Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 138/03

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. M. Ž., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. I. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2002, č. j. -21,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 9. 2002 (-13), kterým byl ve veřejném zasedání zamítnut jeho návrh na povolení obnovení řízení ve věci, v níž byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže. Stěžovatel tvrdil, že krajský soud porušil , a d (dále ""). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu zejména vytýkal, že nepřerušil řízení a nepředložil věc Ústavnímu soudu, který měl podle názoru stěžovatele rozhodnout, zda opomenutím zákonodárce nedošlo k porušení y. Zákonodárce totiž podle stěžovatele opomněl vydat v zákoně č. odpovídající přechodné ustanovení, které by přiměřeným snížením výše uloženého trestu, reagovalo na změněnou hranici škody, kterou stěžovatel způsobil. Ta podle nové úpravy již není škodou značnou, ale škodou větší, což by podstatně ovlivnilo kvalifikaci jeho jednání z hlediska uloženého trestu ( vs. tr. zák.)

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2002 () Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí okresního soudu a potvrdil rozhodnutí, podle něhož nebyly dány podmínky pro povolení obnovy řízení v původní trestní věci pravomocně skončené dne 7. 11. 2000, s tím že novelu trestního zákona, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, nebylo možno aplikovat.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. V. K. mj. vyjádřil přesvědčení, že novou skutečností ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu je objektivně existující jev, který může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Změna zákonné úpravy takovou skutečností není.

Předmětná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce původně přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých základních práv či svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

V souladu s obsahem ústavní stížností se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze řízením, v němž bylo vydáno rozhodnutí krajského soudu, jímž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Předcházející trestní řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, v rámci řízení o této ústavní stížnosti zkoumáno být nemohlo. Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Stěžovatel spatřoval zásah do svého základního práva v tom, že stížnostní soud v řízení o obnově řízení neaplikoval se všemi důsledky novelu trestního zákona, resp. že věc nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí o ústavnosti novely trestního zákona, v níž zákonodárce podle stěžovatele opomněl reagovat na disproporci, jež vznikla mezi pachateli pravomocně odsouzenými před 1. 1. 2002 a mezi pachateli jejichž věc pravomocně skončila po tomto datu. Stěžovatel chtěl dosáhnout zmírnění svého trestu tím, že podal návrh na povolení obnovy řízení, v němž namítl, že změna právní úpravy založila nerovnost mezi odsouzenými vykonávajícími trest odnětí svobody. Procesní institut obnovy řízení však k tomuto stěžovatelem sledovanému účelu nemůže sloužit. Ústavní soud již dříve konstatoval, že: "V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z později přijaté právní úpravy. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena." (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004,

sp. zn.

, trvale dostupný pod touto sp. zn. na www.judikatura.cz).

V řízení o povolení obnovy, jehož předmět je vymezen ustanovením tr. ř., nemohlo v daném případě dojít k porušení y, resp. ani či y, způsobem, jenž popsal stěžovatel. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem zmíněná skutečnost, že dříve zákonodárce taková zmírnění provedl (čl. III. a čl. II. ) Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení ze dne 8.7.2003). Návrh na povolení obnovy řízení takovým prostředkem není. Ústavní soud rovněž dodává, že právní otázka relevance novely trestního zákona v řízení o povolení obnovy, byla již Ústavním soudem řešena v zatím nepublikovaném usnesení ze dne 26. 11. 2002, vydaném pod

sp. zn.

.

Ústavní soud na okraj dodává, že pokud by shora uvedená námitka byla vznesena v řízení, jehož předmětem by byl uložený trest odnětí svobody, šlo by o odlišnou procesní situaci a obecný soud by patrně musel zvažovat aplikaci y ČR. Obdobně prezident republiky, který je se stěžovatelem namítanou nerovností zcela jistě konfrontován v řízeních o milostech, které usilují o snížení trestu cestou agraciace, je legitimován k podání návrhu Ústavnímu soudu, jehož předmětem by bylo odstranění namítaného opomenutí zákonodárce, pro rozpor s ústavní zásadou rovnosti. Ani jedna z těchto procesních situací však v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaném v řízení o povolení obnovy řízení nemohla nastat.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své úvahy nevybočující z ústavního rámce řádně a přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu