Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 89/2010 - 91

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. V., zastoupený JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim IV., proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2009, č. j. KrÚ 58454/2009/ODSHI/8, sp. zn. SpKrÚ 47209/2009/ODSHI/8, o přestupku, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 9. 2010, č. j. - 62,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 9. 2010, č. j. - 62, s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále též „magistrát“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 8. 2009, č. j. OSA/P-2540/08-D/128, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Stěžovatel se měl dopustit přestupku tím, že dne 7. 12. 2008 okolo 3:40 hodin v Pardubicích řídil motorové vozidlo, na výzvu hlídky Policie ČR se podrobil orientační dechové zkoušce ke zjištění případného ovlivnění alkoholem s výsledkem 1,07 g/kg alkoholu v krvi. Následně se odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. V závěru kontroly v 3:42 hodin mu byl odebrán řidičský průkaz. Okolo 4:15 hodin téhož dne byl stěžovatel zadržen hlídkou Policie ČR při řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Správní orgán prvního stupně vydal dne 22. 12. 2008 rozhodnutí, kterým stěžovatele shledal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle , . , o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ “), a za to mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a pokuta ve výši 40 000 Kč, včetně povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání a žalovaný jej rozhodnutím ze dne 17. 3. 2009 zrušil a vrátil věc k novému projednání. Prvostupňový správní orgán dle žalovaného pochybil, neboť se spokojil s doznáním obviněného a jeho pravdivost objektivně nepodpořil žádným důkazem, rezignoval tak na proces dokazování, v důsledku čehož nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Rozhodnutí bylo též částečně nesrozumitelné, neboť zde byl chybně uveden den spáchání přestupku (17. 12. namísto 7. 12.).

Magistrát vydal po doplnění dokazování dne 20. 8. 2009 nové rozhodnutí, kterým shledal stěžovatele vinným ze spáchání stejných přestupků a byla mu uložena totožná sankce jako v předchozím rozhodnutí ze dne 22. 12. 2008. Stěžovatel proti němu opět podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2009 napadeným v tomto řízení zamítl. Rozhodnutí bylo doručováno prostřednictvím provozovatele poštovní přepravy, dle doručenky byl stěžovatel dne 27. 11. 2009 vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno příslušné poučení. Dle údajů na doručence stěžovatel zásilku převzal osobně dne 8. 12. 2009. Součástí správního spisu (č. l. 19) je žádost stěžovatele o prominutí zmeškání úkonu – určení neplatnosti okamžiku doručení písemnosti ze dne 10. 12. 2009. Stěžovatel v této žádosti uvádí, že je od 1. 11. 2009 v dočasné pracovní neschopnosti a léčí se na adrese L. 1, okr. Ch. Na adrese D. h. 2160, P., se nezdržuje a poštu přebírá pouze omezeně. Vzhledem k těmto skutečnostem převzal pro dočasnou nepřítomnost v místě bydliště rozhodnutí o odvolání 11. den úložní lhůty, tj. dne 8. 12. 2009. V závěru podání stěžovatel uvádí, že pokud žalovaný uzná den 8. 12. 2009 jako okamžik převzetí písemnosti s účinky doručení, pak je jeho žádost bezpředmětná. K žádosti je přiložena kopie dokladu vystaveného MUDr. M. L., psychiatrem, o vzniku dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele od 1. 11. 2009, bez uvedení jejího ukončení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání žalobou ve správním soudnictví, kterou krajský soud výrokem napadeného rozsudku zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud mimo jiné zabýval otázkou uplynutí prekluzivní lhůty dle a ohledně jejího běhu vyslovil závěr, že jestliže je přestupek nutno ve lhůtě jednoho roku ode dne jeho spáchání projednat, pak musí správní orgán v této lhůtě vydat rozhodnutí alespoň v prvním stupni. Požadavek nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku v uvedené lhůtě dle názoru krajského soudu neobsahuje. Zákon stanoví pouze požadavek „projednání“, který nelze excesivně bez výslovného pokynu zákonodárce rozšiřovat na nutnost nabytí právní moci. Krajský soud v odůvodnění shodně jako žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. (dostupný na www.nssoud.cz, jakožto veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), týkající se výkladu , který dle jeho názoru podporuje správnost jím zaujatého výkladu .

Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se běhu prekluzivní lhůty dle a vzhledem k tomu je rozhodnutí nezákonné. Zatímco stěžovatel v žalobě namítl, že v jeho případě bylo rozhodnutí o přestupku vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené , krajský soud i žalovaný považují tuto lhůtu za zachovanou, je-li v jejím průběhu rozhodnutí o přestupku vydáno, nikoliv již doručeno. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které musí rozhodnutí o přestupku ve lhůtě jednoho roku od jeho spáchání nabýt právní moci, aby byla lhůta dle zachována. Žalovaný i krajský soud při posouzení pojmu „projednání věci“ nesprávně ztotožňují tento termín s „ústním jednáním“ ve věci. „Projednání“ je však nepochybně širším termínem, přesahujícím fázi ústního jednání. Při akceptaci názoru krajského soudu i žalovaného by účastník přestupkového řízení neměl možnost s jistotou ověřit, kdy k vydání rozhodnutí došlo, neboť odvolací řízení probíhá bez ústního jednání. Tato jistota nastává až okamžikem doručení rozhodnutí jeho adresátům. Jednoroční lhůta je dle stěžovatele dostačující pro projednání přestupku, ustanovení o doručení umožňují rozhodnutí účinně doručit i bez součinnosti adresáta. V projednávané věci došlo k průtahům v řízení v důsledku zrušení prvostupňového nezákonného rozhodnutí, nikoliv vinou stěžovatele. Z uvedených důvodů stěžovatel považuje napadený rozsudek krajského soudu za nezákonný, navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas se závěry krajského soudu. Zdůraznil, že judikatura správních soudů není neměnná, krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dle jeho názoru přesvědčivě zdůvodnil, proč se s právním názorem prezentovaným v judikatuře Nejvyššího správního soudu neztotožnil. Je nutno si položit otázku o udržitelnosti extenzivního výkladu ustanovení , v důsledku kterého by byl správní orgán povinen o přestupku pravomocně rozhodnout do jednoho roku od jeho spáchání, pokud u nejméně závažných trestných činů je promlčecí doba trojnásobně delší (navíc se v průběhu trestního řízení v důsledku různých skutečností přerušuje a staví). Dle žalovaného výklad, že rozhodnutí o přestupku musí nabýt ve lhůtě jednoho roku od jeho spáchání právní moci, nemá zákonnou oporu, tento požadavek neobsahuje. Nejvyšší správní soud tento závěr mimo jiné vyslovil v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. - 89, nezodpověděl však otázku, proč tato teze neplatí v případě prekluzivní lhůty u kázeňských přestupků dle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (žalovaným nesprávně označený jako „služební zákon“, tj. ). Žalovaný odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaných ve věcech kázeňských přestupků dle uvedeného zákona, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dle postačí, pokud je v prekluzivní dvouměsíční lhůtě od okamžiku spáchání kázeňského přestupku vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře jakožto správního orgánu prvního stupně. Dle žalovaného není přípustné, aby v oblasti správního trestání byly spojovány s uplynutím prekluzivní doby rozdílné důsledky. Z tohoto důvodu je žalovaný přesvědčen, že pokud se bude chtít senát Nejvyššího správního soudu rozhodující v projednávané věci odchýlit od názoru vysloveného v rozsudcích týkajících se běhu prekluzivní lhůty u kázeňských přestupků dle , musí věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení , tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení a 3 vázán. Po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Stěžejní otázkou, která je mezi účastníky řízení předmětem sporu, je posouzení právní otázky běhu prekluzivní lhůty stanovené , respektive určení, zda v průběhu této lhůty postačí vydat prvostupňové rozhodnutí či zda do jejího konce musí rozhodnutí nabýt právní moci, včetně případného rozhodnutí o odvolání.

Nejvyšší správní soud k této otázce odkazuje na své závěry obsažené v ustálené judikatuře. V rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. - 39, publikovaném pod č. 845/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud jednoznačně uvedl: „Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ Tento závěr je argumentačně rozveden v dalších rozhodnutích, například v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. - 89: „Ustanovení stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, interpretoval toto ustanovení tak, že rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní moci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. - 68, a ze dne 23. 4. 2010, č. j. - 75, a ze dne 19. 8. 2010, č. j. - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl k závěru, že ust. je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Není rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání, oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem stanoveným způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzívní lhůty. Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. - 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).“

Nejvyšší správní soud považuje shora uvedenou argumentaci za úplnou a přesvědčivou. Krajský soud oponuje uvedenému závěru poukazem na gramatický výklad , dle něhož přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Dle názoru krajského soudu ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by v této lhůtě muselo být vydáno pravomocné rozhodnutí o přestupku. Jím vyslovený názor se opírá o shodný termín „projednat“ použitý v v souvislosti s ústním jednáním, z čehož následně dovozuje, že v dané lhůtě postačí o přestupku „alespoň v prvním stupni rozhodnout“. Tato argumentace však nevyvrací ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu vyslovený závěr, který lze shrnout následovně:

Je nesporné, že ustanovení upravuje lhůtu prekluzivní, tj. lhůtu, po jejímž uplynutí již zaniká právo, zde konkrétně právo správního orgánu pokračovat v řízení o přestupku (shodně viz k pojmu prekluze ve vztahu ke lhůtám pro vedení řízení nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. ). I ryze gramatický výklad zakazuje v řízení cokoliv činit (projednávat) po uplynutí roční lhůty od jeho spáchání. Pojem „projednat“ nelze v přestupkovém řízení spojovat pouze s nařízením a vedením ústního jednání, jak uvádí krajský soud.

Lze přisvědčit tomu, že slovo „projednat“ je v použito v souvislosti s vedením ústního jednání („...V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, ...“). Termín „projednat“ je však v použit v celé řadě dalších ustanovení, přičemž vždy je jím míněno celkové vedení řízení o přestupku. Z mnoha ustanovení lze citovat například – ... nelze projednat přestupek, jehož se dopustila osoba požívající výsad imunit podle zákona nebo mezinárodního práva; – podle tohoto zákona se projednávají přestupky, kterých se dopustili poslanci a senátoři; – podle zvláštních předpisů se projedná jednání, které má znaky přestupku ...; – toto jednání se projedná jako přestupek, pokud jeho pachatel ...; – za více přestupků projednaných ve společném řízení...; – přestupky projednávají a) obecní úřady ...; - obce projednávají přestupky proti ...; – obce mohou jako svůj zvláštní orgán zřizovat komise k projednávání přestupků...; či na závěr formulaci jednoho ze základních pravidel přestupkového řízení: - přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh (pozn.: zvýraznění doplněno NSS). Z těchto ustanovení je zřejmé, že pojem „projednat“ nelze spojovat pouze s vedením ústního jednání, neboť při akceptaci takového výkladu by byl význam citovaných ustanovení zjevně nesmyslný.

Pokud tedy stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, neznamená to, že v řízení nelze nařídit a provést ústní jednání, ale že v řízení nemůže být proveden vůbec žádný úkon, včetně například rozhodování o účinnosti doručení rozhodnutí atd. V tomto směru je třeba považovat názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho ustálené judikatuře za jednoznačný.

Na tomto nic nemění ani závěr, který Nejvyšší správní soud zaujal k běhu lhůty stanovené pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek dle v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. - 68 (a dalších). Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, na které poukazuje žalovaný i krajský soud, zdůraznil odlišnost právní úpravy od obecné úpravy přestupkového zákona a dalších zákonů upravujících prekluzivní lhůtu pro projednání přestupků a jiných správních deliktů. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že poskytuje pro řízení ve věcech služebního poměru komplexní právní úpravu a je, na rozdíl od dalších zákonů, v nichž se rozhoduje o správních deliktech, samostatným druhem řízení. Podstatný rozdíl spatřoval v úpravě délky subjektivní prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí pro uložení pokuty či vydání rozhodnutí o přestupku či jiném deliktu dle a dle zákonů č. , , či , neboť tyto zákony stanoví subjektivní prekluzivní lhůtu v délce jednoho roku, zatímco vlastní procesní úprava takto rozsáhlý časový prostor správnímu orgánu neposkytuje. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu proto v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že z rozsudků vydaných ve věcech, na které se vztahují uvedené zákony, nelze bez dalšího vyvozovat závěry pro řízení ve věci služebního poměru dle (viz č. l. 76 rozsudku sp. zn. ). Zároveň uvedl důvody, proč na jím projednávanou věc aplikoval závěry judikatury týkající se prekluzivní lhůty dle Stejné odůvodnění je obsaženo i ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1999, č. j. S 296/99, publikované jako Rc 9/2000, o které se opírají i další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na která odkazuje ve svém vyjádření žalovaný (též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. - 77, i v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 76, kde se jedná o aplikaci ).

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal důvod k předložení věci rozšířenému senátu dle , jak navrhoval žalovaný, neboť v projednávané věci zaujal názor shodný s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu ohledně řízení o přestupcích. Žalovaný shledával rozpor tohoto názoru se závěry vyslovenými v rozsudcích ze dne 23. 6. 2010, č. j. - 68; ze dne 24. 6. 2010, č. j. – 77, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 76, v nichž je však podrobně a srozumitelně uvedeno, že jsou vydávány ve věcech, kde byla aplikována odlišná právní úprava.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší správní soud přisvědčil uplatněným kasačním námitkám stěžovatele a napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením , ve spojení s , zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dle ustanovení je krajský soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby ve věci vydal nové rozhodnutí, v němž se zejména bude zabývat určením dne doručení rozhodnutí žalovaného a případnou účinností tohoto doručení. V novém rozhodnutí krajský soud ve smyslu rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2010

Mgr. Daniela Zemanová

předsedkyně senátu