Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 62/2006 - 34

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci stěžovatele Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2006, č. j. - 11,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2006, č. j. - 11 s e z r u š u j e .

II. Stěžovatel n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel kasační stížností podanou v zákonné lhůtě napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odmítnut jeho návrh - výzva k vyznačení doložky o nabytí právní moci nálezu nejvyššího správního soudu č. j. 690/46 ze dne 2. února 1948 a nálezu č. j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948.

Krajský soud návrh odmítl podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) z důvodu nedostatku podmínek řízení. Vycházel z toho, že současný Nejvyšší správní soud, specializované senáty ani samosoudci krajských soudů pro správní soudnictví nejsou právním nástupcem bývalého nejvyššího správního soudu konstituovaného zákonem č. 3/1918 Sb. a zrušeného ke dni 1. 1. 1953. Dále krajský soud argumentoval tím, že doručování a tudíž i vyznačení právní moci se děje vždy v rámci konkrétního řízení a je k němu kompetentní soud, který rozhodnutí vydal, nebo soud k tomu zákonem výslovně zmocněný. Uzavřel pak, že z ust. , 2 nelze dovodit pravomoc soudu ve správním soudnictví k vyznačení právní moci na rozhodnutí vydaném jiným než tímto soudem.

V kasační stížnosti v prvé řadě stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud v napadeném usnesení užil obdobné argumentace jako při odmítnutí jeho předchozího návrhu na doručení označených nálezů a tudíž je nucen i on užít své argumentace vztahující se i k tomuto předchozímu usnesení (poznámka soudu: kasační stížnost v této věci již byla zamítnuta rozsudkem NSS ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. ). Kasační stížností se stěžovatel dovolává práva na spravedlivý proces, zejména na jeho řádné dokončení, v tomto případě doručení již vydaných pro stát závazných rozhodnutí nejvyššího správního soudu č. j. 690/46 ze dne 2. 2. 1948 a opětovného rozhodnutí č. j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948. Krajský soud dle názoru stěžovatele přistoupil k věci zcela formalisticky, když konstatoval, že veškeré předpisy o správním soudnictví byly zrušeny v roce 1952 a nově zřízený Nejvyšší správní soud a specializované senáty krajských soudů nemohou řízení dokončit, protože není žádným předpisem upravena otázka kompetenčního nástupnictví vůči bývalému nejvyššímu správnímu soudu a neexistuje tak hmotná a procesněprávní kontinuita. V přístupu orgánů České republiky k otázce vyznačení doložky právní moci spatřuje stěžovatel nezákonnou nečinnost vycházející z politické nechuti případ vyřešit. Krajský soud v Ostravě svou argumentací o jakémsi zániku neskončených řízení nejenom obhajuje tehdejší postup komunistických zákonodárců, ale současně ignoruje právo kohokoliv na dokončení spravedlivého procesu. Argumentuje sice ústavním zákonem, který zrušil právní předpisy v roce 1952, avšak dle stěžovatele pomíjí fakt, že tento ústavní zákon je nižší právní síly než tehdy platná z 9. 5. 1948, ve které byla jasně zakotvena zásada, že nikdo nemůže být odňat svému soudci. Tento princip zůstal nezměněn, avšak Krajský soud v Ostravě se touto stěžejní námitkou nezabýval, stejně tak jako se nezabýval přístupem České republiky ke Všeobecné deklaraci lidských práv a jejími ustanoveními , 8, 17 odst. 2, která cituje. Krajský soud ani nesplnil svou poučovací povinnost nepoučením o možnosti domáhat se ochrany podle a násl. včetně toho, jaké předchozí prostředky musí být bezvýsledně vyčerpány, aby mohl být návrh projednán. Všechny tyto důvody jsou podle stěžovatele naplněním kasačního důvodu podle , přičemž napadené usnesení je dále nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a pro nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu , jakož i nezákonné z důvodu podle Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Obecně lze připomenout, že v případě odmítnutí návrhu přichází v úvahu pouze kasační důvod podle (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu např. ze dne 22. 9. 2004, č. j. . pod č. 427/04 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, publ. pod č. 625/05 Sb. NSS). Důvody, které stěžovatel označuje a podřazuje ustanovením jiným, pak samozřejmě jsou posuzovány v rámci ust. – pouze však za situace, kdy je Nejvyšší správní soud kasačními důvody vázán ( , 3 ) a kdy jde o důvody vztahující se k odmítnutí návrhu a nikoliv k tomu, jak měla být věc rozhodnuta, pokud by návrh byl věcně projednán. Výjimkou z této zásady vázanosti kasačními důvody jsou případy, kdy soud postupuje při přezkumu z moci úřední bez ohledu na kasační námitky. Tak je tomu při nejzávažnějších vadách, k nimž mj. patří i zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu

Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, ze stěžovatel zaslal krajskému soudu výzvu k vyznačení doložky nabytí právní moci nálezu nejvyššího správního soudu č. j. 690/46 ze dne 2. února 1948 a nálezu č.j. 690/46 ze dne 17. 12. 1948. O této výzvě pak krajský soud rozhodl usnesením o odmítnutí návrhu podle

Jde tedy o podání odlišné, než jaké bylo posuzováno v kasačním řízení vedeném pod sp. zn. , neboť tam šlo o návrh na doručení nálezů bývalého nejvyššího správního soudu, tedy návrhem se tam stěžovatel v jistém slova smyslu domáhal pokračování v původním soudním řízení. V dané věci jde však o situaci zcela odlišnou, neboť stěžovatel krajský soud vyzval k vyznačení doložky právní moci na nálezech bývalého nejvyššího správního soudu, přičemž vycházel z toho, že k doručení došlo převzetím nálezů z archivu a předáním stěžovateli jeho právním zástupcem.

Krajskému soudu by bylo možno přisvědčit v tom, že důvodem odmítnutí návrhu podle tohoto ustanovení je nedostatek podmínek řízení a že zde takové podmínky řízení skutečně naplněny nebyly. K odmítnutí návrhu však může dojít jen tam, kde byl podán nějaký návrh na zahájení soudního řízení, na jehož základě lze vůbec existenci podmínek řízení zkoumat.

Takový návrh tu v daném případě ovšem vůbec není. Stěžovatel zaslal výzvu krajskému soudu, nikoliv návrh na vydání rozhodnutí ve správním či v jakémkoli jiném soudním řízení. Podstatné jistě není pouze označení podání jako výzvy, ale současně i to, že jejím obsahem také skutečně byl pouze požadavek na vyznačení doložky právní moci. Doložka právní moci je úředním postupem soudu, jímž osvědčuje, že rozhodnutí jím vydané nabylo právní moci a kdy k tomu došlo. Úprava postupu při vyznačení doložky právní moci také není obsažena v procesních předpisech platných pro to které soudní řízení, ale pouze v ministerských instrukcích upravujících jinou než rozhodovací činnost soudu (v současné době např. Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy - § 18). K charakteru vyznačení doložky právní moci jako „úředního postupu“ lze poukázat i na judikaturu (srovnej Rc 42/98). Ostatně i Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. dubna 1998 pod sp. zn. , že doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci… Rozdílný náhled na charakter doložky právní moci v rozhodovací činnosti Ústavního soudu pak byl shodně, jak citováno, vyřešen stanoviskem pléna 20. října 1998 Pl.-ÚS-st.-8/98. K tomu lze jen podotknout, že doložka právní moci, ač osvědčuje, že rozhodnutí je pravomocné, není nevyvratitelná za situace, kdy je vyznačena nesprávně. Stejně tak není vyloučeno z prokázaného nabytí právní moci toho kterého rozhodnutí vycházet, aniž je formálně vyznačena doložka.

Stěžovatel se v daném případě domáhal vyznačení doložky jako osvědčení, že nálezy bývalého nejvyššího správního soudu nabyly právní moci, nikoliv rozhodnutí v soudním řízení správním. Doložku právní moci soud vyznačí za předpokladu, že je k tomu oprávněn a za předpokladu, že rozhodnutí skutečně právní moci nabylo. Pokud tomu tak není, vyznačení provést odmítne, aniž k tomu musí vydávat jakýkoliv procesní akt. Proti tomu by pak bylo jedině možno per analogiam využít možností vyplývajících ze zákona o soudech a soudcích (§ 164 a násl, § 174a odst. 1 a násl.).

Úvaha o tom, zda v daném případě Krajský soud v Ostravě byl povinen doložku vyznačit, zda označené nálezy bývalého nejvyššího správního soudu lze vůbec považovat za vydané a následně za doručené všem účastníkům řízení, jsou tedy v daném případě nadbytečné a kasačními námitkami tohoto charakteru se v tomto řízení není možno zabývat. Lze jen podotknout, že to je obsáhle zhodnoceno v již zmíněném rozsudku tohoto soudu sp. zn. . Z hlediska posouzení zákonnosti napadeného usnesení krajského soudu je rozhodné jen to, že zde nebyl dán návrh na zahájení soudního řízení, který bylo na místě procesním rozhodnutím odmítnout.

Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rovněž vážil, zda výzvu stěžovatelem podanou nelze považovat za návrh směřující proti nečinnosti krajského soudu, jako správního orgánu, či proti jinému orgánu, podle Dospěl však k závěru, že nikoliv. Výzva nemá podobu soudního návrhu, v němž by byl krajský soud či jiný orgán označen jako správní orgán, který k nějakému předchozímu návrhu na vyznačení doložky zůstal nečinný, a neobsahuje rovněž žalobní petit, který by takovému návrhu odpovídal. Vzhledem k tomu, že návrhu na ochranu před nečinností nenasvědčoval ani obsah výzvy, nelze krajskému soudu vytýkat, že stěžovatele nepoučil o náležitostech takového návrhu a neuložil mu odstranění jeho vad, neboť poučovací povinnost soudu směřuje k odstranění překážek v konkrétním soudním řízení (které v daném případě ovšem nebylo zahájeno) tak, aby v něm účastník neutrpěl újmu. Výtka nedostatku poučovací povinnosti soudu zde není na místě, a nelze ji chápat natolik široce, že soud má za kohokoliv vyhledávat způsob, jakým by se eventuelně mohl domáhat svých práv. Hodnocení, kterému Nejvyšší správní soud z tohoto hlediska výzvu stěžovatele podrobil, neznamená, že by takový návrh považoval za úspěšný, neboť to mu v tomto řízení hodnotit nepřísluší. Cílem bylo jen vyloučit, zda se fakticky, bez ohledu na označení a obsah výzvy, o nějaký návrh zahajující soudní řízení nemohlo jednat.

Rozhodl-li krajský soud usnesením podle o výzvě k vyznačení doložky právní moci, je třeba jeho rozhodnutí považovat za zmatečné, neboť vůbec nemělo být vydáno. Zmatečnost pak vylučuje zkoumání konkrétních kasačních námitek.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle zrušil. V daném případě však nepřichází v úvahu vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť žádné formalizované soudní řízení zde nepřichází v úvahu. V takovém případě je to ovšem tento soud, který musí rozhodnout o náhradě nákladů řízení. (K tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. - 38, zveřejněné pod č. NSS).

Stěžovatel náhradu nákladů kasačního řízení jednak nepožadoval, jednak jeho kasační stížnost ani není možno označit za úspěšnou ve smyslu ( ) Proto soud rozhodl, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu