Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 9 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (14)15 Kse 6/2010 - 54.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 Kse 6/2010 - 54
Legal thesis
Podle ustanovení § 2 exekučního řádu vykonává exekutor exekuční činnost nezávisle, ale současně je při výkonu exekuční činnosti vázán Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Exekutor je samozřejmě především bezvýhradně vázán soudními rozhodnutími vydanými exekučním soudem, odvolacím soudem a dovolacím soudem; tato vázanost je shodná s vázaností soudu právním názorem vyšší soudní instance při rozhodování o opravném prostředku. Zákon však neomezuje v cit. ustanovení vázanost exekutora rozhodnutími soudu pouze na rovinu kasační; exekutor je vázán obecně rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Přenesl-li stát zákonem výkon soudní moci na exekutory, není zde rozumného důvodu, aby na ně, stran prostoru nezávislosti jejich rozhodování, bylo nahlíženo odlišně než na soudce. Jak již bylo uvedeno, judikatura vrcholných soudů, je-li ji přisouzena funkce výše nastolených garancí, je pro nižší soudy závazná, a soudy jsou povinny ji ve skutkově a právně shodných případech respektovat. Kárný senát proto nemohl ponechat stranou konstantní k danému ustanovení relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž postup obviněného exekutora není v rozporu.
Exekuční řád v ust. § 42, shodně jako ust. § 262a o. s. ř., výslovně připouští možnost postihnout majetek ve společném jmění manželů pro závazky, které sice vznikly za trvání manželství, ale z nichž je jeden z manželů zavázán vůči věřiteli výlučně sám. Pro účely nařízení výkonu rozhodnutí pak dokonce stanoví fikci společného jmění manželů, která nekopíruje hmotněprávní úpravu (srov. § 143 ve spojení s § 143a obč. zák.) a rozsah majetku ve společném jmění manželů stanoví šířeji. Oproti úpravě provedené v občanském zákoníku se při nařízení výkonu rozhodnutí vychází jen ze zákonného rozsahu společného jmění a nepřihlíží se ke snížení rozsahu majetku tím, že byl smlouvou vyloučen některý majetek a závazky ze společného jmění manželů anebo, že byl smlouvou vznik společného jmění zcela nebo zčásti vyhrazen ke dni zániku manželství. Nařízením výkonu rozhodnutí tedy může být postižen i takový majetek, který ve skutečnosti podle hmotné úpravy ve společném jmění manželů není. Vedle toho platí další zásada typická pro vykonávací řízení, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze zjišťovat, jaký majetek do společného jmění manželů patří a jaký nikoliv, ani to, zda vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství povinného a jeho manžela, ale ani to, zda jde o takový typ individuálního závazku, který je podle hmotného práva považován za součást společného jmění manželů.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že exekucí lze tedy postihnout majetek patřící do společného jmění manželů již tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství i jen jednomu z manželů. Zda skutečně došlo ke vzniku pohledávky za trvání manželství, soud při nařízení exekuce nezkoumá (nevyžaduje předložení oddacího listu, nezkoumá zda nedošlo např. k rozvodu manželství, apod.). Ochranu před fikcí o rozsahu společného jmění manželů anebo před tvrzením oprávněného, že jde o pohledávku za jedním z manželů, pro niž lze vést výkon rozhodnutí postižením takového majetku, poskytuje až teprve vylučovací (excindační) žaloba podle § 267 odst. 1, 2 o. s. ř. Citované ustanovení přitom nic nevypovídá o situaci, kdy závazek vznikl jednomu z manželů před uzavřením manželství; zákonnost postižení majetku v SJM v tomto druhém případě je tedy nutno dovodit v kontextu s dalšími ustanoveními zákona, a to zejm.ustanovením § 267 o. s. ř.
Vylučovací (excindační) žaloba poskytuje ochranu třetím osobám (tj. osobám rozdílným od oprávněného a povinného) právě v případě, že bylo výkonem rozhodnutí nepřípustně zasaženo do jejich práv, tj. jestliže nařízením výkonu byla postižena jejich věc nebo právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští. Vylučovací žaloba se podává proti oprávněnému a řízení na základě této žaloby má povahu sporného řízení podle části třetí o. s. ř. Právní teorie vychází z toho, že při rozhodování o vylučovací žalobě lze zohlednit skutečnosti, k nimž nebylo možné přihlédnout při nařízení výkonu rozhodnutí (a to i proto, že tu v té době ještě nebyly). Ve sporném řízení podle části třetí soud vychází ze stavu, jaký je v době rozhodování soudu (srov. § 154 odst. 1), a nikoliv v době nařízení výkonu rozhodnutí. Vylučovací žalobu lze uplatnit jen do doby, než dojde k dražbě nebo zpeněžení postižené věci ve výkonu rozhodnutí, protože udělením příklepu v dražbě případně zpeněžením věci vlastnické právo přechází na vydražitele (nabývajícího). Zákon stanoví taxativně důvody, kdy se manžel povinného, který byl postižen nařízením výkonu rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, může bránit proti tomu, aby byl z takového majetku uspokojen závazek vzniklý jen povinnému. Vylučovací žaloba podle § 267 odst. 2 o. s. ř. proto přísluší manželu povinného jen za následujících okolností:
Za prvé to je v případě, že vymáhaná pohledávka za povinným vznikla ještě před uzavřením manželství. Za druhé je to tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka za povinným vznikla sice za trvání manželství, ale při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy. Za třetí je to tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka za povinným vznikla při používání majetku, který náleží do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě. Pokud dojde v řízení o excindační žalobě podle § 267 odst. 2 k vyloučení majetku ve společném jmění z uspokojení pohledávky výlučně za povinným, je to důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. f).
Lze tedy shrnout, že v exekučním řízení exekutor může postihnout i takový majetek, který ve skutečnosti podle hmotného práva majetkem ve společném jmění není (tato skutečnost se při nařízení výkonu rozhodnutí rovněž nezjišťuje). V takovém případě je zaručena ochrana práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí, jež náleží manželu povinného jako každé třetí osobě podle § 267 o. s. ř. Jestliže bude pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, výkon rozhodnutí bude zastaven (§ 268 odst.1 písm.f/ o.s.ř ); výkon rozhodnutí bude zastaven rovněž tehdy, jestliže je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. (§ 268 odst.1 písm.h/ o. s. ř.).
Povinností exekutora je možnost procesní obrany účastníkovi umožnit, a to zejména doručením příslušného exekučního příkazu dle § 36 exekučního řádu. To se v daném případě stalo, když exekuční příkaz ze dne 2. 4. 2010 č. j. 067 EX 231077/09-15 ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech byl doručen povinné dne 12. 4. 2010 a manželu povinné dne 13. 4. 2010, exekuční příkaz ze dne 6. 5. 2010 č. j. 067 EX 231077/09-29 prodejem nemovitostí byl doručen povinné dne 13. 5. 2010, manželu povinné dne 13. 5. 2010. Povinná podala spolu s manželem k exekutorovi návrh na zastavení exekuce svým podáním ze dne 15. 4. 2010 a manžel povinné dále podal žalobu o vyloučení nemovitostí z exekuce k Okresnímu soudu v Kolíně dne 16. 5. 2010. V rámci této procesní obrany povinné a jejího manžela bude dále rozhodováno o jejich právech.
Kárný senát narozdíl od kárného žalobce dospěl k závěru, že exekutor v daném případě postupoval v souladu s ust. § 66 odst. 2 exekučního řádu, jelikož měl listinou vydanou státním orgánem (výpis z katastru) doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného; citované ustanovení přitom hovoří o „nemovitosti ve vlastnictví povinného“, tedy nikoli o nemovitosti pouze ve „výlučném“ vlastnictví povinného, čímž tedy dopadá i na případ, kdy vlastnictví povinného k nemovitosti má formu společného jmění manželů, jak se stalo v projednávaném případě. Není pochyb o tom, že spoluvlastnictví, ať již podílové nebo společné jmění manželů, je formou vlastnictví. Ust. § 66 odst. 2 cit. zákona. dále neklade další omezující podmínky pro postup exekutora v tom smyslu, že by v okamžiku vydání exekučního příkazu měl dále „prokazovat“ vlastnictví povinného či zkoumat, zdali je postižení nemovitosti exekučním příkazem v souladu s ust. § 42 odst.1 cit. zákona. V této souvislosti lze odkázat na četnou judikaturu, o jejímž významu při aplikaci a interpretaci práva v oblasti výkonu rozhodnutí bylo pojednáno již výše. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 20 Cdo 2320/2004 soud konstatoval: „(b)ývalý manžel povinného může proti nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého společného jmění namítat jen ty okolnosti, které proti existenci titulu a jeho poměru k návrhu příslušely povinnému. Při nařizování výkonu rozhodnutí se tak nelze zabývat otázkami, zda závazek, jehož vydobytí je navrhováno, vznikl za trvání manželství, a ani jaký byl osud společného jmění; takové okolnosti se neprokazují a soud ohledně nich vychází z tvrzení oprávněného; významné by mohly být leda v řízení zahájeném žalobou dle § 267 o. s. ř.“ Obdobně např. též v pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1690/2007 se mimo jiné konstatuje: „(v)znik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje a soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněného, popřípadě z toho, co jinak vyšlo v řízení najevo........(o)branu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje za součást společného jmění, např. proto, že vznikla povinnému před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, nelze uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, nýbrž pouze způsobem uvedeným v ustanovení § 267 o. s. ř., tj. tzv. excindační žalobou, tedy žalobou na vyloučení věci z exekuce, kterou projedná a o níž rozhodne soud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu.“
Podle § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu je kárným proviněním exekutora závažné nebo opětovné porušení jeho povinností stanovených právním předpisem anebo usnesením Komory nebo narušení důstojnosti exekutorského povolání jeho chováním. Kárným proviněním je tedy jednání popsané intenzity (závažné) či opětovné, které je buď protiprávní (porušuje povinnosti stanovené právními nebo stavovskými předpisy či usneseními Komory) nebo samo o sobě ještě nemusí být protiprávní, ale nevhodností chování narušuje důstojnost exekutorského povolání. Při hodnocení závažnosti porušení povinnosti je třeba vycházet ze všech okolností konkrétního případu. Závažnost porušení povinnosti je proto určována zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu, jeho následky a okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou kárně obviněného, jakož i mírou zavinění.
Kárný senát v projednávané věci dospěl k závěru, že jednání kárně obviněného exekutora není kárným proviněním, a proto jej zprostil obžaloby v plném rozsahu. Kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že tento zastává právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce, tím spíše, vychází-li postup exekutora z relevantní judikatury civilních soudů, v níž má právní názor exekutora oporu; jeho názor na postup v dané věci tedy nebyl zcela ojedinělým názorovým excesem ani projevem svévole, který by zcela postrádal právní rámec.Nemohla zde být proto založena kárná odpovědnost z hlediska závažnosti, ale zejména ani z hlediska dostatku subjektivní stránky, protože obviněný exekutor vycházel z předpokladu určité aplikace právní úpravy. Nelze zde proto shledat zavinění v jakékoli formě.
Podle ust. § 19 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů jestliže senát kárně obviněného zprostil obžaloby, má kárně obviněný nárok vůči státu na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným řízením. Senát rozhodne o tomto nároku ve svém rozhodnutí, je-li třeba provést další šetření, rozhodne o nároku kárně obviněného na náhradu nákladů samostatným rozhodnutím.
Kárně obviněný, který nárok na náhradu nákladů v řízení uplatnil, požádal o lhůtu tři dnů pro jejich vyčíslení; o jejich výši proto rozhodne kárný senát v samostatném rozhodnutí.
P o u č e n í : Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení n e n í přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně kárného senátu