Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

46 A 27/2013 - 79

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana

Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobců: a) J.

B., b) P. M., c) P. I., zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem

Bělehradská 568, Praha 2, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se

sídlem Pod sídlištěm 1800/9, 182 12 Praha 8, o žalobě na ochranu před nezákonným

zásahem,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 4. 4. 2013 domáhají

vydání rozsudku, kterým by soud přikázal Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,

katastrálnímu pracovišti Praha západ, aby do 5 dnů od právní moci tohoto rozsudku provedl

záznamem do katastru nemovitostí zápis rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR –

Pozemkového úřadu Praha západ, vydaného pod čj. PÚ 972/2012-Z, dne 31. 12. 2012, kdy

jako jediné vlastníky pozemků uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí zapíše oprávněné

osoby v rozhodnutí uvedené.

Žalobcům byla dne 6. 3. 2013 na základě jejich vlastní žádosti vydána

Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ, označená jako

„Vrácení podání“, datovaná dnem 11. 2. 2013. Tímto podáním vrátil katastrální úřad

pozemkovému úřadu výše označené rozhodnutí, kterým byly podle , o

- 2 -

úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „ “), žalobcům vydány pozemky v k. ú. Přestavlky u

Slap. Katastrální úřad odmítl provést záznam rozhodnutí pozemkového úřadu do katastru

nemovitostí s poukazem na to, že rozhodnutí nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru

nemovitostí podle , o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „

Sb.“). Žalobci mají za to, že vrácením tohoto rozhodnutí, aniž by byl proveden záznam, se

katastrální úřad dopustil nezákonného zásahu do jejich vlastnických práv. Rozhodnutí, kterým

pozemkový úřad vydal předmětné pozemky do spoluvlastnictví žalobců, nabylo právní moci

dnem 3. 1. 2013 a tímto dnem se tak žalobci stali spoluvlastníky těchto pozemků. Přestože

katastrální úřad žádost o provedení záznamu pozemkovému úřadu vrátil formou sdělení, je

podle žalobců v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

16. 11. 2010, čj. -98 (č. 2206/2011 Sb. NSS), v tomto případě žaloba proti

nezákonnému zásahu oprávněná. Poté, co si žalobci sdělení o neprovedení záznamu u

katastrálního úřadu „vynutili“ (doručeno bylo pouze pozemkovému úřadu, žalobcům nikoliv),

podali proti neprovedení záznamu k řediteli Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj stížnost.

Teprve z vyrozumění o této stížnosti lze podle žalobců seznat důvody a úvahy, které

katastrální úřad ke zmiňovanému postupu vedly.

Žalobci upozorňují, že katastrální úřad se v prvé řadě dovolává novelizovaného znění

, jehož text byl s účinností od 1. 1. 2012 rozšířen o slova

„zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru“. Je zásadní otázkou, zda je možné akceptovat,

že nadále nelze provádět záznam rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání věci podle

restitučního zákona, pokud obsah y nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru. Podle

žalobců by pouze ve spojení citovaného s ustanoveními

a § 8 odst. 2 téhož zákona bylo možno dospět k formálně logickým důvodům, proč by

katastrální úřad odmítl provést záznam takového rozhodnutí, nejedná se však o důvody

v souladu s právem. Akceptování výkladu provedeného katastrálním úřadem by nutně

znamenalo provedení hlubokého a zásadního průlomu do Podle

žalobců by již prakticky nikdy nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí naprostou většinu

rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, neboť je obvyklé, že povinné osoby

bez ohledu na zákaz převádět majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok, tento zákaz

nerespektovaly (ve všech těchto případech tedy nikdy nebude navazovat rozhodnutí

pozemkového úřad na dosavadní stav zápisů v katastru nemovitostí). Navíc by zcela bylo

popřeno ustanovení , podle něhož jsou popsané převody

majetku absolutně neplatné, když by na straně druhé uvedeným přístupem bylo uznáno, že

vlastníci, kteří nabyli majetek od povinných osob po účinnosti , jsou

de facto jeho legitimními vlastníky. Konečně by podle žalobců tímto postupem byla popřena

též specialita restitučních zákonů ve vztahu k zákonům obecným.

Žalobci dále nesouhlasí se závěrem katastrálního úřadu, podle kterého si tento úřad

nemůže činit úsudek o tom, který z konkurenčních nabývacích titulů má přednost, neboť by

šlo o úsudek o skutečných právních vztazích k nemovitostem, k čemuž katastrální úřad nemá

pravomoc (tu má pouze civilní soud ve sporném řízení o žalobě na určení právních vztahů).

Podle žalobců tato úvaha katastrálního úřadu zcela vybočuje z mantinelů restitučního zákona

a ve své podstatě jej popírá. Pokud třetí osoba po účinnosti nabyla

vlastnictví k nemovitostem, na které byl uplatněn restitučního nárok, potom je absolutně

neplatný nejen tento převod sám, ale absolutně neplatné je i nabytí vlastnických práv a

neplatný je tedy potažmo i zápis vlastnických práv k této nemovitosti do katastru nemovitostí.

To by si měl podle žalobců katastrální úřad uvědomit, protože stejně jako kterýkoliv jiný

- 3 -

správní orgán je povinen restituční zákon respektovat. Dovolává-li se tedy katastrální úřad

nemožnosti učinit úsudek o tom, který z konkurenčních nabývacích titulů má přednost, jedná

se o tvrzení učiněné v naprostém rozporu s restitučním zákonem a veskrze spekulativní,

protože není v dané věci oprávněn o nějakém údajném konkurenčním nabývacím titulu

uvažovat. V otázce vlastnictví podle restitučního zákona vystupuje pouze a výhradně jediný

vlastnický titul, kterým je rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněným

osobám. Žádný další titul vlastnictví restituční zákon nepřipouští, tím méně ten, který získaly

třetí osoby na základě absolutně neplatného převodu nemovitosti. Proto jsou tyto osoby na

základě § 9 uvedeného zákona vyloučeny z restitučního řízení nejen jako účastníci správního

řízení, ale nemají ani právo domáhat se cestou určovacích žalob majetku dotčeného

restitučním řízením. Žalobci dále nesouhlasí ani s názorem katastrálního úřadu, podle něhož

správně vyhotovenou (a tedy zřejmě katastrálním úřadem i jedině akceptovatelnou) u

pro provedení záznamu do katastru nemovitostí by měl být rozsudek soudu (vydaný na

základě určovací žaloby, jejímž účastníkem by v každém případě měl být také v katastru

nemovitostí aktuálně zapsaný vlastník). Tato úvaha nemá žádnou oporu v restitučním právu a

svojí povahou je pouhou spekulací. Žalobci se domnívají, za předpokladu, že z restitučního

zákona plyne absolutní neplatnost všech převodů majetku, které uskutečnily povinné osoby na

třetí osoby po účinnosti tohoto zákona, že potom jedinou pravomocí katastrálního úřadu po

novele v intencích určení, zda pozemkového úřadu

navazuje na dosavadní zápisy v katastru, je zkontrolovat, zda povinná osoba uvedená

v rozhodnutí pozemkového úřadu držela majetek postižený restitučním zákonem ke dni jeho

účinnosti. V ostatním není co zkoumat, protože další zápisy o převodu majetku jsou neplatné

ze zákona. Závěrem pak žalobci upozorňují na to, že katastrální úřad svým postupem popřel

též ustanovení , , podle něhož je rozhodnutí

vykonatelné dnem právní moci. K popření tohoto ustanovení nemá katastrální úřad žádnou

kompetenci, tu si však zcela evidentně přisvojil nezákonným a zcela spekulativním výkladem

novely

Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně připomněl, že jednou z náležitostí doručené

záznamové y, kterou je katastrální úřad za účelem provedení evidenčního záznamu do

katastru nemovitostí podle oprávněn a povinen posuzovat,

je její návaznost na dosavadní zápisy v katastru. V případě, že má jít o záznam změny

vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je nutno touto návazností

rozumět logickou návaznost subjektu a objektu vlastnického práva označeného v záznamové

a evidovaného v katastru nemovitostí. Změna subjektu vlastnického práva vyplývající

ze záznamové y logicky navazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí pouze

v případě, že právní skutečnost inkorporovaná v této ě působí svými právními účinky

zároveň relativní zánik vlastnického práva subjektu v katastru evidovaného (např. proto, že

byl účastníkem řízení, z něhož tato vzešla, nebo jde o u, která je na základě

zákona závazná pro každého). Záznamová tedy podle žalovaného navazuje na

dosavadní zápisy v katastru pouze v případě, že je pro katastrálního vlastníka závazná. Pokud

pro katastrálního vlastníka závazná není, nepotvrzuje ani neosvědčuje změnu v právních

vztazích podle a nelze na jejím základě žádný záznam do

katastru nemovitostí provést. V této souvislosti žalovaný odkazuje na § 45 odst. 3 vyhlášky

č. , katastrální vyhlášky, která je sice od 1. 1. 2012 obsolentní, nicméně z dikce

jeho předposlední věty je zřejmé, co se onou návazností y na dosavadní zápisy rozumí.

Žalovaný dále v této souvislosti obsáhle cituje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.

týkajícího se vlivu rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemku osobě

údajně oprávněné k restituci na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem

restitučního řízení, dále důvodovou zprávu k (kterým byl novelizován

- 4 -

) a dopis Českého úřadu zeměměřického a katastrálního

č.3692/2007-22 ze dne 5. 10. 2007 adresovaný jako závazný vnitřní pokyn všem katastrálním

úřadům.

Žalovaný ve svém vyjádření dále zdůraznil, že provádění zápisů do katastru

nemovitostí je ve výlučné pravomoci a působnosti katastrálních úřadů, do níž jiným orgánům

veřejné moci (ani soudům) nepřísluší zasahovat. Katastrální úřad při provádění zápisů

postupuje na základě, v mezích a způsobem stanoveným zákonem, nikoliv na základě

rozhodnutí soudu. Jsou-li tedy splněny podmínky stanovené v a

Sb., provádí v souladu se zásadou oficiality zápis do katastru nemovitostí formou zápisu.

Soud nemůže v řízení o ochraně před nezákonným zásahem věcně nahrazovat činnost orgánu

moci výkonné. Uložením povinnosti provést do katastru nemovitostí zápis o stanoveném

obsahu by soud přezkumnou pravomoc a působnost při posuzování způsobilosti záznamové

de facto nahrazoval a takové rozhodnutí by nebylo vykonatelné. Současně podle

žalovaného oznámení o neprovedení záznamu do katastru nemovitostí nenaplňuje definiční

znaky zásahu ve smyslu , , ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalovanému je sice známo usnesení rozšířeného

senátu Nejvyššího správního soudu čj. -98, v němž uvedený soud připustil, že

proti (ne)provedení záznamu do katastru nemovitostí se lze domáhat ochrany právě podle § 82

a násl. Podle názoru žalovaného se nicméně Nejvyšší správní soud v citovaném

rozhodnutí nevypořádal s existencí právního prostředku ochrany působícímu ve smyslu § 85

nepřípustnost zásahové žaloby, kterým je žádost o opravu chyby ve smyslu zákona

č. , potažmo žaloba proti pravomocnému rozhodnutí o (ne)provedení opravy

chyby ve smyslu a násl. I kdyby však žaloba v dané věci byla přípustná, není

podle žalovaného důvodná. Odmítnutím provést evidenční záznam do katastru nemovitostí

totiž nemohlo z povahy věci k žádnému zásahu do vlastnického práva žalobců dojít,

(ne)provedení záznamu nemá na existenci skutečných právních vztahů k nemovitostem žádný

vliv. Posuzování způsobilosti záznamových listin má důsledky veřejnoprávní a nemůže proto

při něm dojít k zásahu do práva vlastnického, které je právem soukromým. Odmítnutím

provést evidenční záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí však v daném případě

nedošlo ani k zásahu do subjektivních práv veřejných, neboť doručená nebyla

k požadovanému záznamu způsobilá. Jak žalovaný dodal, odmítnutí provést záznam

vlastnického práva na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, které není závazné pro

katastrálního vlastníka, žádným „průlomem restitučního zákona“ není, neboť katastrální úřad

provedením záznamu ani vrácením y jako nezpůsobilé nerozhoduje o tom, jaké jsou

skutečné právní vztahy k nemovitostem, nýbrž posuzuje, zda splňuje náležitosti

taxativně vymezené v Právě i s ohledem na takto vymezený

rozsah přezkumné činnosti katastrálního úřadu může být stav zápisu se skutečným stavem

právním v rozporu, přičemž odstranění takového rozporu nelze řešit před katastrálním

úřadem, nýbrž pouze dohodou dotčených subjektů nebo podáním určovací žaloby k civilnímu

soudu. Představa žalobců, že by katastrální úřad měl „pouze zkontrolovat“, zda povinná osoba

ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti držela a že by si měl veškeré pozdější

převody vyhodnotit jako absolutně neplatné, žádnou oporu v textu zákona nemá a je výrazem

nepochopení principů, které ovládají správu a vedení katastru nemovitostí. Posouzení

konkurenčních nabývacích titulů jako absolutně neplatných by ze strany katastrálního úřadu

neznamenalo nic jiného, než ex post přezkoumat svá vlastní pravomocná rozhodnutí o

povolení vkladu práv do katastru nemovitostí.

- 5 -

Žalovaný proto v návaznosti na shora reprodukované vyjádření navrhl, aby soud

žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení na straně soudu podle § 46

odst. 1 písm. a) , neboť do pravomoci soudů ve správní soudnictví nenáleží ochrana

soukromých subjektivních práv ani zasahování do výlučné pravomoci a působnosti

katastrálního úřadu jakožto orgánu moci výkonné, a dále pro její nepřípustnost dle §

46 odst. 1 písm. d) ve spojení s z důvodu nevyužití právního prostředku,

prostřednictvím něhož se lze domáhat ochrany nebo nápravy. Žalovaný in eventum navrhl,

aby soud žalobu zamítl pro její nedůvodnost, neboť oznámení o neprovedení záznamu do

katastru nemovitostí nelze podřadit pod zásah ve smyslu a již vůbec je nelze

považovat za zásah nezákonný.

V replice k vyjádření žalovaného žalobci konstatovali, že stejně jako je pochybený

názor žalovaného na provedení záznamu do katastru nemovitostí, je stejně tak naprosto

pochybená a ryze spekulativní interpretace judikátů, které k tvrzením žalovaného fakticky

nepřiléhají. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nemá s věcí žalobců nic

společného, neboť ve věci řešené Nejvyšším soudem účastníci nabyli vlastnické právo dlouho

před účinností a nebyl zde tedy aplikován zákona

č. Podle žalobců nelze v dané věci aplikovat ani nálezy, na které žalovaný

odkazuje s tím, že soudy nesmí do postupu katastrálního úřadu ingerovat. Žalovaný se

zásadně mýlí též v tom, že odmítnutím provedení záznamu do katastru nemovitostí nemohlo

dojít k žádnému zásahu do vlastnického práva žalobců. K tomu žalobci s odkazem na § 3

písm. c) uvádějí, že teprve intabulací vlastnického práva do katastru

nemovitostí se konstituuje vlastnický vztah oprávněných osob k vydaným nemovitostem

podle restitučního zákona, teprve zápisem vlastnických práv do katastru nemovitostí získávají

vlastníci zákonem stanovený průkaz o svém vlastnictví. Výklad novely

Sb., jak si jej přisvojil katastrální úřad, a zejména pak praktické uplatnění tohoto výkladu do

procesu záznamů vlastnických práv do katastru nemovitostí na základě restitučních

rozhodnutí, znamená naprosto důsledné popření rozhodnutí pozemkového úřadu po vydání

věci oprávněným osobám ve smyslu a souběžně i

ustanovení věty prvé . Skutečnost, že převody majetku

uskutečněné povinnou osobou po účinnosti jsou absolutně neplatné, je

závazná nepochybně i pro katastrální úřad. Je-li tato skutečnost znovu, výslovně a konkrétně

uvedena ve vztahu k pozemkům vydávaným pozemkovým úřadem oprávněným osobám

v příslušném rozhodnutí pozemkového úřadu, potom katastrální úřad nejen že nemá žádné

oprávnění toto rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumávat, ale je navíc povinen všechny

smlouvy o převodu tohoto majetku uskutečněné povinnou osobou považovat za neplatné a

vůbec k nim při provedení záznamu nepřihlížet. Meritorní otázka tedy nezní tak, jak si ji klade

katastrální úřad, tedy že rozhodnutí pozemkového úřadu nenavazuje na dosavadní zápisy

v katastru nemovitostí, nýbrž zcela jinak, totiž že katastrální úřad zapsal do katastru

nemovitostí absolutně neplatné smlouvy - v této souvislosti žalobci též odkázali na nález

Ústavního soudu sp. zn. . Podle žalobců tedy katastrální úřad postupoval ve věci

provedení záznamu v rozporu se zákonem, čímž zásadně porušil jejich zákonná práva

vyplývající z restitučních předpisů.

Soud v projednávané věci rozhodl v souladu s bez jednání, neboť

žádný z účastníků v zákonné lhůtě na základě výzvy soudu neprojevil svůj nesouhlas

s takovým postupem soudu.

Ze správního spisu soud především zjistil, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha-západ, podal dne 22. 1. 2013 Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,

- 6 -

Katastrální pracoviště Praha-západ, žádost čj. PÚ 972/12-Z o záznam rozhodnutí Ministerstva

zemědělství, Pozemkový úřad Praha-západ, ze dne 31. 12. 2012, čj. PÚ 972/12-Z. Tímto

rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2013, pozemkový úřad rozhodl podle § 9

odst. 4 , o tom, že oprávněné osoby (žalobci) jsou vlastníky

nemovitostí parc. č. 283/1, 283/38, 283/32, 283/33, 283/3, 283/37, 283/34, 283/36, 283/28,

283/29, 283/35, 283/44 a st. p č. 995, dosud vedených na LV č. 1539, 1650, 486, 119, 1730,

485, 1619, 523, 487 a 10 pro obec Slapy a k. ú. Přestavlky u Slap. Jak se z odůvodnění

rozhodnutí pozemkového úřadu mimo jiné podává, pozemkový úřad „nemůže označit za

účastníky řízení ty subjekty, které jsou v současnosti vedeny jako vlastníci některých

z navracených parcel, neboť ustanovení § 9 odst. 8 zákona jednoznačně uvádí, že účastníky

řízení jsou pouze osoba oprávněná, osoba povinná … a Pozemkový fond. Ústavní soud ČR ve

svém usnesení čj. -41 uvedl, že zákon o půdě jako lex specialis má o účastenství

ustanovení a jeho aplikací nedochází k porušení ustanovení o

účastenství. Za dané situace nemůže pozemkový úřad některé současné majitele označit za

účastníky tohoto řízení“.

Katastrální úřad podáním ze dne 11. 2. 2013, čj. Z-1223/2013-210, označeným jako

„Vrácení podání“, pozemkovému úřadu sdělil, že žádost o zápis záznamem „nenavazuje na

dosavadní zápisy v katastru nemovitostí dle …, a proto

katastrální úřad vrací předložené y bez provedení zápisu do KN. Zápis záznamem bylo

možno provést pouze ohledně pozemku parc. č. 283/3 v k.ú. Přestavlky u Slap, který je

v současné době evidován ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem

státu pro osobu povinnou – Lesy České republiky, s. p.“.

Podaná žaloba je žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo

donucením správního orgánu podle ustanovení a násl. Jak z ustanovení

výslovně plyne, „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným

zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není

rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo

zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah

byl nezákonný.“

Před samotným posouzením přípustnosti (projednatelnosti) žaloby, resp. hodnocením

její důvodnosti, se soud zabýval vymezením účastníků řízení, především pak otázkou, s kým

jednat na straně žalovaného. Podle ustanovení je totiž v řízení o žalobě na ochranu

před nezákonným zásahem žalovaným ten správní orgán, který podle žalobního tvrzení

provedl namítaný zásah. Žalobci v projednávané věci v rámci žaloby označili jako žalovaného

Katastrální úřad pro Středočeský kraj, zatímco v samotném žalobním návrhu požadují

přikázat provést záznam do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj,

Katastrálnímu pracovišti Praha-západ. Přestože pracoviště katastrálních úřadů nepochybně

jsou z pohledu případných zásahů do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických

osob samostatnými a svébytnými nositeli veřejné moci a rozhodují (jinak zasahují do práv)

v prvním stupni (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2012, čj. 62 A 14/2012-

33, www.nssoud.cz), nelze přehlédnout, že katastrální pracoviště jsou z hlediska zákona

toliko organizační jednotky katastrálních úřadů (viz , o

zeměměřických a katastrálních orgánech). Za těchto okolností soud shledal označení

Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze strany žalobců za správní orgán, který zásah

provedl, z hlediska řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem za možné, a proto

s ním v dané věci jako se žalovaným jednal. Opačný postup by byl nežádoucím formalismem,

- 7 -

ostatně ani Katastrální úřad pro Středočeský kraj proti svému označení za žalovaný orgán, který provedl zásah, nic nenamítal.

Spor se v projednávané věci odvíjí od neprovedení záznamu rozhodnutí pozemkového

úřadu do katastru nemovitostí. V obecné rovině lze předně konstatovat, že záznamem se do

katastru nemovitostí zapisují vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému

břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze

zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením,

přírůstkem a zpracováním, a to na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin,

které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy (§ 1 odst. 1 a

). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu, na

který účastníci shodně odkazují, k otázce soudní ochrany proti (ne)provedení záznamu do

katastru nemovitostí především konstatoval, že „soudní ochrany proti provedení či

neprovedení záznamu do katastru nemovitostí podle a , o

zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, se

lze ve správním soudnictví domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem

nebo donucením správního orgánu podle a násl. “ (usnesení rozšířeného senátu

Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. -98, č. 2206/2011 Sb.

NSS). Jak lze současně z tohoto rozhodnutí dovodit, „správní orgán je za předpokladu, že

jsou splněny zákonem předepsané podmínky pro provedení záznamu, povinen záznam jako

faktický úkon spočívající v zanesení určitého údaje do jím vedené veřejnoprávní evidence

provést, a naopak není oprávněn jej neprovést a vrátit u, jež má být podkladem

provedení záznamu, tomu, kdo ji vyhotovil. Neučiní-li tak, jak mu zákon ukládá, ač jsou

podmínky k tomu splněny, postupuje protiprávně a zasahuje do sféry práv a povinností toho,

kdo se záznamu domáhá, případně i dalších osob, neboť tyto osoby mají veřejné subjektivní

právo na to, aby jejich soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k nemovitostem

byly předepsaným způsobem za splnění předepsaných podmínek zaznamenány ve

veřejnoprávní evidenci. Katastr nemovitostí je veřejnoprávní evidencí, jež plní funkce jak ve

sféře zajištění veřejného zájmu, spadající v podstatné míře do práva veřejného (zajištění

publicity vlastnických a jiných práv k nemovitostem; zajištění přehledu veřejné moci o

nemovitostech a právech k nim; poskytnutí určité míry právní jistoty o tom, jak jsou vztahy

k nemovitostem uspořádány, tj. kdo k nim má jaká práva, aj.), tak ve sféře soukromých zájmů

a práv (vkladem do katastru se v některých případech převádějí soukromá subjektivní práva

k nemovitostem, dobrá víra v zápis v katastru může zakládat některá subjektivní soukromá

práva aj.) (…) Jestliže důvody, pro které žalovaný má za to, že záznam do katastru

nemovitostí nelze provést, neobstojí (…), krajský soud žalovanému zakáže nadále zasahovat

do práv stěžovatele tím, že záznam neprovedl a vrátil y, jež měly být podkladem

k provedení záznamu, tomu, kdo je vyhotovil“.

Již s ohledem na výše citované závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního

soudu se zdejší soud nemohl ztotožnit s argumentací žalovaného, podle něhož je podaná

žaloba nepřípustná podle a písm. d) Soud především nemá za to,

že by rozhodováním o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu

v neprovedení záznamu do katastru nemovitostí zasahoval do pravomoci a působnosti

katastrálních úřadů způsobem, který mu nepřísluší. Současně se neztotožňuje se žalovaným

ani v tom, že by se řízení o podané žalobě v dané věci týkalo toliko soukromých práv,

k jejichž ochraně nejsou správní soudy příslušné. Jak již bylo výše zdůrazněno, právo na to,

aby soukromá práva či soukromé povinnosti žalobců vztahující se k nemovitostem byly

předepsaným způsobem za splnění předpokládaných podmínek zaznamenány ve

veřejnoprávní evidenci, představuje veřejné subjektivní právo požívající soudní ochrany ve

[OBRÁZEK]- 8 -

správním soudnictví. V neposlední řadě se pak soud neztotožnil ani s argumentací žalovaného

ve vztahu aplikaci a možnosti domoci se ochrany jinými právními prostředky. Byť

soud respektuje konkurující právní úvahy žalovaného ve vztahu k citované judikatuře, je třeba

i k otázce aplikace především zdůraznit význam judikatury rozšířeného senátu

Nejvyššího správního soudu zejména co se týče sjednocování rozhodovací činnosti správních

orgánů i soudů rozhodujících ve správním soudnictví.

V návaznosti na shora uvedenou argumentaci týkající se přípustnosti žaloby a

vzhledem k tomu, že žaloba byla podána včas ( ), přistoupil soud k jejímu

samotnému věcnému projednání. K tomu, aby mohla být žaloba na ochranu před nezákonným

zásahem podle důvodná, musí být naplněny definiční znaky, jak je vymezil

Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. -65

(č. 603/2005 Sb.). Tyto podmínky spočívají v tom, že žalobce musí být přímo (1. podmínka)

zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo

donucením správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo

proti němu nebo v jeho důsledku bylo přímo proti němu zasaženo (5. podmínka), přičemž

zásah nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování zásahu (6. podmínka).

Poslední z uvedených podmínek byla v důsledku novely provedené

rozšířena v tom smyslu, že domáhat se lze i určení toho, že zásah

byl nezákonný.

Naplnění podmínek přímého zkrácení na svých právech (podmínka 1. a 2.) plyne

v dané věci již z odůvodnění tohoto rozsudku v části týkající se samotné projednatelnosti

podané žaloby. Neprovedení záznamu do katastru nemovitostí na základě pravomocného

rozhodnutí pozemkového úřadu totiž nepochybně představuje přímé zkrácení žalobců na

jejich právu na to, aby jejich (soukromá) práva vztahující se k daným nemovitostem, byla

předepsaným způsobem zaznamenána v příslušné veřejnoprávní evidenci (katastru

nemovitostí). Klíčové pro rozhodnutí v projednávané věci tak je především hodnocení 3.

podmínky, která spočívá v posouzení zákonnosti uskutečněného zásahu (neprovedení

záznamu do katastru nemovitostí). Katastrální úřad v dané věci pozemkovému úřadu vrátil

jeho žádost o provedení záznamu rozhodnutí s odkazem na , podle

něhož „katastrální úřad zjistí, zda je předložená bez chyb v psaní nebo počtech a bez

jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru [zvýrazněno

krajským soudem]“ (odst. 1). „Je-li vyhotovena státním orgánem nebo jiná

způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí u

tomu, kdo ji předložil“ (odst. 2). Sporný je v dané věci především výklad poslední věty

citovaného ustanovení týkající se právě návaznosti

předložené y na dosavadní zápisy v katastru. Mezi účastníky není spor o tom, že

v projednávané věci skutečně vlastnické právo žalobců nenavazuje na vlastnické právo

„katastrálních“ vlastníků v katastru evidované v tom smyslu, že by tito vlastníci byli

účastníky předmětného řízení před pozemkovým úřadem. Podle žalobců je v případě výkladu

citovaného ustanovení, jde-li o rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí podle

, třeba přihlédnout k ustanovení téhož zákona, z něhož

plyne absolutní neplatnost právních úkonů, jimiž povinné osoby převedly po účinnosti zákona

č. do vlastnictví jiného; jinak řečeno, podle žalobců katastrální úřad nemá při

hodnocení „návaznosti na dosavadní zápisy“ přihlížet k zápisům v katastru učiněným

v důsledku absolutně neplatných právních úkonů. Žalovaný má naopak za to, že změna

subjektu vlastnického práva plynoucí ze záznamové y navazuje na dosavadní záznamy

v katastru nemovitostí pouze tehdy, pokud svými právními účinky zároveň působí zánik

vlastnického práva osoby evidované v katastru nemovitostí. Rozpor skutečného stavu a stavu

- 9 -

zápisu v katastru nemovitostí nelze podle žalovaného řešit před katastrálním úřadem, nýbrž

pouze dohodou dotčených subjektů nebo podáním určovací žaloby k civilnímu soudu.

V projednávané věci je podle názoru zdejšího soudu s ohledem na citovanou právní

úpravu i argumentaci účastníků zjevné, že nelze vystačit s prostým gramatickým výkladem

posuzovaného ustanovení, ale bude nezbytné přistoupit k výkladu spočívajícímu v hodnocení

smyslu a podstaty aplikované právní úpravy. Cíl a smysl doplnění výše již opakovaně

citované části věty do ustanovení provedeného zákonem

č. , lze dovodit předně z důvodové zprávy ke zmiňované novele. Jak z této

důvodové zprávy především plyne, „duplicitním zápisům navržené ustanovení zabránilo i v

případech, kdy je předkládáno rozhodnutí o vlastnickém či jiném věcném právu k nemovitosti,

které není závazné pro dnes zapsaného vlastníka nemovitosti, protože ten nebyl účastníkem

řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Cílem navrženého ustanovení je zabránit duplicitním

zápisům ve všech případech a zápis záznamem provádět až v okamžiku, kdy bude

jednoznačné, zda a komu svědčí zapisované právo. Záznamem se provádí zápis do katastru

nemovitostí mimo jiné i na základě soudních rozhodnutí. Velké problémy však praxi přináší,

když soudní rozhodnutí je předloženo k záznamu, a na dosavadní zápisy v katastru

nenavazuje. Může se tak stát, že je z katastru nemovitostí vymazáno na základě soudního

rozhodnutí záznamem vlastnické nebo jiné věcné právo i bez vědomí dosavadního vlastníka.

Lze konstatovat, že takový postup je protiústavní.“ S ohledem na takto podané vysvětlení

navrhované a později schválené právní úpravy soud dovozuje, že smyslem provedené novely

a cílem zákonodárce nepochybně bylo jak na jedné straně zabránit nežádoucím duplicitním

zápisům do katastru nemovitostí, tak na straně druhé chránit intenzivněji práva zapsaných

vlastníků nemovitostí, bez jejichž vědomí a účasti mohlo proběhnout řízení týkající se těchto

nemovitostí. Tento cíl zákonodárce lze nepochybně považovat za srozumitelný, legitimní a

respektující ústavní práva zapsaných vlastníků spočívající jak v ochraně jejich práva

vlastnického, tak v některých aspektech též práva na spravedlivý proces. Přitom je třeba

odmítnout nesprávný paušální názor žalobců, že zapsaný stav v katastru musí s ohledem na §

5 odst. 3 být za nastíněných okolností vždy rozporný se stavem

právním. Judikatura již totiž jasně dovodila, že i nemovitosti podléhající vydání v restituci

mohou být předmětem vydržení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn.

), případně že ke změně vlastnického práva bránící vydání nemovitosti

může také dojít v důsledku dražby, včetně dobrovolné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. 12. 2010, sp. zn. ) apod.

Naproti tomu ovšem nelze bez dalšího přehlédnout, že předmětem záznamu do

katastru nemovitostí v projednávané věci má být rozhodnutí pozemkového úřadu, který o

vlastnictví žalobců rozhodl v řízení podle Při posuzování restitučních

nároků je přitom „nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě

je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků,

pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje“ (nález Ústavního soudu ze dne

29. 4. 2010, sp. zn. , č. ÚS). Takto vymezený účel restitučních

právních předpisů, který plyne nejen z citovaného nálezu Ústavního soudu, pak podle názoru

zdejšího soudu nelze omezovat toliko na samotné formální rozhodnutí o vlastnickém právu

oprávněných osob či na faktické vydání takového majetku, ale jeho rozsah je nepochybně

ještě širší. Jinak řečeno, výklad předpisů týkajících se nápravy majetkových křivd spáchaných

v období nesvobody ve prospěch práv oprávněných osob je nepochybně nutno aplikovat i

v případě otázek navazujících, tedy včetně (ne)provedení záznamu vlastnického práva do

katastru nemovitostí.

- 10 -

V projednávané věci tedy podle názoru krajského soudu nastává střet na jedné straně

ochrany práv zapsaných vlastníků nemovitostí, kteří by měli mít případně příležitost bránit

toto své (byť třeba domnělé) vlastnické právo v příslušném řízení, a na straně druhé práv osob

oprávněných dle restitučních předpisů vztahujících se k vydanému majetku, včetně práva

domoci se záznamu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí bez nutnosti zahajovat

v této souvislosti další (byť třeba jen formální) řízení a vynakládat na takové řízení další

prostředky apod. i včetně legitimního očekávání na straně oprávněných osob spočívajícího v

tom, že pokud stát v určitém řízení rozhodne o navrácení majetku, sám zajistí nerušený výkon

takto přiznaného vlastnického práva. Jde tedy o vzájemný střet či nesoulad některých

ustanovení (zejména tohoto zákona) a

Sb. (§ 8 odst. 1 tohoto zákona). Ve své podstatě se přitom jedná o kolizi práv a hodnot

majících na obou stranách svůj odraz v samotných ústavních principech a předpisech (zejm.

a d) a z toho důvodu není podle

názoru zdejšího soudu na místě předkládat některé ze zmiňovaných (aplikovaných)

ustanovení za užití y ČR k posouzení Ústavnímu soudu pro rozpor

takového ustanovení s ústavním pořádkem.

Za těchto okolností proto soud musel soud přistoupit k poměřování nastíněných práv

žalobců (osob oprávněných) a zapsaných vlastníků předmětných nemovitostí. Pro potřeby

vzájemného poměřování základních práv (aplikaci principu proporcionality) lze dovodit

jednotlivá kritéria či metody takového poměřování jak z judikatury Ústavního soudu (srov.

např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. , č. ÚS), tak i z doktríny (srov.

např. Holländer, P. Ústavněprávní argumentace. Praha: Linde, 2003, str. 21 a násl.). Jedním

z klíčových kritérií pro vzájemné poměřování práv, které je navíc v dané věci aplikovatelné,

je kritérium minimalizace zásahu do základních práv a porovnání závažnosti obou v kolizi

stojících práv. Jak již bylo výše uvedeno, v projednávané věci není sporu o tom, že třetí

osoby, které nabyly v rozporu s ustanovením dané

nemovitosti od osob povinných, nebyly v souladu s ustanovením § 9 odst. 8 citovaného

zákona účastníky řízení před pozemkovým úřadem, v rámci něhož bylo rozhodnutí o

spoluvlastnictví žalobců k těmto nemovitostem vydáno. Jinak řečeno, tyto osoby byly

formálně zbaveny možnosti se jakkoliv účastnit (či dokonce v některých případech dozvědět)

probíhajícího řízení a posléze o rozhodnutí o vlastnickém právu týkajícím se jejich

nemovitosti, byť samy mohly být i relativně dlouhou dobu v přesvědčení, že toto vlastnické

právo svědčí jim, a to na základě titulu řádně evidovaného v katastru nemovitostí. Výše

uvedené soud konstatuje s vědomím toho, že právní úkony směřující k převodu vlastnictví

nemovitostí z majetku osoby povinné, jsou ze zákona absolutně neplatné. Na druhé straně

osoby oprávněné, které se v důsledku rozhodnutí pozemkového úřadu dnem právní moci

tohoto rozhodnutí staly spoluvlastníky uvedených nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. ), nejsou za dané situace ohroženy na

samotném vlastnickém právu. Nedostatečná ochrana jejich vlastnického práva spočívá toliko

v neprovedení záznamu tohoto práva do veřejnoprávní evidence v podobě katastru

nemovitostí. Krajský soud si je samozřejmě velmi dobře vědom praktických komplikací, které

neprovedení záznamu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí žalobcům logicky

vznikají. Závažnost zásahu do jejich práv ovšem ve srovnání s významem ochrany práv

zapsaných vlastníků poskytované ustanovením nedosahuje

takové intenzity, která by soud vedla k akceptaci žalobci zastávaného výkladu „návaznosti na

dosavadní zápisy v katastru“.

V obecné rovině se sice krajský soud ztotožňuje s argumentací žalobců v tom smyslu, že restituční předpisy jsou předpisy speciálními ve vztahu k předpisům obecným, tato

- 11 -

specialita však nemůže být neomezená a bezbřehá. V tomto ohledu proto nelze přisvědčit

závěrům, podle nichž by prostřednictvím právní úpravy dané bylo

na místě vykládat speciální právní úpravu vztahující se k zápisu vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí. Jinak řečeno, pokud tento zákon

(č. ), který je ve vztahu k zápisu práv do katastru nemovitostí předpisem

stěžejním a speciálním, požaduje pro provedení záznamu určitého rozhodnutí do katastru

naplnění stanovených podmínek a předpokladů, jejichž cíl a smysl (jak již bylo vyloženo

shora) je srozumitelný, legitimní a není v rozporu s ústavním pořádkem, pak nelze bez dalšího

smysl takového ustanovení popřít s odkazem na ustanovení jiného zákona (byť restituční

povahy), který se samotným zápisem vlastnických práv do katastru nemovitostí ani nepřímo

nesouvisí. Pokud pak jde o argumentaci žalobců, podle nichž by katastrální úřad při

posuzování návaznosti na dosavadní zápisy v katastru ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.

neměl přihlížet k vlastníkům, kteří nemovitost nabyli na základě neplatných

právních úkonů, zde soud především připomíná, že státní moc lze uplatňovat jen v případech,

v mezích a způsoby, které stanoví zákon (srov. y ČR a y

základních práv a svobod). Do pravomoci katastrálních úřadů přitom skutečně nespadá a

s ohledem na dělbu moci ani nemůže spadat posuzování platnosti jakýchkoliv právních

úkonů, tady ani těch, kde by měl jejich neplatnost sám přímo dovozovat z ustanovení

(viz , o zeměměřických

a katastrálních orgánech, a contrario). Navíc, jak již bylo zmíněno, není vyloučena ani

možnost, že zapsaní vlastníci mohli vlastnické právo nabýt v souladu se zákonem.

Podle názoru krajského soudu tedy katastrální úřad nepostupoval nezákonně, pokud

s odkazem na ustanovení neprovedl záznam rozhodnutí

pozemkového úřadu do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci

nebyla naplněna podmínka nezákonnosti, nezabýval se již soud hodnocením podmínek

dalších, jak byly pro posouzení důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem

vymezeny shora, a žalobu zamítl ( ).

O náhradě nákladů předmětného řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60

odst. 1 , podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení před soudem ten účastník,

který měl ve věci plný úspěch. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, proto nemají na náhradu

nákladů řízení právo. Žalovanému, který ve věci úspěšný byl, žádné náklady nevznikly, proto

mu je soud ani nemohl přiznat.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k

podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti

němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a

údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

[OBRÁZEK]- 12 -

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 19. září 2013

JUDr. Milan Podhrázký,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková