Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 104/2013 - 32

Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud nezpochybňuje český model správního soudnictví založený na retrospektivnosti náhledu na předchozí správní řízení a rozhodnutí, považuje současně za nutné konstatovat, že i tento model nutně musí mít svoje limity. Za tyto limity považuje v daném případě takový způsob výkladu, který by vedl k možné protiústavnosti. Vychází totiž z toho, že oblast trestního práva (kam je třeba principielně řadit i správní trestání) lze možná úplně nejvíce označit za tu část práva, která by měla odpovídat společenskému konsensu, promítajícímu se následně do konkrétní trestněprávní politiky státu. Jinak řečeno, mělo by být v souladu s alespoň minimálním společenským konsensem, zda určité jednání bude či nebude považováno za trestné, a pokud ano, jakým způsobem a v jaké míře by mělo být trestáno. Takto nahlíženo je zcela logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úprava „dekriminalizuje“, tzn. již nadále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo.

Naskýtá se však samozřejmě kruciální otázka, jak je třeba interpretovat pojem „dobíhající řízení“. V této souvislosti si je Nejvyšší správní soud přirozeně vědom skutečnosti, že předpokladem přezkumu správního rozhodnutí je jeho pravomocnost, tzn. ukončenost správního řízení. Správní soud takovéto správní rozhodnutí nemůže nahradit; soudní přezkum je založen na kasačním principu, což znamená, že je oprávněn je pouze zrušit a zavázat správní orgán svým právním názorem.

Nelze však zároveň přehlédnout, že v oblasti správního trestání je tato situace přece jen poněkud odlišná. Z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž plyne, že „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ V oblasti trestního práva, do něhož se řadí i správní trestání (viz výše), je proto třeba klást důraz na co nejširší přístup k soudu. Naopak chybnou se zdejšímu soudu jeví případná úvaha, která by od sebe oddělovala dva světy: svět rozhodnutí správních úřadů od světa rozhodnutí správních soudů. Takovéto odlišování by totiž ve svých důsledcích citované normě protiřečilo.

Z důvodů respektování zásady plné jurisdikce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy také platí, že „rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě“ ( ). Toto právo moderace zjevně vybočuje z klasického pojetí principu kasace a je v něm implicitně obsažena odpovědnost správního soudu i za konkrétní výši uloženého trestu. Lze si pak jen obtížně představit uspokojivou argumentaci, která by na straně jedné v oblasti správního trestání v konkrétních situacích sice připouštěla moderaci, na straně druhé by však odmítala možnost soudu zcela odhlédnout od zániku trestnosti správního deliktu. Zdejší soud má proto za to, že z logického argumentu a minori ad maius plyne povinnost soudu přihlédnout při posuzování zákonnosti napadeného správního rozhodnutí nejen k hmotněprávní úpravě deliktní odpovědnosti, která platila v době rozhodování správního orgánu, nýbrž i k úpravě, platné a účinné v době rozhodování soudu, je-li to pro pachatele příznivější.

Výše uvedenou tezi lze podpořit rovněž poukazem na ustanovení , podle něhož „zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.“ Z toho plyne, že např. může nastat situace, kdy žalobce bude úspěšný z vysloveně procesního důvodu a obě správní rozhodnutí budou zrušena pro vady řízení. Pokud by se jednalo o případ podobný nyní rozhodovanému, nutně by to znamenalo, že nad rámec těchto důvodů by žalobce nemohl být již činěn odpovědným za spáchání předmětného přestupku, neboť tato odpovědnost by byla posuzována podle pozdějšího, tedy pro něj příznivějšího, zákona. Jinak řečeno, krajský soud by měl za situace, že by převládal názor, podle něhož soud nemůže zrušit správní rozhodnutí s poukazem na novou zákonnou úpravu a zároveň by byl vědom toho, že podle této nové úpravy zaniká příslušná odpovědnost, možnost buď žalobu zamítnout anebo jí vyhovět (byť) i jen ze zástupného důvodu, aby nastolil shora popsanou situaci.

Podpůrnou argumentaci lze ostatně nalézt i v úpravě obsažené v zákoně č. 141/1961 Sb., trestním řádu. Ten ve svém ustanovení § 226 písm. e) stanoví, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“. Jakkoliv ustanovení § 226 trestního řádu systematicky spadá pod oddíl sedmý trestního řádu, který upravuje rozhodování soudu v hlavním líčení (zatímco správní soud rozhoduje až v přezkumném řízení po předchozím správním řízení), je uvedené ustanovení trestního řádu aplikovatelné i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích před Nejvyšším soudem, které mají kasační charakter (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Lze tak uzavřít, že ze shora popsaných důvodů měl krajský soud rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.

Jak bylo zmíněno již dříve, stěžovatelka předmětnou námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila, a může se proto jevit sporným, zda se jí Nejvyšší správní soud může věcně zabývat. Podle ustanovení totiž platí, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti a z tohoto obecného pravidla zákon připouští čtyři výjimky: (1.) zmatečnost řízení, (2.) existence vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, (3.) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a konečně (4.) nicotnost správního rozhodnutí. Jak však plyne ze shora uvedeného, podstata tohoto stěžovatelkou neuplatněného důvodu spočívá v tom, že krajský soud rozhodoval za situace, kdy se – oproti době rozhodování správních orgánů – změnila zákonná hmotněprávní úprava předmětného přestupku, a to takovým způsobem, že se na případ stěžovatelky tato skutková podstata přestupku již vztahovat nemohla. Novelizovaná zákonná úprava tak byla pro stěžovatelku jednoznačně příznivější.

Tento důvod nicméně svojí podstatou nespadá pod žádnou z citovaných výjimek. Určitě se nemůže jednat o případ zmatečnosti řízení před krajským soudem, legálně vymezený v ustanovení , a ani o vadu řízení, jelikož v daném případě nejde o pochybení krajského soudu procesní povahy, nýbrž o výhradně právní posouzení věci. Za situace, kdy předmětnou námitku stěžovatelka neuplatnila, je pak pojmově vyloučena i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a zcela mimo diskusi je nicotnost rozhodnutí správního orgánu.

Postup soudu, který by vědomě vyvolal protiústavní důsledky celého řízení (rozpor s y), je však v podmínkách právního státu obtížně představitelný. Standardními řešeními podobných situací je buď postup podle y ČR, tzn. podání Ústavnímu soudu návrhu na zrušení části zákona, anebo ústavně konformní výklad aplikovaných zákonných ustanovení. To znamená, že soud nemá na výběr, které řešení zvolí, jelikož pokud dospěje k přesvědčení o protiústavnosti ustanovení zákona, které má aplikovat, je povinen předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Ústavně konformní výklad pak připadá v úvahu tehdy, když se o protiústavní ustanovení podle přesvědčení soudu nejedná.

Postup podle y ČR však nepovažuje zdejší soud v daném případě za racionální. V úvahu by totiž přicházel pouze test ústavnosti ustanovení věty před středníkem („Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti“). Toto ustanovení však zakotvuje obecnou procesní zásadu, kterou Nejvyšší správní soud nepovažuje za protiústavní. Jedná se totiž o zásadu dispozitivnosti řízení, zcela obvyklou a racionálně odůvodněnou i v jiných typech řízení a v konečném důsledku chránící legitimní zájmy účastníků a garantující určitou míru právní jistoty a procesní předvídatelnosti.

Druhou možností je ústavně konformní výklad citovaného zákonného ustanovení. To by v daném případě konkrétně znamenalo, že by se pod některou ze shora citovaných výjimek ze zmíněné zásady dispozitivnosti musela podřadit i situace, která nastala v daném případě. Jak však plyne již z dříve uvedeného, chybné právní posouzení věci zjevně pod žádnou z těchto výjimek nespadá. Ani tento postup zde proto není využitelný.

Situaci je tedy nutno řešit s vědomím a pochopením zákonodárce, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby dokázal zakotvit všechny možné modality jednání, k nimž v praktickém životě může dojít. Ostatně to není ani jeho úkolem. Za situace, kdy je vnitrostátní právní řád koncipován na zásadě vnitřní souladnosti a hierarchického uspořádání, není nezbytné, aby všechny ústavní normy byly přímo provedeny v normách podústavního práva, příp. aby na ně bylo přímo odkazováno. Systém práva je totiž třeba vidět – poněkud obrazně řečeno - i jako plastickou množinu vzájemně se doplňujících tvarů a rovin. Smysl normotvorby spočívá ve vymezení obecných pravidel chování a úkolem aplikačního procesu je tato obecná pravidla uplatnit tak, aby byla nalézána spravedlivá řešení. Jestliže tedy v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k přesvědčení, že nemůže vydat rozhodnutí, které by obstálo v testu ústavnosti za přímého použití jednoduchého práva, a zároveň k vytčenému cíli nedospěje postupem podle y ČR ani ústavně konformním výkladem zákona, je namístě přímo aplikovat normu ústavní. To konkrétně znamená, že z y Nejvyšší správní soud dovozuje rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v ustanovení Jakkoliv totiž nelze přehlédnout, že citované ustanovení představuje normu procesněprávní a y má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy tedy nelze vnímat jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto Nejvyšší správní soud přímo aplikoval y, a to i za situace, kdy stěžovatelka tuto námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila. Smysl zásady koncentrace a dispozitivnosti řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky.

Lze tedy uzavřít, že jakkoliv citované zásady z oblasti procesního práva samy o sobě určitě nejsou protiústavní, je povinností správního soudu je aplikovat takovým způsobem a jen v takových případech, aby to protiústavní důsledky nevyvolávalo. Právě to učinil Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že povinnost nalézt takový způsob řešení, který bude souladný s ústavními normami (zde s d), samozřejmě nestíhá pouze správní soud, nýbrž také správní orgány. V tomto směru lze odkázat na právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v jeho shora citovaném rozsudku sp. zn. , a dále zejména na ustanovení a násl. nového (), upravující přezkumné řízení.“

S uvedeným právním názorem převzatým např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. – 55, dostupným na www.nssoud.cz, pátý senát Nejvyššího správního soudu z níže popsaných důvodů nesouhlasí.

Ačkoli Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, uvádí, že „nezpochybňuje český model správního soudnictví založený na retrospektivnosti náhledu na předchozí správní řízení“, ve skutečnosti je tomu naopak. Popřena je totiž - v tomto ohledu základní - zásada pro přezkum rozhodnutí správního orgánu vyjádřená v , dle něhož „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“. Byť judikatura Nejvyššího správního soudu skutečně připouští úzce vymezené výjimky z uvedené zásady zejména tehdy, pokud by nezohlednění skutkových (nikoli právních) změn, k nimž došlo po právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, přímo kolidovalo s důležitým závazkem vyplývajícím pro Českou republiku z mezinárodního nebo unijního práva, jak je např. zásada non-refoulement (k tomu srov. mj. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. – 131, a ze dne 14. 8. 2015, č. j. – 24, oba dostupné na www.nssoud.cz), v nyní posuzovaných případech je tento princip „jednoduchého“ práva popírán na základě argumentů, které z práva ústavního, resp. z práva mezinárodního, dle názoru pátého senátu nevyplývají.

Pátý senát nikterak nerozporuje relevanci čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování otázek správního trestání, jakkoli zdaleka ne všechny přestupky a především jiné správní delikty spadají dle tzv. Engel-kritérií Evropského soudu pro lidská práva do působnosti tohoto a navazujících ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Zejména však soud neshledává přesvědčivých argumentů pro poněkud apodiktický závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, dle něhož mj. z (či snad případně z ) Úmluvy vyplývá nutnost „prolomení“ Je snad příznačné, že v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud neuvedl žádnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž by se podávalo, že ze změny právní úpravy, ke které došlo po právní moci rozhodnutí o „trestním obvinění“ ve smyslu Úmluvy, vyplývá nutnost zohlednění této skutečnosti (a tedy i retroaktivity ve prospěch obviněného) v řízení o mimořádných opravných prostředcích, potažmo v přezkumných řízeních následujících po právní moci přezkoumávaného rozhodnutí (totéž platí ve vztahu k rozhodovací praxi Výboru OSN pro lidská práva, ačkoli druhý senát argumentuje rovněž Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

Pokud v tomto směru předmětný rozsudek druhého senátu akcentoval požadavek vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož „každý má právo na to, aby jeho věc byla (…) projednána (…) soudem, který rozhodne (…) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu“, přičemž je „třeba klást důraz na co nejširší přístup k soudu“, nelze z těchto závěrů dovodit, že by v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (resp. v řízení o kasační stížnosti) měla být zohledněna změna právní úpravy, ke které došlo po právní moci příslušného správního rozhodnutí. Tím, že je rozhodnutí správním soudem přezkoumáno v řízení o žalobě, je účastníku správního řízení zaručen jak přístup k soudu, tak přezkum oprávněnosti trestního obvinění, aniž by tento princip implikoval nutnost prolomení právní moci napadeného rozhodnutí správního orgánu v důsledku pozdější novelizace dotčeného právního předpisu. V tomto ohledu proto pátý senát nepovažuje za přesvědčivý ani argument druhého senátu, který za chybné považuje oddělování „dvou světů“ v podobě rozhodnutí správních orgánů rozhodnutí správních soudů; jak je naopak opakovaně zdůrazňováno judikaturou Nejvyššího správního soudu, „soudní řízení správní není pokračováním správního řízení“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. – 17, dostupný na www.nssoud.cz).

Potřeba zohlednit pozdější změnu právní úpravy nutně nevyplývá ani z moderačního práva soudu ( ), jak dovozuje druhý senát. K uplatnění tohoto oprávnění jednak může krajský soud přistoupit, za splnění dalších podmínek, pouze tehdy, navrhne-li tak žalobce v řízení o žalobě, a navíc ani případné užití tohoto oprávnění soudu v otázce uložení sankce a její výše nic nemění na přezkumné (nikoliv nalézací) podobě soudního řízení správního, pokud jde o hodnocení jednotlivých žalobních námitek, ať už směřujících do výroku o vině nebo do výroku o sankci, neboť tyto námitky je v každém případě nutno posoudit a vypořádat „v přezkumném režimu“, a teprve v případě jejich nedůvodnosti se soud může zabývat právě návrhem na moderaci sankce.

Naopak za zcela vyhovující zásadám přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví a za nerozporný su, resp. s mezinárodními smlouvami o lidských právech, považuje pátý senát závěr, který byl v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, odmítnut: v případě, že bude po „dekriminalizační“ změně právní úpravy správním soudem zrušeno správní rozhodnutí z jiného důvodu, než je právě zánik či zúžení, resp. zmírnění trestnosti (tedy pro skutečnou vadu žalobou napadeného správního rozhodnutí, ať už ve formě nezákonnosti či vady řízení), je zcela namístě, aby v rámci pokračujícího správního řízení byla odpovědnost pachatele přestupku (správního deliktu) posuzována podle pozdějšího, pro něj příznivějšího zákona, účinného v době nového rozhodování správního orgánu.

Lze říci, že uvedený závěr je akceptován i judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. , dostupném na http://nalus.usoud.cz, uvedl: „Jde-li o trestní věc, v níž nebylo ještě pravomocně rozhodnuto, musí kterýkoliv orgán činný v trestním řízení respektovat novou úpravu a v daném stadiu trestního řízení v jejím smyslu postupovat. Bylo-li např. proti vydanému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podáno odvolání, o kterém nebylo do dne účinnosti nové úpravy rozhodnuto, odvolací soud se musí řídit nově nastalou hmotně právní situací a plně aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. Pokud je však věc pravomocně skončena ke dni účinnosti nové úpravy, jako je tomu v posuzovaném případě, nezakládá tato pozdější příznivá změna trestního zákona, která zužuje nebo zmírňuje trestnost některých jednání, sama o sobě důvod pro podání mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Při absenci přechodného ustanovení v zák. , pokud jde o zásah do trestního zákona, nelze takové pravomocné rozhodnutí změnit ani jinak, neboť žádné výslovné ustanovení trestního zákona na tento případ nepamatuje, a to ani takovou úpravou, jíž by bylo možno použít analogicky. Pouze v případě, že by byl podán mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu než pro uvedenou změnu trestního zákona a trestní řízení by bylo znovu otevřeno, musel by soud k nové hmotně právní úpravě přihlédnout“ (zvýraznění doplněno).

Přiměřeně lze aplikovat i další závěry Ústavního soudu uvedené v citovaném usnesení, které se týkají uplatnění mimořádných opravných prostředků (tedy podobně jako v případě správního soudnictví prostředků směřujících proti pravomocným rozhodnutím), zejména návrhu na obnovu řízení, v obdobných případech: „Podstatné je rovněž to, že se zásadně musí při rozhodování v trestním řízení, a to i v řízení o obnově, vycházet z právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí (ex tunc). Pro úplnost možno uvést, že i kdyby změna hmotného práva trestního, ke které došlo až v době, kdy rozhodnutí soudu nabylo právní moci, byla novou skutečností splňující podmínky ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, nebylo by možno v řízení o povolení obnovy tuto změnu brát v úvahu, neboť tato změna v době rozhodování soudu v původním řízení neexistovala, nešlo by tedy o skutečnost objektivně existující, ale soudu neznámou. (…) Změna trestního zákona, která nabyla účinnosti až poté, kdy odsuzující rozsudek nabyl právní moci, nemá povahu nové skutečnosti způsobilé odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu a nemůže proto vést k obnově trestního procesu podle podmínek hlavy XIX. trestního řádu“ (obdobně pak usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. , či ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Druhý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, „podpůrně“ odkazuje na § 226 písm. e) trestního řádu, dle něhož soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“; poněkud zjednodušeně pak zmiňuje, že ustanovení § 226 trestního řádu, které upravuje rozhodování soudu v hlavním líčení (přičemž správní soud rozhoduje až v přezkumném řízení po předchozím správním řízení), je aplikovatelné i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích před Nejvyšším soudem, které mají kasační charakter, a v tomto směru zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1991, sp. zn. (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 26/1992 tr.).

Ve svém rozsudku tedy druhý senát navozuje dojem, jakoby ustanovení § 226 písm. e) trestního řádu bylo třeba aplikovat i např. v dovolacím řízení. Je však třeba říci, že takto paušální závěry není možné činit. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1991, sp. zn. , který druhý senát použil vlastně jako jediný argument pro svou „podpůrnou argumentaci“, se totiž nezabývá § 226 písm. e) trestního řádu, ale § 226 písm. b) trestního řádu, přičemž dle své právní věty stanoví, že „[j]estliže po zrušení rozsudku skutek uvedený v obžalobě a právně posouzený jako přečin již není vzhledem k nové právní úpravě přečinem ani jiným činem trestně postižitelným, nepřichází v úvahu zastavení trestního stíhání vzhledem k amnestii prezidenta republiky. O takovém skutku je třeba rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.“. Nejvyšší soud tak zcela v intencích citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. , zprostil obžalovaného obžaloby poté, co rozhodnutí nižšího soudu zrušil z jiných (procesních) důvodů, než byl „zánik trestnosti“.

V tomto kontextu je důležité, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, byly opřeny o princip retroaktivity ve prospěch pachatele dle y. Podle tohoto ustanovení „[t]restnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější“. Podústavním (zákonným) promítnutím tohoto ustanovení je , dle něhož rovněž platí, že „[t]restnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“. Totožná úprava byla obsažena do 31. 12. 2009 v trestního zákona. I když je shodná zásada vyjádřena rovněž v , o přestupcích, je vhodné, i s ohledem na deklarovanou potřebu aplikace zásad trestního práva i pro účely správního práva trestního, vzít v potaz také relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, popř. trestněprávní nauku.

Judikatura Nejvyššího soudu, včetně judikatury předcházející rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, přitom vyznívá jednoznačně:

V usnesení ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , (R 17/2007 tr.), Nejvyšší soud uvedl, že „[p]odle tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. K uvedenému Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že pozdější, pro pachatele příznivější právo se uplatní, pokud ještě nebylo o vině pravomocně rozhodnuto. V posuzovaném případě však již bylo pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, proto nelze ustanovení o časové působnosti trestního zákona použít“ (zvýraznění doplněno).

Na citované usnesení Nejvyšší soud navázal v řadě dalších svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „dovolací soud poukazuje i na své rozhodnutí sp. zn. , podle kterého se pozdější pro pachatele příznivější právo při posuzování trestnosti činu podle tr. zák. (nově ) uplatní pouze tehdy, pokud nebylo o vině pravomocně rozhodnuto, v opačném případě citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. Jak již bylo uvedeno výše, v daném případě bylo o vině dovolatele pravomocně rozhodnuto již rozsudkem sp. zn. ze dne 13. 7. 2009, toto rozhodnutí zůstalo následným dovolacím řízením nedotknuto a nebyl tedy důvod aplikovat ust. “. Obdobně se pak vyslovily rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. , či usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , vše dostupné na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší soud dodal, že „[d]ovolateli přitom nelze dát za pravdu ani v tom, že by dovolací soud při svém rozhodování měl aplikovat nový č. s ohledem na příznivější korespondující ustanovení § 283. Nejvyšší soud totiž z podnětu dovolání přezkoumával již pravomocné rozhodnutí, takže nemohl při svém rozhodování aplikovat § 16 odst. 1 tr. zák. (srovnej č. 17/2007 Sb. rozh. tr.)“. V usneseních ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , obě dostupná na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší soud danou otázku výslovně vztáhl k y.

Ústavní stížnost proti posledně uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. , dostupným na http://nalus.usoud.cz, v němž Ústavní soud uvedl, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, „[v]elmi důkladně se zabývaly stěžejní námitkou stěžovatele ohledně časové působnosti trestního zákona, kdy střet nové a staré trestněprávní úpravy dopadající na posuzovaný případ stěžovatele interpretovaly s ohledem na y, resp. tr. zák. a nově , a v souladu s právními závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. anebo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. ) i s poznatky trestněprávní doktríny (viz např. Šámal, P. a kol.: I. až 139. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, str. 43), z nichž vyplývá, že „při posuzování trestnosti činu ve smyslu tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít“.“

V usnesení ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. , dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší soud nad rámec svého usnesení ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , názorně dodal, že „[p]řípadnou pozdější změnu trestního zákona nebo jiného zákona, od něhož se odvíjí trestnost činu, jde-li o změnu ve prospěch pachatele trestného činu (odsouzeného), lze zohlednit nikoli dodatečným přehodnocením trestnosti činu, ale jen na podkladě zvláštních, přechodných ustanovení příslušné novely nebo trestního zákona samotného, a to postupem podle tr. řádu. Novela trestního zákona provedená však nemá žádné přechodné ustanovení o tom, že by snad bylo třeba přehodnotit dřívější pravomocná odsouzení učiněná na podkladě předchozí (zrušené) právní úpravy, a že by se nemělo pokračovat ve výkonu trestu uloženého za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), ani nijak nemodifikuje již uložené tresty za tento trestný čin, třebaže zrušila citované ustanovení, a tím i trestnost činu naplňujícího znaky jeho skutkové podstaty. Takovou úpravou dal zákonodárce zřetelně najevo svou vůli ponechat nedotčená pravomocná odsouzení za trestný čin naplňující skutkovou podstatu podle citovaného, byť již zrušeného ustanovení trestního zákona. V posuzované věci proto nelze pochybovat o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o výrok o vině a trestu vyplývající z jejich rozsudků. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. F. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle tr. řádu“.

Závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. , které recipovaly a popsaným způsobem rozvíjely argumentaci Nejvyššího soudu vyloženou v jeho usnesení ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , dostupném na http://nalus.usoud.cz, v němž mj. uvedl, že „[d]ovolací soud jasně vysvětlil (především s odkazem na ustanovení tr. ř.) důvody odmítnutí dovolání, jež jsou logické a v judikatuře obecných soudů a v právní praxi dostatečně známé. (…) Ústavní soud dovozuje, že se závěry obecných soudů (jejichž podstata byla výše shrnuta) a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. (…) Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda a jaký význam má skutečnost, že ustanovení tr. zákona - podle něhož byl stěžovatel odsouzen - bylo z trestního zákona vypuštěno. Dospěl k závěru negativnímu. I v tomto směru se lze dovolat výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. -929 a násl., který podrobně, instruktivně a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze uvedenou novelu - která nabyla platnosti i účinnosti až po vyhlášení napadeného a pravomocného rozsudku odvolacího soudu - na případ stěžovatele použít. Je tedy zřejmé, že ani ústavní princip „nullum crimen sine lege“ v souzené věci porušen nebyl (d)“.

Shora uvedené závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu sdílí i trestněprávní nauka (Šámal, P. in Šámal, P. a kol. , 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 51): „Pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud samozřejmě nebylo o vině a trestu ještě pravomocně rozhodnuto. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (srov. R 17/2007). Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí o činu spáchaném před touto změnou, mohlo by to mít vliv pouze na případné rozhodování o milosti prezidentem republiky. Není to důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku (srov. však , o soudní rehabilitaci). Byl-li však takový mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu úspěšně podán, bude nutno v novém rozhodnutí použít pozdějšího, pro pachatele příznivějšího zákona (srov. však článek II , který umožňoval změnit dřívější pravomocná rozhodnutí ve smyslu nového práva; srov. Též R 4/1991, R 20/1991, R 25/1991 až R 28/1991)“ (zvýraznění doplněno).

Pátý senát z výše uvedeného dovozuje mj. to, že pokud v samotném trestním právu není změna právní úpravy, ke které došlo po nabytí právní moci příslušného rozhodnutí, sama o sobě důvodem pro změnu tohoto rozhodnutí, tím spíše není dostatečných důvodů pro to, aby k tomu docházelo v oblasti správního práva trestního. Pokud druhý senát argumentuje tím, že zrušením či zmírněním trestnosti určitého jednání zákonodárce demonstruje, že již dané jednání nepovažuje za (natolik) společensky škodlivé nebo nebezpečné, uvádí pátý senát, že takový legislativní vývoj může jistě reflektovat určité změny ve společnosti a jejím vnímání společensky škodlivého jednání, to však neznamená, že tím bez dalšího odpadá veřejný zájem na zachování již pravomocně uložené (a mnohdy již vykonané) sankce u těch pachatelů, kteří se daného jednání dopustili a byli za něj pravomocně postiženi v době, kdy společnost prostřednictvím správního práva trestního uvedené jednání sankcionovala.

Jak již bylo řečeno, přístup zvolený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, koliduje s některými základními zásadami, na kterých je postaveno české správní soudnictví, aniž by byl k takovému postupu naléhavý důvod. Jde přitom nejen o již zmiňované popření přezkumné povahy činnosti správních soudů vyjádřené v , ale rovněž o negaci principů uvedených v a v (důvody pro zrušení správního rozhodnutí), neboť správní soud nemá, při „dekriminalizaci“, anebo dokonce jen zúžení či zmírnění trestnosti příslušného jednání, k němuž došlo po nabytí právní moci správního rozhodnutí, co by správnímu orgánu vytkl. Jinými slovy, v takových případech nelze tvrdit ani nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí ani takovou vadu jemu přecházejícího správního řízení, která by mohla mít za následek právě nezákonné rozhodnutí o věci samé, chybí tedy zákonný důvod pro zrušení takového správního rozhodnutí soudem. Obdobné by platilo i pro kasační důvody dle , pokud by k příslušné změně právní úpravy došlo až v řízení před Nejvyšším správním soudem.

Pátý senát si uvědomuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, námitky uvedené v předchozím odstavci odmítá s argumentem, že v důsledku hmotněprávní normy y je třeba „odhlédnout“ od doslovného znění procesní úpravy obsažené . Pátý senát se však, mj. s odvoláním na rekapitulovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, domnívá, že nepředstavuje „překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy“, nýbrž je s předmětnou normou zcela v souladu a výklad podaný druhým senátem jde dále, než odpovídá jejímu smyslu a účelu. Jak již bylo ilustrováno, ani Nejvyšší soud necítí potřebu „deformovat“ s ohledem na y procesní normy upravující řízení o mimořádných opravných prostředcích, o kterých mu přísluší rozhodovat (rozšiřování důvodů dovolání dle 265b trestního řádu a stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu), a nečiní tak ani Ústavní soud, a to ani s ohledem na podmínky obnovy řízení dle § 278 a násl. trestního řádu. K tomu lze srovnat také , o Ústavním soudu, dle něhož „[b]yl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním“. Komentářová literatura (Pospíšil, I. in Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Wagnerová, E. : Komentář. Praha: ASPI, 2007) k tomu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že „[k]omentované ustanovení je třeba vázat výlučně na situaci, kdy dojde ke zrušení právní normy Ústavním soudem (viz nález ). Toto ustanovení nelze použít na základě analogie tam, kde došlo například ke zmírnění trestněprávního postihu v důsledku novelizace trestního zákona (srov. situaci po přijetí , který zvýšil všechny hranice výše škody; nová úprava tak byla pro pravomocně odsouzené příznivější a někteří z nich se poukazem na komentované ustanovení domáhali obnovy řízení - srov. usnesení )“. Dlužno tedy dodat, že je rovněž třeba činit rozdílu mezi tím, pokud je zákon novelizován zákonodárcem, a pokud je Ústavním soudem zrušen celý zákon nebo jeho některá ustanovení z důvodu jejich protiústavnosti.

Pátý senát si rovněž klade otázku, zda má uplatňování zásady retroaktivity právní úpravy ve prospěch pachatele správního deliktu v pojetí druhého senátu nějaké hranice a kde by případně měly ležet. Druhý senát hovoří o tom, že „pokud určité jednání budoucí zákonná úprava „dekriminalizuje“, tzn. již nadále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo“. Za „dobíhající řízení“ přitom považuje i řízení před správním soudem (viz výše). Pátý senát se naopak domnívá, jak vyplývá z podané argumentace, že „rozumné důvody“ pro zachování principu uvedeného v jsou v daném případě dány. Za rozhodující faktor při interpretaci y (ve zde zvažovaném kontextu) přitom pátý senát považuje právní moc rozhodnutí o správním deliktu (mezník je tedy dán hranicí mezi nalézacím řízením před správním orgánem a přezkumným řízením před správním soudem). Pokud druhý senát tuto hranici pro uplatňování zásady retroaktivity ve prospěch pachatele správního deliktu neuznává, vyvolává tím řadu dalších otázek, např. to, zda by snad měla být tato zásada zohledňována i v řízení vykonávacím (s následkem nevykonatelnosti příslušného rozhodnutí o uložení pokuty či o zákazu činnosti apod.?), v řízení o ústavní stížnosti, či zda by měla být příslušná změna právní úpravy důvodem pro uplatnění mimořádných opravných prostředků ve správním řízení, resp. dokonce prostředků dozorčích, tedy důvodem pro obnovu řízení nejen na žádost jeho účastníka, ale i z moci úřední, nebo důvodem zahájit ve všech dotčených věcech přezkumné řízení dle násl. (jak výslovně naznačuje závěr cit. rozsudku č. j. – 77). Při zohlednění častých změn, k nimž dochází v právní úpravě nejen přestupků, ale zejména jiných správních deliktů, by pak bylo nutno dospět k závěru, že by v řadě věcí bylo velmi obtížné určité řízení vůbec efektivně uzavřít, neboť každá taková legislativní změna by nutně vyvolala vlnu zrušení dosavadních správních rozhodnutí a případně nutnost (nedošlo-li k úplnému zániku trestnosti daného jednání ani příslušnou zákonnou změnou ani uplynutím času) vydat rozhodnutí nová, jež by byla opět vystavena rizikům dalších změn příslušné právní úpravy v budoucnu. Jaký vliv by mělo takové „uplatňování“ správního práva trestního na autoritu a efektivitu jeho působení vůči adresátům těchto právních norem a na ochranu důležitých veřejných zájmů, k níž mají především sloužit, jistě není třeba podrobněji rozebírat.

III.

Je tedy zřejmé, že se pátý senát hodlá ve svých závěrech odchýlit od právního názoru, který vyslovil dříve Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 13. 6. 2008, č. j. – 77, a ze dne 4. 12. 2008, č. j. – 551, a v dalších na tyto judikáty navazujících rozhodnutích. Vzhledem k ovšem pátý senát není oprávněn učinit judikatorní odklon, aniž by se obrátil na rozšířený senát. V souladu s tímto ustanovením proto pátý senát věc postupuje rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky, zda ke změně zákona, která nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu a která je pro pachatele tohoto deliktu z hlediska vymezení dané skutkové podstaty, případně za něj uložené sankce, příznivější, musí přihlížet i správní soudy v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí správního orgánu, případně i v řízení o kasační stížnosti v takové věci.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (, ).

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana Brothánková, JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Lenka Matyášová, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil, JUDr. Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců ( ) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

Účastníci řízení mají právo se ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení vyjádřit k věci předložené rozšířenému senátu.

V Brně dne 8. září 2015

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu