Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 211/2017 - 32

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. T., zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2017, č. j. – 46,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy, s e u r č u j e částkou 8 228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2017, č. j. OAM-31/LE-LE05-LE05-PS-2017, byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).

II.

[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že byly splněny podmínky uvedené v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, přičemž použití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo účinné. Podle krajského soudu žalovaný vycházel ze skutečností, které ve svém souhrnu svědčily závěru o nutnosti zajištění žalobce a nemožnosti uložení zvláštních opatření. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.

III.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v Podle stěžovatele jsou závěry žalovaného stran nemožnosti užití zvláštních opatření podle zákona o azylu nesprávné a nedostatečné. Žalovaný nadto nezohlednil konkrétní okolnosti dané věci. Krajský soud proto neměl aprobovat závěry žalovaného. Poukázal i na smysl zavedení institutu zvláštních opatření a k tomu se vztahující judikaturu. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného.

IV.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, když má za to, že napadený rozsudek soudu byl vydán v souladu s právními předpisy a uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Žalovaný je názoru, že postupoval v souladu se zákonem o azylu. Žalovaný dále uvedl, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 19. 5. 2017. Tato skutečnost zakládá důvod pro zastavení řízení o kasační stížnosti dle § 46a odst. 9 zákona o azylu.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[6] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že na projednávaný případ nedopadá V přezkoumávané věci se jedná o povinnost stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Nejedná se o udělení nebo neudělení mezinárodní ochrany. Proto nebylo třeba zabývat se přijatelností kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014, č. j. - 62, ze dne 31. 7. 2013, č. j. - 38, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. - 69, publikované pod č. 3181/2015 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz).

[7] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o azylu provedená s účinností od 15. 8. 2017 Podle nového (nyní účinného) znění zákona o azylu by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení.

[8] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě ovšem Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že existují důvody pro odklon od tohoto obecného pravidla.

[9] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci, a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).

[10] Stěžovatel podal žalobu, jakož i kasační stížnost, v době, kdy zákon o azylu nevylučoval jeho věc z meritorního přezkumu správními soudy z důvodu ukončení zajištění, a tak mohl legitimně očekávat, že jeho žaloba i kasační stížnost bude řádně projednána. Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto kasační námitky stěžovatele věcně posoudil s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní.

[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důvodností uplatněných kasační námitek.

[12] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu představuje zajištění citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu (srov. a y), který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. - 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. , č. 229/2009 Sb.].

[13] V daném případě byl stěžovatel zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

[14] Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

[15] Důvody zajištění podle § 46a a institut zvláštních opatření podle § 47 transponují do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, přitom žadatel o mezinárodní ochranu může být zajištěn, „ je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody pokračování se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení “. Tento důvod zajištění byl pak transponován do § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže …e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. Z uvedených ustanovení zákona o azylu a přijímací směrnice je zřejmé, že důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění.

[16] Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 31. 8. 2017, č. j. - 25, ze dne 28. 6. 2017, č. j. - 48), zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému správnímu vyhoštění. Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně.

[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným, že obsah správního spisu poskytuje jednoznačnou oporu pro závěr, že byly splněny podmínky uvedené v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve poté, co mu bylo uloženo vyhoštění, resp. poté co byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Předtím však na území České republiky pobýval řadu měsíců. Během tohoto období se mohl po území České republiky volně pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra a podat žádost o mezinárodní ochranu, což však neučinil (o tu ostatně mohl požádat již v Polsku, kde pobýval delší dobu před příjezdem do České republiky).

[18] S ohledem na obsah spisu se zdejší soud ztotožňuje se žalovaným i v tom, že v dané věci nebylo možno uložit mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Použití mírnějších prostředků než zajištění předpokládá, že se žadatel o mezinárodní ochranu těmto zvláštním opatřením podřídí, že je bude dodržovat a že je důvodné se domnívat, že jejich uložení bude dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. - 21, ze dne 13. 4. 2017, č. j. - 26). Nejvyšší správní soud považuje skutečnosti zjištěné ve správním řízení za jednoznačně relevantní pro úvahu o neúčinnosti zvláštních opatření. Předně poukazuje zdejší soud na výše uvedené a s poukazem na obsah správního spisu dodává, že stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění, nerespektoval povinnost vycestovat z území členských států Evropské unie, za úplatu si opatřil padělané doklady, kterými se prokazoval a vydával se za jinou osobu (občana EU). S ohledem na výše uvedené tedy nelze předpokládat, že by stěžovatel dodržoval povinnosti ve smyslu § 47 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. - 24). Nelze proto vytýkat žalovanému, že k aplikaci těchto opatření nepřistoupil.

[19] V souladu se svou judikaturou zdejší soud dodává, že „odůvodněný závěr o nezbytnosti stěžovatele zajistit sám z povahy věci vylučuje aplikaci zvláštních opatření. Pokud žalovaný svůj závěr o nezbytnosti zajištění stěžovatele důkladně odůvodnil, a z jeho rozhodnutí je nadto zjevné, že se, byť v omezeném rozsahu, zabýval i možností aplikace zvláštních opatření, neshledal v jeho postupu Nejvyšší správní soud pochybení. Stěžovatel se mýlí, pokud uvádí, že mu žalovaný přičítá některé skutečnosti k tíži dvakrát. Podle Nejvyššího správního soudu se aplikace institutu zajištění a zvláštních opatření navzájem mohou vylučovat. Proto, pokud je určitá okolnost vyhodnocena jakožto důvod pro uložení zajištění, z povahy věci takové vyhodnocení v některých případech zároveň způsobuje, že zmíněná okolnost nemůže být využita v prospěch aplikace zvláštního opatření. Žalovaný tedy nepřičítal stěžovateli jednotlivé okolnosti k tíži dvakrát, ale naopak vždy vysvětlil, že určitá skutečnost osvědčuje nezbytnost uložení zajištění a zároveň vylučuje aplikaci zvláštních opatření. Takový postup je podle Nejvyššího správního soudu nejen logický, ale zároveň zákonný.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. - 24).

[20] Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , není případný. V nyní projednávané věci žalovaný stěžovatelův případ dostatečně posoudil z hlediska možnosti aplikace zvláštních opatření, resp. dostatečně a správně vysvětlil, proč je nezbytné stěžovatele zajistit. Podrobněji viz výše. Tím se projednávaná věc odlišuje od stěžovatelem označené věci.

[21] Zdejší soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v námitce poukazující na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a krajského soudu. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. , ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75). Meritorní přezkum rozsudku je možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Výše uvedené požadavky dopadají i na rozhodnutí správních orgánů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. - 25 atp.). Žalovaný i krajský soud postupovali v souladu s citovanou judikaturou. Stejně tak nelze souhlasit s výtkami poukazujícími na nedostatečnou individualizaci. Žalovaný a následně krajský soud zohlednili zcela konkrétní okolnosti dané věci.

[22] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).

[23] Ve věci rozhodl v souladu s , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle za použití Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

[25] Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem, který mu byl ustanoven v řízení před krajským soudem. Podle poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( ve spojení s ). Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi ve výši 8 228 Kč [dva úkony právní služby po 3 100 Kč dle a , ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení a d) téže vyhlášky (doložená porada advokáta s klientem přesahující jednu hodinu a návrh ve věci samé – kasační stížnost), a dva režijní paušály po 300 Kč dle 13 odst. 3 téže vyhlášky]. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty. Celková částka 8 228 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu