyšší správní soud uvedl,

že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud

dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od

stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen

svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a

svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil

míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem;

nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady

překročil.“ O důvěryhodnosti výpovědi policisty není důvodu pochybovat tehdy, není-

li z žádných okolností patrné, že by měl na tom, jak bude věc, ke které vypovídá,

vyřízena, jakýkoli zájem. Citovaná judikatura vychází z úvahy, že je přirozené,

že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve své věci nestranná a je u ní

pochopitelné, bude-li tvrdit pouze takové skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu.

Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše

pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně

přesvědčen, že jsou pravdivé.

V posuzované věci žalobce po celou dobu přestupkového řízení (ať už před

správním orgánem I. stupně či před žalovaným) důvody, ve kterých by bylo lze

spatřovat nevěrohodnost svědků – zasahujících policistů nenamítal a takové

skutečnosti nevyšly v řízení najevo ani jinak. Konečně ani v žalobě nijak své obecné

pochybnosti o věrohodnosti těchto svědků nikterak nespecifikuje a k jeho značně

obecně formulovanému žalobnímu bodu 2) lze toliko konstatovat, že bylo především

na něm – měl-li či má pochybnosti o jejich věrohodnosti – uvést (ať už správním

orgánům nebo soudu) konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje důvod

pro pochybnost o věrohodnosti výpovědi těchto svědků. Pokud tak žalobce neučinil

a žádné takové skutečnosti nevyšly v řízení ani jinak najevo, nelze důvodně

správním orgánům vytýkat, že samy nezjišťovaly všechny možné nesčetné důvody,

ze kterých by kdy bylo možno na jejich nevěrohodnost usoudit.

Takto obecně formulovaný žalobní bod, který je navíc oproti skutečnostem

uplatňovaným žalobcem v přestupkovém řízení absolutní novotou, nelze vyhodnotit

jinak než jako účelovou snahu žalobce vyhnout se postihu za jeho protiprávní

jednání.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 5 -

Důvodným pak není ani žalobní bod 1), v němž žalobce namítá nedodržení

lhůty k zahájení přestupkového řízení.

Předpisy správního práva oplývají nepřeberným množstvím lhůt stanovených

pro úkony a postupy správních orgánů. Tyto lhůty se dělí na propadné a pořádkové

podle toho, zda s jejich marným uplynutím spojuje zákon nějaký důsledek pro věc

samu.

Typickým případem propadné lhůty je např. ust. § 20 odst. 1 zákona

o přestupcích, podle něhož přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání

jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek

vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

Toto ustanovení tedy stanoví, že uplyne-li stanovená lhůta, přestupek nelze projednat, takto je zde vyjádřen důsledek uplynutí lhůty.

Podobně pro návrhové přestupky stanoví § 68 odst. 2 věta prvá zákona

o přestupcích, že u přestupku, který lze projednat jen na návrh, lze návrh podat

příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel

dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.

A contrario, lze-li návrhový přestupek projednat jen k návrhu podanému

nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku

nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení, pak k později podanému

návrhu přestupek projednat nelze.

Podobně stanoveny jsou i propadné lhůty ve věcech daňových, kde opět

zákon výslovně vyjadřuje důsledek uplynutí lhůty, ať už v § 47 odst. 1 zák.

č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (jak byl

účinný do 31.12.2010): „pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň

vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce

zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku

daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“ nebo § 148 odst. 1

, daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (účinného

od 1.1.2011): „Daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3

roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání

řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla

současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.“

Stejně tak je tomu i v případě žalobcem odkazované druhé věty § 61 odst. 1

, o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění

pozdějších předpisů, kdy i zde zákonodárce výslovně spojuje s uplynutím lhůty

důsledek: „Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 3 měsíců ode

dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle § 32 odst. 1 písm. l).“

Oproti tomu lhůty pořádkové jsou typické tím, že s jejich uplynutím zákon

nespojuje žádný důsledek pro věc samu. Uplyne-li lhůta, nemá to pro řízení ve věci

žádný důsledek, jakkoli může být příslušný úředník sankcionován

podle pracovněprávních či služebněprávních předpisů za nedodržení jeho

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování - 6 -

povinností, případně může být dán důvod k obraně proti nečinnosti správního orgánu.

Typickým případem lhůty pořádkové je lhůta určená

pro vydání rozhodnutí v § 71 odst. 1, 3: „Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí

bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní

orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se

připočítává doba

a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba

někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou

osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ,

b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého

posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.“

Zde zákon žádný důsledek uplynutí lhůty pro věc samu nestanoví a bylo by zjevným

non-sensem bránit správním orgánům vydat rozhodnutí i po uplynutí této lhůty,

zejména za situace, kdy jejich nedodržení je důvodem k obraně proti nečinnosti

( ).

Podobně je tomu i v posuzovaném případě § 67 odst. 3 zákona o přestupcích.

Podle tohoto ustanovení „Jestliže správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod

pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně,

nejpozději do šedesáti dnů.“ Ani u této lhůty nejsou s marným uplynutím lhůty

spojovány jakékoli účinky. Tím se též lhůta určená § 67 odst. 3 zákona o přestupcích

liší od lhůty určené k zahájení řízení speciálním ustanovením druhé věty § 61 odst. 1

, o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění

pozdějších předpisů. V tomto směru lze mít za případný odkaz žalovaného

na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2004 č.j. -41,

nikoli však žalobcovy odkazy na rozsudky soudů rozhodujících ve správním

soudnictví týkající se výkladu ustanovení, kde zákon výslovně s uplynutím lhůty

spojoval důsledek pro věc samu.

Jiné žalobní body nebyly žalobcem uplatněny, a proto krajský soud podle § 78

odst. 7 žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ,

kdy procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v řízení žádné

náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě

dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského

soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 12. září 2011

Mgr. Jiří Gottwald

samosoudce