Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

52 A 4/2010 - 109

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]52A 4/2010-109

ESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr.

Janem Dvořákem ve věci žalobce: J. V., zastoupeného: JUDr. Tomášem Plavcem,

advokátem, se sídlem AK Chrudim, Rooseveltova 335, proti žalovanému: Krajský úřad

Pardubického kraje, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti

rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2009, č.j. KrÚ

58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2009, č.j. KrÚ

58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8, se pro nezákonnost

zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč, a

to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze

dne 9.9.2010, č.j. -62 ve výši 11.640,- Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od

právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Tomáše

Plavce, advokáta se sídlem AK Chrudim, Rooseveltova 335.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též „žalovaný“) ze dne 18.

11. 2009, č. j. KrÚ 58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8, ve znění

opravného rozhodnutí ze dne 27. 4. 2010, č. j. KrÚ 28972/2010/ODSHI/8, sp.zn. SpKrÚ

47209/2009/ODSHI/8, bylo jakožto nedůvodné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -2- 52A 4/2010

Magistrátu města Pardubic (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 20. 8. 2009, č. j. OSA/P-2540/08-D/128.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu, v níž namítal, že

dne 17. 12. 2008 v 3. 40 hod, kdy se měl přestupek údajně stát, se „prokazatelně“ nacházel na

místě odlišném od místa spáchání přestupku. Dále namítal, že žalované rozhodnutí převzal až

dne 8. 12. 2009, tedy jeden den po uplynutí lhůty stanovené ,

o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Řízení proto

mělo být dle žalobce podle § 76 odst. 1 písm. f/ zákona o přestupcích zastaveno. Dále se

žalobce domnívá, že výrok žalovaného rozhodnutí je „procesně chybný“, resp. že nebyly

splněny podmínky pro postup dle , o správním řízení, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ “). Upozornil též, že žalovaný nedodržel lhůty

stanovené . Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud

žalované rozhodnutí zrušil.

II.

Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí je věcně správné a zákonné a

navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zevrubně se pak žalovaný vyjádřil zejména

k žalobní námitce, že žalované rozhodnutí, ač bylo vydáno ve lhůtě jednoho roku ode dne

spáchání přestupku, mělo by být zrušeno (a řízení zastaveno) jen proto, že bylo žalobci

doručeno jeden den po uplynutí lhůty pro projednání přestupku. Žalovaný předně

konstatoval, že nečiní sporným datum doručení žalovaného rozhodnutí žalobci a uznává, že

toto, ač bylo vydáno ve lhůtě stanovené § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, bylo žalovanému

doručeno až po uplynutí této lhůty (konkrétně jeden den). Dále žalovaný uvedl (vyjádření ze

dne 29. 4. 2010), že si je vědom názoru zastávaného částí doktríny, tj. názoru, že rozhodnutí o

přestupku musí ve lhůtě pro projednání přestupku nabýt právní moci a nepostačuje, bylo –li

pouze ve lhůtě jednoho roku ode jeho spáchání vydáno (srov. např. Červený, Z., Šlauf, V.

Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. 15.

aktualizované vydání podle stavu k 1. 3. 2008. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, strana 42 –

45). Je si též vědom existujících rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z jejichž

odůvodnění je možno dovodit, že Nejvyšší správní soud se taktéž přiklání k tomuto výkladu §

20 odst. 1 zákona o přestupcích (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č.

j. – 39, a rozsudek téhož soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. – 55).

Nicméně žalovaný je přesvědčen, že tento výklad správný není. Ve vyjádření ze dne 29. 6.

2010 pak předložil následující argumentaci (citace, psáno kurzivou):

Dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho

spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek

vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

Dle § 20 odst. 2 zákona o přestupcích do běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává

doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.

„Projednáním věci“ se rozumí nejen její projednání (např. za účasti případných

svědků apod.), ale též rozhodnutí o ní (srov. např. právní názor vyslovený v odůvodnění

rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. – 71).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -3- 52A 4/2010

Dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve spojení s zákona o přestupcích vydáním rozhodnutí se rozumí

a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný

úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se

tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:“,

b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1),

c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, nebo

d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu.

Z výše uvedeného plyne, že v daném případě byl přestupek, který byl spáchán dne 7.

12. 2008, projednán v zákonem stanovené jednoroční lhůtě. Prvostupňové rozhodnutí bylo

vydáno dne 20. 08. 2009 a rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 26. 11. 2009.

Okolnost, že rozhodnutí bylo převzato adresátem z různých důvodů až po uplynutí prekluzivní

lhůty, již tento fakt nijak ovlivnit nemůže.

Žalovanému je znám právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. - 39. Nejvyšší správní soud

v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že „ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí

rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci“. Nejvyšší správní soud však svůj interpretační

závěr nijak neodůvodnil (a to přesto, že požadavek, aby ve lhůtě jednoho roku od spáchání

přestupku rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci, není obsažen v textu právní normy!),

jednalo se o pouhé konstatování.

S tímto právním názorem, jak již naznačil výše, se žalovaný neztotožňuje, a to

z následujících důvodů:

a) Od dob římských platí zásada clara (acta) non sunt interpretanda (jasné předpisy

se nemají vykládat, resp. nevyžadují výklad). Pokud již Nejvyšší správní soud v rozporu

s jazykovým výkladem (§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích) dovodil, že „ve lhůtě jednoho roku

od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku (též) nabýt právní moci,“ byl povinen

předložit argumentaci (založenou na jiné metodě výkladu), která by byla s to jazykové metodě

výkladu konkurovat, resp. která by byla způsobilá lingvistický výklad prolomit (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. ). Jelikož tak Nejvyšší správní soud

neučinil, necítí se být žalovaný tímto právní názorem vázán, neboť tento právní názor nebyl

podložen žádnou relevantní argumentací.

b) Žalovaný vychází z jazykového výkladu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Dle

žalovaného z ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nevyplývá, že ve (velmi krátké)

jednoroční lhůtě musí též rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Tuto interpretační

alternativu preferuje i Městský soud v Praze (srov. právní názor vyslovený v odůvodnění

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č. j. – 36) či J. Bárta

(srov. Bárta, J. Lhůty pro rozhodnutí ve správním řízení a v přestupkovém řízení. Správní

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -4- 52A 4/2010

právo.1997. str. 3 a násl.). Taktéž asistenti soudců Nejvyššího správního soudu Klára

Hrůšová a Pavel Molek v odborné stati Správní trestání v aplikační praxi soudů (Soudní

rozhledy č. 12/2009) uvádí:

“Jak ukazuje právní praxe, skutečnost, že o daném přestupku nutno rozhodnout a toto

rozhodnutí musí nabýt právní moci, se jeví často jako problematická. Nejproblematičtějším

faktorem se v tomto ohledu pak jeví skutečnost, že právní moc závisí na skutečnostech, které

správní orgán nemůže ovlivnit (připomeňme např. mediálně tolik známé nepřebírání zásilek

obviněnými, které k délce řízení může přidat pro ně tolik cenné týdny, ba měsíce). Otázkou je,

zda se do běhu promlčecích lhůt počítá jak řízení o přestupku prvoinstančního orgánu, tak i

doba, po kterou probíhá řízení odvolací. Právě procesní důsledky spočívající v tom, že nelze v

již zahájeném řízení pokračovat, bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku

odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím, se jeví jako

nejspornější. Ačkoli někteří autoři zastávají k právním následkům plynutí promlčecí lhůty

jednoznačný postoj a judikatura se k tomuto názoru také přiklání, domníváme se, že právní

názor, podle kterého musí rozhodnutí o přestupku též nabýt právní moci, je restriktivní a

zákonná dikce „přestupek nelze projednat“ v sobě – právě proto, že většinový přístup přímo

podněcuje k procesnímu taktizování ze strany obviněných, nemluvě o tom, že smysl oné roční

lhůty tkví i v zabránění stíhání trestu za dávno minulý skutek, ovšem splnění tohoto požadavku

dostačuje již ve vztahu k prvostupňovému odsouzení – požadavek pravomocnosti

neobsahuje.“

c) Ústavní soud opakovaně judikuje (srov. např. nález sp. zn. , N 163/9

SbNU 399; č. 30/1998 Sb.), že „smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie

(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních

vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení

procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k

zavedení lhůt již před tisíci lety". V daném případě žalovaný nečinný nebyl (v řízení

nedocházelo k průtahům), všechny relevantní důkazy byly provedeny již v řízení před

správním orgánem prvního stupně (nedošlo tedy v důsledku uplynutí většího časového úseku

ke ztrátě jejich hodnoty) a věc žalovaný rozhodl v zákonem stanovené jednoroční lhůtě (tzn.,

že nedošlo k uložení sankce za dávno minulý skutek). Cíle (účelu), kterého chtěl zákonodárce

stanovením lhůt pro projednání přestupku dosáhnout, tedy zjevně dosaženo bylo. Žalovaný

proto nenalézá žádný rozumný argument, proč by mělo nyní být jeho rozhodnutí vydané (v již

tak dost krátké) v jednoroční prekluzivní lhůtě zrušeno jen proto, že v této lhůtě též nenabylo

moci práva.

d) Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. – 48), že „právo ve svém

regulativním působení musí předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy

takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen

pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy

autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový

výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje.

Výklad, který by - při existenci několika různých interpretačních alternativ - racionalitu

uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -5- 52A 4/2010

důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva."

Dle žalovaného je otázkou, komu svědčí výklad „provedený“ (resp. neprovedený) v

odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j.

39. Odpověď je dle žalovaného taková, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem

prospívá zejména těm, kdož se vyhýbají řízení o přestupku, kladou překážky řádnému

doručování rozhodnutí (a následně žádají o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy

byla písemnost doručena), popř. jinak procesně taktizují. Takový výklad je proto dle názoru

žalovaného nutno odmítnout, neboť bezdůvodně favorizuje ty, kdo právo porušují a

zneužívají, před těmi, kteří ho dodržují.

Ze všech výše uvedených důvodů trvá žalovaný na tom, že žaloba není důvodná a navrhuje, aby byla zamítnuta.

III.

Soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

K prvé žalobní námitce, tj. k námitce, že se žalobce dne 17. 12. 2008 v 3. 40 hod.

„prokazatelně“ nacházel na místě odlišném od místa spáchání přestupku, soud uvádí, že

žalobce zřejmě přehlíží, že se jednání, které je popsáno ve skutkové větě výroku žalovaného

rozhodnutí, měl dle správních orgánů obou stupňů dopustit dne 7. 12. 2008, nikoliv 17. 12.

2008, a proto není rozhodné, kde se žalobce nacházel dne 17. 12. 2008. Na tomto místě soud

pouze pro úplnost dodává, že oznámením o přestupku, potvrzením o zadržení řidičského

průkazu, záznamem o výsledku dechové zkoušky, protokolem o lékařském vyšetření při

ovlivnění alkoholem a výpovědí nstržm. N. a nstrmž. Š. bylo v řízení před správními orgány

nade vší pochybnost prokázáno, že se žalobce dne 7. 12. 2008 na místě spáchání přestupku

nacházel a že se jednání popsaného ve výrokové části žalovaného rozhodnutí (které tvoří

společně s rozhodnutím správní orgánu prvého stupně jeden celek) dopustil.

Pokud jde o námitku, že nebyly splněny podmínky pro postup dle ,

pak k této soud uvádí, že tuto námitku měl žalobce uplatnit v odvolání proti opravnému

rozhodnutí, popř. v následné žalobě proti tomuto rozhodnutí (opravné rozhodnutí je

rozhodnutím ve smyslu a žaloba proti němu - za předpokladu, že žalobce

vyčerpá řádné opravné prostředky ve správním řízení – je přípustná /srov. např. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. ). Nemůže se však

domáhat přezkoumání tohoto opravného rozhodnutí v řízení o žalobě proti zcela jinému

rozhodnutí - žalobce musí nejprve splnit podmínky stanovené pro přístup ke správnímu

soudu, tj. musí vyčerpat řádné opravné prostředky ve správním řízení, a teprve poté může

podat správní žalobu proti opravnému rozhodnutí. Bez ohledu na shora uvedené je však

možno uvést, že i bez opravy výroku provedené žalovaným (opravným usnesení došlo

v tomto případě v souladu s k opravě zjevných nesprávností vzniklých při

písemném vyhotovování rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, in concreto došlo

k opravě data rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a k doplnění jednoho znaku čísla

jednacího rozhodnutí správního orgánu prvého stupně) bylo by žalované rozhodnutí zcela

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -6- 52A 4/2010

srozumitelné a bylo by z něho zřejmé, jak a o čem bylo rozhodnuto, neboť ve výrokové části

žalovaného rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu druhého stupně) bylo jednoznačně

uvedeno, že je rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic

ze dne 18. 8. 2009, č. j. OSA/P-2540/08-D/128. Navíc v odůvodnění žalovaného rozhodnutí

(rozhodnutí správního orgánu druhého stupně) byl opakovaně podrobně popsán skutek,

v němž správní orgány obou stupňů spatřovaly přestupek. Nikdo, včetně adresáta žalovaného

rozhodnutí, tak nemohl mít žádné pochybnosti o odvolání proti jakému rozhodnutí rozhodoval

a jak rozhodl.

Ani případné nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených

nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť se jedná – jak je již drahnou dobu

judikováno – pouze o lhůty pořádkové. I kdyby rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě pro jeho

vydání, nemohlo mít toto porušení ustanovení vliv na zákonnost rozhodnutí ve

věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 3 Ads

34/2008 – 74). Pro úplnost soud dodává, že spis byl odvolacímu správnímu orgánu předložen

dne 17. 9. 2009, rozhodnutí bylo vyhotoveno dne 18. 11. 2009 a předáno k poštovní přepravě

dne 26. 11. 2009. Vzhledem k tomu, že se jednalo o složitý případ (§ 71 odst. 3 písm. a/

), byla lhůta k vydání rozhodnutí překročena pouze o 10 dnů.

Pokud se jedná o poslední žalobní námitku, tedy námitku, že žalované rozhodnutí, ač

bylo vydáno ve lhůtě jednoho roku ode dne spáchání přestupku, mělo by být zrušeno (a řízení

zastaveno), neboť bylo žalobci doručeno jeden den po uplynutí lhůty po projednání přestupku,

pak v tomto případě se musel krajský soud řídit právním názorem vysloveným Nejvyšším

správním soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 21.12.2010, č.j. -91, v němž na

rozdíl od žalovaného a na rozdíl od předchozího zrušeného rozsudku podepsaného soudu ze

dne 9.10.2010, č.j. -61, dospěl Nejvyšší správní soud k následujícímu závěru:

Stěžejní otázkou, která je mezi účastníky řízení předmětem sporu, je posouzení právní

otázky běhu prekluzivní lhůty stanovené § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, respektive určení,

zda v průběhu této lhůty postačí vydat prvostupňové rozhodnutí či zda do jejího konce musí

rozhodnutí nabýt právní moci, včetně případného rozhodnutí o odvolání.

Nejvyšší správní soud k této otázce odkazuje na své závěry obsažené v ustálené

judikatuře. V rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. - 39, publikovaném pod č.

845/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud jednoznačně uvedl: „Lhůta stanovená k projednání

přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními

důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných

v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku

musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ Tento závěr je argumentačně rozveden

v dalších rozhodnutích, například v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. - 89:

„Ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-

li od jeho spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3

As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, interpretoval toto ustanovení tak, že

rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní moci

(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. - 68,

a ze dne 23. 4. 2010, č. j. - 75, a z e d ne 1 9. 8. 2010, č. j. - 66,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -7- 52A 4/2010

dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl k závěru, že ust. § 20

odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě

projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí

prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn.

splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Není

rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání,

oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem stanoveným

způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu.

Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzívní

lhůty. Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního

orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v

okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 61, publikovaný pod č.

954/2006 Sb. NSS).“

Nejvyšší správní soud považuje shora uvedenou argumentaci za úplnou a

přesvědčivou. Krajský soud oponuje uvedenému závěru poukazem na gramatický výklad § 20

odst. 1 zákona o přestupcích, dle něhož přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání

jeden rok. Dle názoru krajského soudu ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by v

této lhůtě muselo být vydáno pravomocné rozhodnutí o přestupku. Jím vyslovený názor se

opírá o shodný termín „projednat“ použitý v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích v souvislosti s

ústním jednáním, z čehož následně dovozuje, že v dané lhůtě postačí o přestupku „alespoň v

prvním stupni rozhodnout“. Tato argumentace však nevyvrací ustálenou judikaturou

Nejvyššího správního soudu vyslovený závěr, který lze shrnout následovně:

Je nesporné, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích upravuje lhůtu

prekluzivní, tj. lhůtu, po jejímž uplynutí již zaniká právo, zde konkrétně právo správního

orgánu pokračovat v řízení o přestupku (shodně viz k pojmu prekluze ve vztahu ke lhůtám pro

vedení řízení nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. ). I ryze

gramatický výklad § 20 odst. 1 zákona o přestupcích zakazuje v řízení cokoliv činit

(projednávat) po uplynutí roční lhůty od jeho spáchání. Pojem „projednat“ nelze v

přestupkovém řízení spojovat pouze s nařízením a vedením ústního jednání, jak uvádí krajský

soud.

Lze přisvědčit tomu, že slovo „projednat“ je v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích

použito v souvislosti s vedením ústního jednání („...V nepřítomnosti obviněného z přestupku

lze věc projednat jen tehdy, ...“). Termín „projednat“ je však v zákoně o přestupcích použit

v celé řadě dalších ustanovení, přičemž vždy je jím míněno celkové vedení řízení o přestupku.

Z mnoha ustanovení zákona o přestupcích lze citovat například § 9 odst. 1 – ... nelze

projednat přestupek, jehož se dopustila osoba požívající výsad imunit podle zákona nebo

mezinárodního práva; § 9 odst. 3 – podle tohoto zákona se projednávají přestupky,kterých se

dopustili poslanci a senátoři; § 10 odst. 1 – podle zvláštních předpisů se projedná jednání,

které má znaky přestupku ...; § 10 odst. 2 – toto jednání se projedná jako přestupek, pokud

jeho pachatel ...; § 12 odst. 2 – za více přestupků projednaných ve společném řízení...; § 52 –

přestupky projednávají a) obecní úřady ...; § 53 odst. 1 - obce projednávají přestupky proti

...; § 53 odst. 3 – obce mohou jako svůj zvláštní orgán zřizovat komise k projednávání

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -8- 52A 4/2010

přestupků...; či na závěr formulaci jednoho ze základních pravidel přestupkového řízení: § 6 7

odst. 1 - přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se

projednávají jen na návrh (pozn.: zvýraznění doplněno NSS). Z těchto ustanovení zákona o

přestupcích je zřejmé, že pojem „projednat“ nelze spojovat pouze s vedením ústního jednání,

neboť při akceptaci takového výkladu by byl význam citovaných ustanovení zjevně

nesmyslný.

Pokud tedy § 20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat,

uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, neznamená to, že v řízení nelze nařídit a provést ústní

jednání, ale že v řízení nemůže být proveden vůbec žádný úkon, včetně například rozhodování

o účinnosti doručení rozhodnutí atd. V tomto směru je třeba považovat názor Nejvyššího

správního soudu vyjádřený v jeho ustálené judikatuře za jednoznačný.

Na tomto nic nemění ani závěr, který Nejvyšší správní soud zaujal k běhu lhůty

stanovené pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek dle § 186 odst. 9 zákona č.

v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. - 68 (a dalších). Nejvyšší

správní soud v rozhodnutí, na které poukazuje žalovaný i krajský soud, zdůraznil odlišnost

právní úpravy od obecné úpravy přestupkového zákona a dalších

zákonů upravujících prekluzivní lhůtu pro projednání přestupků a jiných správních deliktů.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že poskytuje pro

řízení ve věcech služebního poměru komplexní právní úpravu a je, na rozdíl od dalších

zákonů, v nichž se rozhoduje o správních deliktech, samostatným druhem řízení. Podstatný

rozdíl spatřoval v úpravě délky subjektivní prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí pro

uložení pokuty či vydání rozhodnutí o přestupku či jiném deliktu dle zákona o přestupcích a

dle zákonů č. , , či zákona č.

, neboť tyto zákony stanoví subjektivní prekluzivní lhůtu v délce jednoho roku,

zatímco vlastní procesní úprava takto rozsáhlý časový prostor

správnímu orgánu neposkytuje. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu proto v citovaném

rozhodnutí dospěl k závěru, že z rozsudků vydaných ve věcech, na které se vztahují uvedené

zákony, nelze bez dalšího vyvozovat závěry pro řízení ve věci služebního poměru dle zákona

č. (viz č. l. 76 rozsudku sp. zn. ). Zároveň uvedl důvody, proč na

jím projednávanou věc aplikoval závěry judikatury týkající se prekluzivní lhůty dle zákona č.

Stejné odůvodnění je obsaženo i ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne

20. 10. 1999, č. j. S 296/99, publikované jako Rc 9/2000, o které se opírají i další rozhodnutí

Nejvyššího správního soudu, na která odkazuje ve svém vyjádření žalovaný (též v rozsudku

Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. - 77, i v rozsudku ze dne

29. 4. 2010, č. j. - 76, kde se jedná o aplikaci ).“

Zároveň ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu,

aby se zabýval určením dne doručení rozhodnutí žalovaného a činností tohoto doručení.

K tomu krajský soud v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního

soudu uvádí následující závěr.

Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, předmětem přestupkového řízení bylo

protiprávní jednání žalobce, kterého se dopustil dne 7.12.2008. Žalobce tedy spáchal

přestupek, který byl předmětem uvedeného řízení, dne 7.12.2008. V tom případě ve smyslu

závazného výkladu Nejvyššího správního soudu by muselo rozhodnutí o odvolání, tj.

žalované

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování -9- 52A 4/2010

rozhodnutí, nabýt právní moci do jednoho roku od spáchání přestupku ve smyslu ustanovení §

20 odst. 1 zákona o přestupcích. V daném případě by tedy muselo rozhodnutí žalovaného

nabýt právní moci nejpozději dne 7.12.2009. Jak ale vyplývá z žalovaného rozhodnutí a

z připojené doručenky obsažené ve správním spisu, žalované rozhodnutí převzal žalobce dne

8.12.2009, tedy toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8.12.2009, tedy již po uplynutí výše

zmíněné lhůty po projednání přestupku. V tom případě bylo tedy porušeno ustanovení § 20

odst. 1 zákona o přestupcích a z důvodu této nezákonnosti musel krajský soud, v souladu

s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalované rozhodnutí pro

nezákonnost zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení ( dle ).

Úspěšný žalobce, který v řízení před krajský soudem nebyl zastoupen advokátem, měl

právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému podle ustanovení § 60 odst. 1

, přičemž ve výroku II. tohoto rozsudku byla žalobci přiznána vůči žalovanému náhrada

nákladů spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč.

Zároveň bylo rozhodnuto ve výroku II. o přiznání náhrady nákladů řízení žalobci

zastoupenému advokátem v řízení o kasační stížnosti ukončeném výše zmíněným rozsudkem

NSS, a to ve výši 11.640,- Kč, když žalobce byl v tomto řízení zastoupen advokátem. Tato

částka zahrnuje jednak soudní poplatek za kasační stížnost zaplacený žalobcem ve výši

3.000,- Kč, dále odměnu a paušální náhradu za dva úkony (příprava a převzetí věci podání

kasační stížnosti), tj. 2 x 2.100,- Kč a 2 x 300,- Kč s připočtením DPH, a protože byl žalobce

zastoupen v novém řízení, ukončeném tímto rozsudkem krajského soudu, přičemž v tomto

řízení byl již žalobce na rozdíl od předchozího soudního řízení zastoupen výše jmenovaným

advokátem, měl dále žalobce vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení zahrnující

odměnu a paušální náhradu za jeden úkon právní služby, tj. přípravu a převzetí věci, tj. 1 x

2.000,- Kč + 300,- Kč s připočtením DPH, tedy celkem výši 11.640,- Kč (§ 3, 7, 8, 9, 11, 13

vyhl. č. a ).

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto

rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodu a za podmínek uvedených

v a násl. ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí u Krajského soudu v Hradci

Králové – pobočky v Pardubicích, k rozhodování o kasační stížnosti je příslušný Nejvyšší

správní soud v Brně, přičemž musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen

advokátem.

V Pardubicích dne 1. března 2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

samosoudce Za správnost vyhotovení: Monika Marelová