Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 17/2009 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 30,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 30, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 25. 10. 2007, č. j. ODSČ-51593/MI-07, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2008, č. j. JMK 159809/2007, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a to z důvodu porušení povinností plynoucích z ustanovení a , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Přestupku se měla dopustit dne 29. 6. 2005 na křižovatce ulic Mojmírovo náměstí – Křižíkova tím, že při jízdě na kole sjela z chodníku na přechod pro chodce a narazila do pravého boku projíždějícího osobního vozidla řízeného řidičem Ing. J. M. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč, s odkazem na ustanovení , a ; bylo jí též uloženo uhradit náklady správního řízení v částce 1000 Kč. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 30, byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný nepochybil, pokud neakceptoval návrh žalobkyně na provedení důkazu rekonstrukcí činu, podaný až v rámci odvolání. Aproboval tak postup žalovaného, opírající se o ustanovení , , , dle kterého se k novým návrhům na provedení dokazování uvedeným v odvolání nebo odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, nemohly-li být uplatněny dříve. K námitce žalobkyně, že byla porušena ustanovení a 4, , a , krajský soud uvedl, že žalobkyně uvedla zjevně nesprávná ustanovení právního předpisu, a to již neúčinného , . V daném případě rozhodovaly správní orgány dle příslušných ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž ustanovení odst. 3 a 4 v tento platný a účinný právní předpis neobsahuje, se týká zastupování a a zahájení řízení. Navíc žalobkyně sice tato ustanovení uvedla jako ta, která žalovaný svým postupem porušil, avšak neuvádí, jaké konkrétní skutkové důvody ji k tomuto závěru vedly.

Včas podanou kasační stížností, opírající se, posuzováno dle obsahu, o důvod vyplývající z ustanovení (dále jen „ “) stěžovatelka namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ve správním řízení, konkrétně nesouhlasí s postupem žalovaného, který neakceptoval její návrh na provedení rekonstrukce předmětné dopravní nehody. Dle jejího názoru měl krajský soud z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti ( , věta před středníkem , dále jen „ “) a z důvodů v ní uvedených ( , věta před středníkem ). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení , věty první

Kasační stížnost je důvodná.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, pokud aproboval postup žalovaného, který odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz, s ohledem na koncentrační zásadu uvedenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Smyslem tohoto ustanovení je nepochybně zefektivnění správního řízení a je bezesporu případné u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízeních o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě; je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně.

Naopak v sankčním řízení, kterým je i řízení o přestupku, se uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu implikuje povinnost činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak indolence účastníka řízení. Účastník přestupkového řízení zde čelí trestnímu obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.); k definici tohoto pojmu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71 (Engel proti Nizozemsku), dostupný na www.echr.coe.int. Princip koncentrace řízení, vyplývající z obecné úpravy správního procesu, je tak nutno v rovině obecné konfrontovat s principy, jimiž je ovládáno trestní řízení (lhostejno zda jde o řízení soudní či administrativní) a v rovině zcela konkrétní i s ustanovením přestupkového zákona. Ten (jako lex specialis ve vztahu ke ) stanoví, že [o]bviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.

K této otázce se zdejší soud vyslovil již dříve, a to v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. - 115 (publikovaném pod č. 1856/2009 Sb. NSS). V něm uvedl, že „[o]bviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá (…) [Z] toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat (…) U obviněného z přestupku nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví.“

Se shora uvedenými závěry se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje i v nyní projednávané věci. Pouze nad rámec uvedeného dodává, že tyto závěry korespondují i s recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k uplatňování principu zákazu nátlaku na sebeobviňování (nemo tenetur se upsum accurase); k tomu srov. například rozsudek Jalloh proti Německu ze dne 11. 7. 2006, č. 54810/00 (dostupný na www.echr.coe.int. ), vyjadřující se k právu obviněného svobodně si volit procesní strategii své obhajoby. Je tedy zřejmé, že v řízení o přestupku se ustanovení , které neumožňuje účastníkům uplatňovat nové skutečnosti a důkazy až v odvolání, neuplatní. Správní orgán proto nemůže odmítnout tento důkazní návrh pouze s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení v prvém stupni. To pochopitelně ještě neznamená, že by správní orgán musel návrhu vyhovět a takový důkaz provést - důkaz provede jen tehdy, pokud má zato, že by mohl přispět k objasnění věci. Pokud shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem rozporované okolnosti projednávaného případu, důkazní návrh neprovede; musí to však řádně zdůvodnit (srov. analogicky například rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 2. 2007, č. j. - 178, dostupný na www.nssoud.cz).

Krajský soud tedy pochybil, pokud uznal za správný postup žalovaného, který stěžovatelkou navrhované provedení rekonstrukce předmětné dopravní nehody odmítl bez dalšího s tím, že takový postup vylučuje ustanovení .

Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že krajský soud přehlédl závažné porušení zákona v řízení před správními orgány, které mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Je proto naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení , a zdejšímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení ( , věta první před středníkem ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci ( , věta první ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2009

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu