Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 105/2005 - 61

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: S. Z., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2003, čj. OAM-1154/LE-PA03-PA03-2003, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, čj. – 36,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, čj. – 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2003, čj. OAM-1154/LE-PA03-PA03-2003, rozhodl žalovaný tak, že azyl podle ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), se neuděluje a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že žalobce dostatečně neprokázal, že by mohl být aktivistou hnutí F. G. a že by byl jako jedinec z tohoto důvodu pronásledován; žalobce podal žádost o udělení azylu ve snaze zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky a Českou republiku si vybral spekulativně.

Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které navrhoval, aby Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2005, čj. - 36, rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroků o neudělení azylu podle a o nevztažení na cizince překážky vycestování ve smyslu téhož zákona zrušil (výrok I.), dále pak žalobu proti výrokům žalovaného, jimiž nebyl žalobci udělen azyl podle , 2 a citovaného zákona, zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Své odůvodnění konstruoval následujícím způsobem: Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl, že žalobce dostatečným způsobem neprokázal, že by mohl být aktivistou hnutí F. G. a že by on sám byl jako jedinec takto pronásledován a dále že by takové pronásledování mohlo být důvodem odchodu z vlasti. Náležitosti odůvodnění jsou stanoveny v (dále „“), a z odůvodnění musí být mimo jiné seznatelné, proč správní orgán považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Žalovaný sice v odůvodnění citoval žalobcovu výpověď, ale její hodnocení provedl pouze uvedeným způsobem, kdy z důkazů žalovaným provedených jednoznačně vyplynulo, že aktivisté hnutí F. G. jsou v Číně diskriminováni a různými způsoby postihováni. Žalovaný měl v rozhodnutí jednoznačně a konkrétně uvést, v čem spatřuje skutečnost, že žalobce není aktivistou tohoto hnutí. Z pohovoru provedeného se žalobcem je zřejmé, že tento nějaké znalosti o hnutí F. G. měl a právě posouzení jeho znalostí o tomto hnutí by mělo hrát roli při hodnocení výpovědi žalobce jako důkazního prostředku. Žalovaný měl konfrontovat žalobcova tvrzení s dostupnými informacemi o F. G., které měl v době rozhodování k dispozici. Soudu nepřísluší posouzení toho, zda žalobce byl skutečně aktivistou hnutí F. G.. Následně krajský soud konkrétně vyjmenoval, jaká zjištění měl žalovaný v předchozím řízení provést, resp. jaké otázky žalobci položit, a uložil mu, že se má v dalším řízení na zjištění těchto otázek zaměřit a určil i způsob, jakým by měl žalovaný své rozhodnutí odůvodnit. V části zrušení výroku rozhodnutí o neshledání překážek vycestování podle , krajský soud odkázal na stejné důvody zrušení jako ve vztahu k . Zbývající žalobní námitky neshledal důvodnými.

Rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností z důvodů uvedených v , správně má být dle obsahu kasační stížnosti uveden a d) , (dále jen „“). Konkrétně namítá, že výroky správního rozhodnutí o neudělení azylu a o překážce vycestování jsou nedělitelné, resp. že výroky v uvedeném rozhodnutí nemohou stát samostatně. Dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku neudělení azylu podle a otázku překážky vycestování podle citovaného zákona, neboť stěžovateli uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění znalostí žalobce o hnutí F. G., přičemž soud konkrétně a podrobně vyjmenoval otázky nebo okruhy otázek, na než by měl být žalobce v novém pohovoru v rámci dalšího správního řízení dotazován. Stěžovatel nemůže tento závěr soudu akceptovat, neboť jej považuje za zjevně návodný pro budoucí pohovor se žalobcem, který si tak může potřené znalosti o citovaných otázkách snadno (např. pomocí internetu) dodatečně opatřit, neboť protokolem o pohovoru se žalobcem stěžovatel prokazuje, že žalobce žádné znalosti shora uvedeného charakteru a rozsahu neměl, resp. neprezentoval, ačkoli mu byla dána náležitá příležitost a prostor, aby své znalosti, pokud by je měl, o zmíněném hnutí projevil, když byl dostatečně intenzivně a opakovaně stěžovatelem dotazován a přitom poučen o své povinnosti uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel z těchto důvodů trvá na nedostatku podmínek pro udělení azylu podle a shledání překážky vycestování podle cit. zákona a rovněž odůvodnění tohoto správního rozhodnutí považuje stěžovatel za vyhovující a podložené skutkovými závěry.

Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný své možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (, 3 ).

Kasační stížnost je důvodná.

Z předloženého spisu správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce dne 29. 9. 2003 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že Čínskou lidovou republiku opustil, neboť se zabýval ilegálním hnutím F. G. a poté, co byl jeho přítel zadržen, z Číny odešel. Pohovor k žádosti o udělení azylu na území ČR se uskutečnil dne 7. 10. 2003. Z tohoto pohovoru vyplynuly následující skutečnosti: Žalobce až do odchodu z Číny pracoval jako dopravce zboží, politického života se neúčastnil. Čínu opustil v říjnu roku 2001, neboť jeho přítel byl policií zadržen za cvičení F. G., tento jej měl informovat, aby se někde schoval. Žalobce se nejprve ukrýval doma a později mu příbuzný obstaral vízum na Slovensko. Uvedl, že měl být v Číně celostátně hledán a že byl stíhán od března nebo dubna 1999. F. G. začal cvičit v roce 1997. Pokud jde o F. G., uvedl, že toto cvičení praktikoval s učitelem, aby si utužil zdraví, cvičili na náměstí i jiných místech, zná jen jednu soustavu cviků – cviky aktivující qi, naposled cvičil v roce 1998 a nyní mu cvičení nechybí. Nezodpověděl otázky ohledně vzniku F. G., o životě a díle jeho hlavního představitele, jeho současném představiteli apod. Uvedl, že žádnou literaturu spojenou s F. G. nestudoval, že pouze poslouchal svého učitele. V Číně a ani jinde se na nikoho se svými problémy neobrátil. Nikdy neměl problémy se státními orgány. Do Číny se nechce vrátit, obává stíhání za útěk z Číny a vězení. Při odletu z Číny problémy neměl. Česká republika nebyla cílem jeho cesty – nejprve pobýval rok na Slovensku, o azyl nežádal, poté nelegálně pobýval téměř rok v Praze, kde i pracoval v restauraci. O azyl požádal až po svém zadržení, neboť dříve o této možnosti nevěděl.

Dále bylo zjištěno, že si správní orgán k posouzení skutečnosti uváděné stěžovatelem vyžádal informace o politické a ekonomické situaci a o stavu dodržování lidských práv v Číně. Vycházel při tom ze Zprávy ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Číně za rok 2001 ze dne 4. 3. 2002, z bulletinu Ministerstva vnitra Velké Británie, 2. vydání – listopad 2002, z informací Ministerstva vnitra - OAMP ze dne 14. 7. 2003 o zemi – Čína – F. D. (F. G.).

Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení stěžovatelem tvrzené nezákonnosti rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že krajský soud stěžovateli uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění znalostí žalobce o hnutí F. G., přičemž soud konkrétně a podrobně vyjmenoval otázky, resp. jejich okruhy, na něž by měl být stěžovatel dotazován. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazním prostředkem žadatele o azyl je zpravidla jen jeho vlastní věrohodná výpověď; správní orgán je pak povinen v pochybnostech shromáždit všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují rozsudek Nejvyššího správního soudu 21. 12. 2005, sp. zn. , dostupný na www.nssoud.cz

. V řízení o udělení azylu má tedy zásadní význam výpověď žadatele představovaná vlastní žádostí o udělení azylu a zejména pohovorem, jenž je za účelem zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí správním orgánem prováděn. Nejvyšší vypovídací hodnotu má zpravidla první bezprostřední výpověď žadatele, kdy žadatel má jen určité prvotní informace o průběhu azylového řízení a způsobu rozhodování. Správní orgán musí klást důraz na co nejúplnější zjištění skutkového stavu při prvním pohovoru, a to tak, aby mohl za účelem vydání přesvědčivého rozhodnutí takto získaný podklad pro rozhodnutí konfrontovat s podklady, jež si sám obstará (zpravidla oficiální informace nezávislých institucí či států o politické a hospodářské situaci v dané zemi a o stavu dodržování základních lidských práv). Opakování pohovoru za účelem doplnění informací, ať ze strany žadatele o azyl či správního orgánu, sice není zákonem vyloučeno, ale z povahy věci by mělo být jen ojedinělým a zásadními skutečnostmi opodstatnitelným jevem. Není vyloučeno, aby soudní orgán přezkoumávající správní rozhodnutí správnímu orgánu uložil doplnění dokazování a obecně za tímto účelem pak musí co nejpodrobněji specifikovat, v jakém ohledu se tak má dít, avšak v případě azylového řízení, resp. pro účely dalšího pohovoru a azylantem, se tento přístup, a to právě ze shora uvedených důvodů, jeví nevhodným, není však postupem způsobujícím nezákonnost rozhodnutí. Pokud jde o krajským soudem provedené hodnocení přesvědčivosti odůvodnění žalovaného ve vztahu k jeho výroku o neudělení azylu podle , shledává Nejvyšší správní soud jeho argumentaci případnou a přiléhavou. Správní orgán se ve svém rozhodnutí náležitě nevypořádal se svým konstatováním, že žadatel o azyl dostatečným způsobem neprokázal, že by mohl být aktivistou hnutí F. G., když nevyvodil konkrétní a přesvědčivé závěry z konfrontace obsahu protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu s dostupnými informacemi o hnutí F. G.. Z rozhodnutí správního orgánu není patrné, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Pokud jde o stěžovatelem namítaný postup krajského soudu, Nejvyšší soud podotýká, že správní orgán v následném řízení může klást i jiné, než soudem nastíněné otázky, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů může k vyhodnocení věrohodnosti azylantem uvedených skutečností tyto skutečnosti konfrontovat se skutečnostmi uváděnými v prvním pohovoru a rovněž i takto tvrzené skutečnosti zasadit do časového rámce, kdy konfrontuje časové údaje azylantem uváděné a časové údaje vztahující se k existenci uvedeného hnutí. Nejvyšší správní soud tedy neshledal tuto námitku stěžovatele důvodnou.

Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelovy námitky týkající se závislosti výroku týkajícího se překážek vycestování na výroku o neudělení azylu. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , , dostupné na www.nssoud.cz

, na niž odkazuje, vyplývá, že není možné zrušit rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu a ponechat v platnosti výrok týkající se překážek vycestování ve smyslu . Rozhodování o překážkách vycestování následuje po rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu ( ). Tato provázanost ovšem neplatí v opačném směru. Zrušením části výroku, kterým správní orgán rozhodoval o překážkách vycestování dle ust. , není dotčen výrok o neudělení azylu. Oba výroky jakožto různá materiální rozhodnutí jsou v takovém případě oddělitelné. Nejvyšší správní soud proto neshledal tuto stěžovatelovu námitku důvodnou.

Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti ( věta prvá ). To však neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné ( ). Stěžovatel namítal nedělitelnost výroku o neudělení azylu a výroku týkajícího se překážek vycestování. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že je nutné přezkoumat i závislost výroku o neudělení azylu podle a výroků o neudělení azylu podle a téhož zákona. Ustanovení uvedeného zákona v době rozhodování správního orgánu znělo: „Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle , lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu“. Ustanovení znělo: „Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle nebo , se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle “. Rozhodování podle ustanovení a 13 je závislé na posouzení primární otázky, zda bude účastníkovi řízení udělen azyl podle . Výroky o neudělení azylu podle a uvedeného zákona jsou tedy podmíněny negativním rozhodnutím podle téhož zákona. Nejedná se o samostatné výroky, neboť se jimi deklaruje neexistence důvodů pro udělení azylu jen za předpokladu, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle zákona citovaného zákona. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005, čj. , dostupný na www.nssoud.cz

Výrok, jímž krajský soud ponechal v platnosti výrok správního orgánu o neudělení azylu podle ustanovení a podle , 2 citovaného zákona, nemůže samostatně obstát, neboť je závislý na výroku o neudělení azylu podle téhož zákona, proto Nejvyšší správní soud postupem podle jeho rozhodnutí zrušil.

Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ( ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí o věci samé ( ).

Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením rozhodoval bez nařízení jednání.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. října 2006

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu