Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 494/2026

30 Cdo 494/2026-114

USNESENÍ

J. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 053 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 1 077 504,44 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění ve výši 1 053 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání, a z náhrady nákladů jeho obhajoby ve výši 24 504,44 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 5. 2024, č. j. -52, bylo žalobě částečně vyhověno co do části náhrady nákladů obhajoby ve výši 19 032,36 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 28. 11. 2024, č. j. -72, v rozsahu, v němž tento soud uvedený prvostupňový rozsudek následně potvrdil co do zamítnutí žaloby ohledně požadovaného zadostiučinění ve výši 1 053 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dne 20. 2. 2025 dovolání. Soud prvního stupně jej proto usnesením ze dne 10. 3. 2025, č. j. -89, vyzval k zaplacení soudního poplatku z tohoto dovolání s tím, že výše poplatku činí dle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků (jenž je součástí , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) částku 4 000 Kč. Poté, co žalobce tento soudní poplatek včas uhradil, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2025, č. j. -91, vyzván k zaplacení doplatku ve výši 10 000 Kč s tím, že správná výše předmětného soudního poplatku činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků částku 14 000 Kč. Na tuto výzvu, jež byla žalobci doručena dne 7. 4. 2025 a v níž byl žalobce poučen o případném důsledku nezaplacení soudního poplatku ve stanovené patnáctidenní lhůtě spočívajícím v zastavení dovolacího řízení, již žalobce nereagoval.

2. Usnesením ze dne 25. 8. 2025, č. j. -93, soud prvního stupně řízení o zmíněném žalobcově dovolání pro nezaplacení (nedoplacení) soudního poplatku zastavil (výrok I) a současně rozhodl, že se zaplacená část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč po právní moci tohoto usnesení žalobci vrací (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

4. Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

5. Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno v jeho výroku III o nákladech řízení, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví Přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí přitom nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobci v závěru tohoto rozhodnutí od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

8. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá procesněprávní otázka, zda odvolací soud mohl napadeným usnesením rozhodnout o žalobcově odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, aniž byl žalobce předtím postupem podle věty první , ve spojení s , vyzván k tomu, aby své odvolání doplnil o chybějící odvolací důvody, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , a z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. . Tím, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce i přes neuvedení odvolacího důvodu přezkoumal, se totiž tento soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil. Představovalo-li napadené rozhodnutí soudu prvního stupně usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pročež se jednalo o usnesení procesní povahy (nikoliv o usnesení meritorní), byl odvolací soud naopak povinen toto rozhodnutí přezkoumat, i když odvolání žádné odvolací důvody neobsahovalo (jak patrno např. ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. ). Ustanovení totiž stanoví, že chybějící odvolací důvod způsobuje neúplnost odvolání jen tehdy, směřuje-li toto odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž pouze v těchto případech je namístě přistoupit k výzvě vycházející z aplikace a Ani jedno z rozhodnutí, která žalobce v dovolání ve vztahu k předmětné právní otázce označil, se pak aplikace netýká.

9. Stejně tak otázka, zda bylo možné žalobce vyzvat k doplacení soudního poplatku výzvou podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez toho, aby původní (nesprávná) výzva byla postupem podle téhož zákona zrušena či změněna, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Ustálená soudní judikatura Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud rovněž neodchýlil, totiž rozlišuje mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku (jež má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci) na straně jedné, a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (na jehož základě je možné soudní poplatek na poplatníku vymáhat) na straně druhé. Zrušit nebo změnit lze přitom postupem podle zákona o soudních poplatcích pouze nesprávné rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku vycházející z téhož zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. , jakož i bod 3 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. ). Ze stejného rozlišování obou rozhodnutí ostatně vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalobce v dovolání poukázal.

10. Přípustnost dovolání ve smyslu konečně nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda odvolací soud mohl rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o žalobcově dovolání potvrdit bez toho, aby se předtím zabýval jeho majetkovými poměry, nadto za situace, kdy měla být existence či výše jeho poplatkové povinnosti sporná, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. . Ani z pohledu této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Výše soudního poplatku za podané dovolání byla v pořadí druhou výzvou k jeho doplacení stanovena na částku 14 000 Kč zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o soudních poplatcích, když přiléhavě zohlednila jak předmět řízení představovaný nárokem vycházejícím ze , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, o němž bylo zpoplatněným dovoláním napadeným rozhodnutím meritorně rozhodnuto, tak i výši požadovaného plnění převyšující částku 100 000 Kč (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. ). Důvod pro zkoumání majetkových poměrů žalobce současně v řízení nevyvstal, pokud žalobce před marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení (doplacení) soudního poplatku nepožádal soud o přiznání osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , uveřejněné pod č. 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. ). Žalobcův názor o neústavnosti poplatkové povinnosti vztahující se k předmětnému dovolání pak vyvrací sama judikatura Ústavního soudu (jak patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. , a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. ), přičemž žalobce současně přehlíží, že jím poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , vychází z právní úpravy účinné do 29. 9. 2017, dokdy bylo řízení daného typu od soudních poplatků ze zákona osvobozeno.

11. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2026

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu