Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 57/2004 - 39

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Zápotočným, se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, odbor sekretariátu ředitele a krajského živnostenského úřadu, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2004 čj. PS/104, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 č. j. – 23,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 č. j. – 23 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný podal včas kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odbor sekretariátu ředitele a krajského živnostenského úřadu ze dne 5. 5. 2004 čj. PS/104 zrušeno pro nezákonnost, věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že shora uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo podle odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolání směřovalo proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků statutárního města Jihlavy ze dne 5. 3. 2004 čj. RP 1015/03/KKPP (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle , o přestupcích (dále jen „ “) – úmyslného narušení občanského soužití hrubým jednáním, kterého se dopustil tím, že dne 23. 3. 2003 v odpoledních hodinách po 17. hodině v prostoru nemovitosti N. V. 33 v J. se choval hrubě k P. J., bytem J., N. k. 15, odstrčením otevřenou dlaní ruky v oblasti jejího levého ramene. Za spáchání výše uvedeného přestupku mu byla uložena sankce podle a podle - pokuta ve výši 500 Kč, a dále mu byla uložena povinnost uhradit podle náklady řízení ve výši 1000 Kč. Ve druhé části výroku rozhodnutí správní orgán I. stupně řízení o výše uvedených přestupcích podle zastavil z důvodu, že spáchání skutku, o nichž bylo vedeno řízení, nebylo prokázáno.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro nezákonnost a žádal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vadu rozhodnutí spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů provedených v řízení, v jehož důsledku dospěl žalovaný k nesprávným skutkovým zjištěním. Jednáním žalobce nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku podle , neboť v řízení nebyl prokázán úmysl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a to ani úmysl nepřímý podle . Jednání žalobce dále není možno posoudit jako hrubé, takže skutek, o němž se řízení vede, není přestupkem. Žalobce v žalobě poukázal na svědecké výpovědi, které by měly podporovat jeho tvrzení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyvracel její důvodnost a navrhl její zamítnutí.

Krajský soud shledal, že žaloba je důvodná. Poukázal na , a 76 odst. 1 písm. c) . Soud zrušil napadené rozhodnutí, neboť zjistil, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení. Nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí spatřoval krajský soud v tom, že správní orgán II. stupně (žalovaný) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, ačkoli žalobci nebylo prokázáno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno. Vzhledem k tomu, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku podle , tudíž spáchání skutku, o němž bylo vedeno správní řízení, nebylo žalobci z přestupku prokázáno, žalovaný ve smyslu řízení zastavil. Nebylo-li tudíž spáchání skutku žalobci prokázáno, pak výrok o uložení sankce – pokuty ve výši 500 Kč – je v rozporu s uvedeným skutkovým zjištěním a proto krajský soud dospěl k právnímu závěru, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci. Proto napadené rozhodnutí podle , (dále jen „ “) zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vněm je pak správní orgán vázán právním názorem soudu tak, že v rámci odvolacího řízení se musí vypořádat s odstraněním vzniklých rozporů a ve věci samé znovu rozhodnout.

Žalovaný v kasační stížnosti napadl rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v a d)

Žalovaný uvedl, že výrok rozhodnutí správního orgánu má dvě části. Částí výroku označenou II., bylo ve smyslu zastaveno řízení podle , kterých se měl žalobce dopustit tím, že měl udeřit P. J. do levého ramene, čímž jí měl způsobit drobné ublížení na zdraví – zranění, pohmoždění levého ramene, neboť spáchání těchto skutků nebylo žalobci prokázáno.

V části výroku označené I. byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle , kterého se dopustil tím, že odstrčil P. J. otevřenou dlaní levé ruky v oblasti jejího levého ramene. Toto přestupkové jednání bylo žalobci spolehlivě prokázáno, žalobce byl touto částí výroku uznán vinným ze spáchání tohoto přestupku a byla mu uložena výše uvedená sankce.

Za skutek, který nebyl žalobci prokázán, nebyla tedy žalobci uložena žádná sankce, protože řízení o něm bylo zastaveno. Právní názor krajského soudu, který spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalobci byla uložena sankce, ačkoliv mu spáchání přestupku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo prokázáno, se nezakládá na správném posouzení věci a soud pro ně nemá dostatek důvodů.

Rozhodnutí krajského soudu je nezákonné proto, že soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil otázku, jaké přestupkové jednání bylo žalobci prokázáno, za jaké přestupkové jednání mu byla uložena sankce a v jaké věci bylo řízení zastaveno. Pro vydání rozsudku, kterým krajský soud pro nezákonnost zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, neměl krajský soud dostatek důvodů.

Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel její důvodnost a navrhl její zamítnutí.

Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu tyto skutečnosti podstatné pro posouzení věci:

K jednání, které bylo posuzováno jako přestupek, došlo dne 23. 3. 2003.

Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o přestupku dne 5. 3. 2004.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání. Žalovaný o tomto odvolání rozhodl dne 5. 5. 2004 a právní moc je vyznačena dnem 12. 5. 2004.

Nejvyšší správní soud posoudil věc takto:

Na projednávanou věc dopadá ustanovení část věty před středníkem . Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal.

Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím.

Podle správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.

V projednávané věci lhůta jednoho roku od spáchání přestupku uplynula dnem 23. 3. 2004. Žalovaný však pokračoval po uplynutí této lhůty v meritorním projednávání přestupku a dne 5. 5. 2004 o odvolání žalobce vydal meritorní rozhodnutí.

Žalovaný mohl vydat jedině možné rozhodnutí, jímž by řízení o přestupku zastavil podle . Pokud tak nerozhodl, porušil hrubě zákon.

Žalobce, ač zastoupen advokátem, ani v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného nenamítl zánik odpovědnosti za přestupek a tudíž ani nenavrhl zastavení řízení podle . Povinností žalobce však nebylo ve správním řízení takový návrh učinit, protože správní orgán, jak je shora uvedeno, k zániku odpovědnosti za přestupek přihlíží z úřední povinnosti.

Podle je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti. Nad rámec důvodů v kasační stížnosti je povinen zkoumat, zda řízení před soudem nebylo zmatečné, zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. V intencích citovaného ustanovení shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, i když z jiných důvodů, než jsou uvedeny v kasační stížnosti.

Podle y vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Jednou z těchto mezinárodních smluv je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pod pojem „trestní obvinění“ nelze zařadit pouze taková jednání, která jsou trestným činem ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Trestním obviněním, které projednává a rozhodne o něm soud v plné jurisdikci, jsou i jednání, která jsou podle vnitrostátní právní úpravy přestupkem. Plnou jurisdikci je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba chápat tak, že čl. 6 odst. 1 nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako právní otázky mají i skutkové okolnosti určující význam pro výsledek řízení. Právo na soud a na jurisdikční řešení sporu platí jak pro právní, tak i pro skutkové otázky (rozsudek ve věci Le Compte et al. z roku 1961).

Projednávanou věc, v níž jde o přestupek, je tak třeba podřadit pod režim čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom smyslu, jak jej vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Ze znění ust. , podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nelze výslovně dovodit, že by soud měl k zániku odpovědnosti za přestupek přihlížet z úřední povinnosti, tedy i v případě, kdy zánik odpovědnosti za přestupek není v žalobě namítán.

Judikatura však dovodila, že jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení uvedené v , soud přihlédne z úřední povinnosti k existenci takových vad jen za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. NSS).

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je shora uvedený judikát aplikovatelný na projednávanou věc. Přestupky, jak je shora uvedeno, jsou součástí právní kategorie „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, která zahrnuje v prvé řadě obvinění z trestného činu a řízení o něm. Pro trestní stíhání, tedy pro řízení o trestných činech, trestní zákon zakotvil v § 67 odst. 1 institut promlčení trestního stíhání. Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři roky až dvacet let. Této právní úpravě trestního práva hmotného koresponduje úprava trestního procesu. V ust. § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu je stanoveno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1). Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1. V řízení o odvolání podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2). Konečně, podle § 257 odst. 2 trestního řádu, shledá-li odvolací soud že tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b), i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání.

Ve všech těchto případech, které se týkají zastavení trestního stíhání pro jeho promlčení a mají kogentní povahu, je mimo pochybnost, že ten, komu trestní řád ukládá povinnost trestní stíhání zastavit pro promlčení trestního stíhání (státní zástupce, soud v průběhu hlavního líčení, odvolací soud), tak činí bez návrhu, tedy z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že, patří-li přestupky do kategorie trestního obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek (tedy, jinak řečeno, k promlčení řízení o přestupku) z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy.

Krajský soud vyšel z jiného právního názoru, rozhodnutí žalovaného sice zrušil, zavázal ho však právním názorem, z něhož vyplývá, že v řízení o přestupku by musel dále pokračovat, i když již došlo k zániku odpovědnosti za něj.

Nejvyšší správní soud spatřuje v postupu krajského soudu jinou vadu řízení před ním, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [ ] a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

Krajský soud v novém řízení zruší napadené rozhodnutí žalovaného a zaváže ho právním názorem, že řízení o přestupku je třeba zastavit podle , protože odpovědnost za přestupek zanikla.

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku ( ).

Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu