Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 Az 34/2025 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 Az 34/2025 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci
žalobce: V. P.
státní příslušnost Moldavská republika
zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem
sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2025, č. j. OAM-1141/ZA-ZA11-ZA01-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).
II. Napadené rozhodnutí
2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul podstatné informace sdělené žalobcem v řízení o mezinárodní ochraně a zrekapituloval průběh správního řízení.
3. Žalovaný zejména odkázal na výpověď žalobce učiněnou při pohovoru k jeho azylové žádosti dne 14. 10. 2025, v rámci níž žalobce vysvětlil, že jeho motivem pro odchod z vlasti do Polska, odkud se později přesunul do ČR, byly pracovní příležitosti, poněvadž si v Polsku zamýšlel vydělat peníze. Poté mu však bylo řečeno, že v ČR jsou lepší pracovní nabídky, pročež žalobce přicestoval do ČR. O mezinárodní ochranu žalobce žádá, neboť mu v ČR bylo uděleno správní vyhoštění a rád by je zvrátil. V Moldavsku žalobce nikdy neměl žádné potíže s bezpečnostními složkami nebo jinými státními orgány.
4. Po zhodnocení tvrzení žalobce žalovaný zkonstatoval, že výlučným důvodem odchodu žalobce z vlasti byly pouze ekonomické důvody. Jiné důvody odchodu z vlasti a následného podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR žalobce nesdělil a neuvedl ani žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl v Moldavsku čelit pronásledování z taxativně vymezených důvodů dle § 12 zákona o azylu či že by mu v zemi původu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a téhož zákona. Současně z žalovaným shromážděných zpráv o zemi původu nevyplývá, že by žalobci v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí, které by odůvodňovalo udělení azylu či doplňkové ochrany v ČR.
5. Vzhledem k okolnostem žalobcova příběhu a ryze ekonomické povaze jeho žádosti žalovaný shledal naplnění podmínek podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a azylovou žádost žalobce dle tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodnou zamítl.
III. Žaloba
6. Žalobce má napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť mu nebylo umožněno uvést všechny důvody jeho azylové žádosti, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy.
7. Zejména namítal, že pohovor k jeho žádosti dne 14. 10. 2025 proběhl nezákonným způsobem, poněvadž mu žalovaný neposkytl dostatečný prostor k tomu, aby mohl v úplnosti vylíčit svůj azylový příběh. Žalovaný při vedení pohovoru nesprávně vycházel především z recentního rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, což zapříčinilo, že kladl své otázky tendenčně tak, aby byly zjištěny jen takové důvody žádosti, které nejsou pro udělení mezinárodní ochrany relevantní.
8. Současně namítal, že mu při pohovoru nebyl ustanoven tlumočník. Žalobce sice akceptoval, že bude pohovor probíhat v češtině, to však jen z toho důvodu, že dle žalovaného v daný den žádný tlumočník nebyl k dispozici. Žalovaný se s takovým postupem neměl spokojit zvláště tehdy, kdy bylo evidentní, že žalobce neovládá český jazyk na takové úrovni, aby v něm dokázal zdárně absolvovat pohovor. I v řízení o správním vyhoštění přitom žalobce tlumočníka měl.
9. Vzhledem k tomu, že pohovor představující v řízení o mezinárodní ochraně klíčový důkazní prostředek nebyl v posuzované věci použitelný, žalobce krajskému soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal nahradit náklady soudního řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
10. Ve vyjádření ze dne 13. 1. 2026 žalovaný uvedl, že námitku týkající se neustanovení tlumočníka považuje za zcela účelovou a v rozporu s obsahem správního spisu. Žalobce již při poskytnutí údajů k žádosti i samotném pohovoru dne 14. 10. 2025 výslovně prohlásil, že ovládá český jazyk na úrovni umožňující vedení pohovoru a o zajištění účasti tlumočníka nepožádal. Z protokolu o pohovoru navíc nevyplývá, že by žalobce otázkám nerozuměl či na některé z nich odpovídal nesrozumitelně. Protokol o pohovoru žalobce následně podepsal, aniž by se zmínil o jakékoliv jazykové bariéře.
11. Současně podle žalovaného není vadou řízení, že se struktura pohovoru zčásti odvíjela od informací z rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný je povinen posuzovat celou věc v souvislostech. Pokud tudíž bylo žalobci uděleno správní vyhoštění a žalobce bezprostředně poté podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, je povinností žalovaného zkoumat, zda podání azylové žádosti není jen snahou o oddálení výkonu vyhoštění. Žalovaný proto krajskému soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
V. Správní spis
12. Správní spis tvoří zejména záznam o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 14. 10. 2025, kde žalobce za jeden z jazyků, v němž je schopen se adekvátně dorozumět, označil češtinu. Současně správní spis obsahuje i protokol o pohovoru k azylové žádosti ze dne 14. 10. 2025, který byl proveden na žádost žalobce v jazyce českém. Kromě uvedeného správní spis taktéž obsahuje cestovní pas státního příslušníka Moldavské republiky č. X či dvě informace OAMP o situaci v Moldavsku (Základní přehled o zemi ze dne 7. 5. 2025 a Situace moldavských občanů vracejících se do země při dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 7. 1. 2025).
13. S podklady rozhodnutí se žalobce seznámil, avšak vyjádřit se k nim nechtěl. Současně nenavrhl doplnění podkladů ani nezmínil žádnou novou skutečnost či informaci, k níž by měl žalovaný při svém rozhodování přihlédnout. Celý proces seznámení s podklady proběhl dne 24. 10. 2025 v českém jazyce. Poté bylo vydáno napadené rozhodnutí, které je předmětem přezkumu krajským soudem v tomto řízení.
VI. Posouzení věci krajským soudem
14. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)] a ve lhůtě podle § 32 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o azylu.
15. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Při posuzování věci krajský soud přihlédl rovněž k § 32 odst. 9 zákona o azylu, který provádí čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Krajský soud vycházel při přezkumu rozhodnutí ze znění zákona o azylu platného a účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (srov. čl. II bod 5 přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. ).
16. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, jelikož oba účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné.
17. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
18. V nyní posuzované věci žalobce věcně nijak nesporoval skutkové ani právní závěry žalovaného, nýbrž brojil jen proti postupu v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Veškeré námitky žalobce přitom směřovaly výhradně proti způsobu vedení pohovoru dne 14. 10. 2025, který měl proběhnout nezákonně. V této souvislosti žalobce rozporoval jak samotný obsah pohovoru (tj. věcnou skladbu otázek a jejich vazbu k předkládanému příběhu), stejně tak namítal, že mu v průběhu pohovoru nebyl ustanoven tlumočník. V kontextu této žalobní argumentace se tedy krajský soud zabýval tím, zda lze daný pohovor považovat za zákonný.
19. Podle § 23 odst. 1 zákona o azylu platí: „Ministerstvo provede za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pohovor se žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. O provedeném pohovoru se sepisuje protokol. Protokol je zejména přepisem otázek ministerstva a odpovědí žadatele o udělení mezinárodní ochrany […]“ Již v rozsudku ze dne 20. 10. 2006, č. j. 8 Azs 105/2005 -61 (dostupný na www.nssoud.cz) přitom Nejvyšší správní soud uvedl, že provedení pohovoru má v řízení o mezinárodní ochraně zásadní význam, neboť umožňuje správnímu orgánu zjistit podstatné okolnosti příběhu žadatele a právě na jeho základě je správní orgán povinen opatřit si další relevantní podklady. Samotný průběh pohovoru není nijak striktně právními předpisy určen a jeho kvalita a celková vypovídací hodnota je tudíž z velké části odvislá od přípravy a postupu tazatele, jehož otázky by měly směřovat především k příběhu žadatele a důvodům, pro které se rozhodl požádat o udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 -229).
20. Obecně platí, že správní orgán musí poskytnout žadateli dostatečný prostor k tomu, aby mohl podrobně předestřít svůj azylový příběh v celé jeho šíři včetně všech detailů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2020, č. j. 4 Azs 145/2020 -60). Zároveň je správní orgán již v průběhu pohovoru v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinen vhodně kladenými otázkami zjistit, zda a v jaké míře jsou žadatelem tvrzené skutečnosti relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019 -57).
21. K námitkám žalobce zdejší soud přezkoumal způsob provádění pohovoru žalovaným v nynější věci, přičemž neshledal, že by pohovor v řešené věci proběhl jakkoli nestandardně či vykazoval ze strany žalovaného známky porušení základních pravidel vedení pohovoru, jak je formulovala výše citovaná judikatura správních soudů.
22. Krajský soud konstatuje, že již při letmém pohledu na obsah protokolu o pohovoru je zřejmé, že žalovaný v průběhu pohovoru cílil na objasnění tvrzených důvodů azylové žádosti žalobce a za tímto účelem též celý pohovor dne 14. 10. 2025 vedl. Pohovor má jasnou strukturu a otázky vykazují logickou návaznost a byly formulovány srozumitelně tak, aby žalobce mohl ve správním řízení poskytnout všechny údaje a skutečnosti, které by mohly být pro řádné posouzení jeho azylové žádosti relevantní. Tomu nasvědčuje již řada tzv. otevřených otázek, jimiž se pracovník žalovaného snažil zjistit příčinu vycestování žalobce z vlasti a konkrétní důvody, proč se rozhodl požádat v ČR o mezinárodní ochranu. Na tyto otázky přitom žalobce vždy adekvátně odpověděl. Krajský soud tak nesouhlasí s tvrzením žalobce, že žalovaný postupoval při provádění pohovoru zjevně tendenčně s cílem upřít mu možnost dostatečně ozřejmit skutečné důvody žádosti.
23. V této souvislosti pak nelze pominout, že žalobce v rámci poskytnutí údajů k azylové žádosti dne 14. 10. 2025 za jediný důvod podání své žádosti označil přání žít a pracovat v ČR. Je tak zcela logické a racionální, pokud žalovaný z tohoto tvrzení při provádění pohovoru ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o azylu dále vycházel a v tomto směru formuloval otázky, které žalobci při pohovoru kladl. Na takovém přístupu, jímž se pracovník žalovaného snažil zjistit a ověřit skutečné důvody žalobcovy žádosti, nelze spatřovat cokoliv neobvyklého (či dokonce nezákonného) a jde o zcela korektní způsob provádění pohovoru důsledně sledující jeho hlavní smysl a účel (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 17/2010 -182).
24. Obdobně pokud žalobce namítal, že se celý pohovor nepřípustně odvíjel od skutečnosti, že mu bylo v ČR uloženo správní vyhoštění, zdejší soud s takovým tvrzením nesouhlasí. Předně soud uvádí, že správního vyhoštění, které bylo žalobci v ČR pravomocně uloženo, se bezprostředně týkala jen malá část pohovoru (celkově cca 3 otázky), a nikoliv celý pohovor, jak se snažil v žalobě navodit žalobce. Současně krajský soud dodává, že na tuto okolnost upozornil žalovaného sám žalobce, jenž na přímý dotaz, proč se rozhodl nyní v ČR požádat o mezinárodní ochranu, uvedl, že tak učinil jedině a pouze kvůli uložení správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že i rozhodnutí o správním vyhoštění cizince může být při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu do určité míry relevantní (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 -81), nelze žalovanému vyčítat, že se touto skutečnosti adekvátně zabýval a věnoval jí během pohovoru přiměřenou pozornost.
25. Poněvadž žalovaný evidentně poskytl žalobci dostatek příležitostí vylíčit při pohovoru všechny podstatné okolnosti a relevantní události jeho azylového příběhu a v tomto ohledu jej na jeho veřejném subjektivním právu nijak neomezil či nezkrátil, posoudil zdejší soud námitku žalobce jako nedůvodnou.
26. Totožným způsobem pak krajský soud uvážil i o námitce žalobce týkající se absence tlumočníka během pohovoru k azylové žádosti. Krajský soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny nezbytné podmínky pro to, aby žalovaný za účelem vedení pohovoru ustanovil žalobci tlumočníka a komunikoval s žalobcem skrze něj.
27. Zdejší soud podotýká, že právo žadatele o mezinárodní ochranu na ustanovení tlumočníka má (na zákonné úrovni) svůj základ v § 22 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého má účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany vždy právo jednat v mateřském jazyce, příp. v jazyce, v němž se adekvátně dorozumí. V této souvislosti přitom judikatura správních soudů tradičně zdůrazňuje, že smyslem tohoto institutu je zajistit cizinci zcela či dostatečně neznalému českého jazyka srovnatelnou kvalitu komunikace se správním orgánem, jakou by běžně dosahovala komunikace s osobami, jež tento jazyk ovládají. Z hlediska určení míry (ne)znalosti českého jazyka cizincem je v tomto ohledu rozhodné nejen to, zda žadatel tomuto jazyku obecně rozumí, ale především, zda v něm dokáže přesně a dostatečně uvést všechny rozhodné skutečnosti (srov. např. i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 289/2021 -80).
28. Správní orgán je vždy povinen zohlednit všechny individuální okolnosti věci a přihlédnout též k jazykové preferenci žadatele o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2024, č. j. 5 Azs 57/2024 -61). Nasvědčují-li pak okolnosti případu závěru, že požadavek žadatele na ustanovení tlumočníka pro účely řízení ve věci mezinárodní ochrany není s ohledem na jeho osobu a jazykovou vybavenost zjevně neoprávněný, musí správní orgán s ohledem na ochranu a zachování veřejných subjektivních práv žadateli tlumočníka ustanovit a dohlédnout na to, aby byl tento přítomen u všech podstatných úkonů v řízení (srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 Azs 190/2014‑22).
29. Zdejší soud vzal do úvahy shora uvedená východiska, přičemž dospěl k závěru, že předpoklady pro ustanovení tlumočníka v projednávané věci naplněny nebyly. Je tomu tak především proto, že (i) sám žalobce ve správním řízení o ustanovení tlumočníka nežádal a současně (ii) v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nevyplynuly na povrch žádné skutečnosti či jiné indicie, že by takový postup byl z hlediska zachování práv žalobce potřebný (viz níže).
30. Krajský soud předně zdůrazňuje, že žalobce již v rámci poskytnutí údajů ke své azylové žádosti dne 14. 10. 2025 jednoznačně uvedl, že je schopen se ve správním řízení dorozumět v českém jazyce, přičemž tuto jazykovou variantu označil dokonce na prvním místě před moldavštinou a ruštinou. Jestliže tudíž žalobce mezi jazyky, v nichž je schopen na potřebné úrovni komunikovat, uvedl češtinu, tedy jazyk, ve kterém správní řízení ve věci mezinárodní ochrany běžně probíhá, neměl žalovaný z podstaty věci žádný důvod mu ustanovovat tlumočníka. Tato potřeba zjevně nevznikla ani bezprostředně před prováděním pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, kdy žalobce výslovně projevil přání, aby celý pohovor mezi ním a pracovníkem žalovaného proběhl v českém jazyce (viz záhlaví protokolu o pohovoru ze dne 14. 10. 2025).
31. Z pohledu ochrany práv žalobce potom považuje zdejší soud za stěžejní především skutečnost, že samotný průběh pohovoru ze dne 14. 10. 2025 ani jednotlivé odpovědi žalobce na položené otázky nevykazují známky toho, že by žalobce obsahu kladených otázek neporozuměl či podstatu těchto otázek nepochopil. Po důsledném přezkoumání obsahu protokolu o pohovoru krajský soud konstatuje, že žalobce odpověděl na všechny otázky žalovaného dostatečně přiléhavě, logicky a srozumitelně. Obdobně pak pro závěr, že předmětný pohovor netrpěl nedostatky pramenícími z jazykové bariéry, svědčí podle krajského soudu rovněž fakt, že pracovník žalovaného nemusel žalobci jednotlivé otázky vícekrát opakovat či se žalobce na jednotlivé skutečnosti dále doptávat a žádat upřesnění jeho předchozích odpovědí.
32. Současně krajský soud dodává, že ani v žalobě žalobce blíže nijak nespecifikoval, jak konkrétně měla absence tlumočníka ovlivnit průběh pohovoru či se (negativně) promítnout do celkového výsledku řízení. Žalobce neuvedl jedinou otázku, jíž by při pohovoru spolehlivě neporozuměl, resp. nenamítal konkrétní odpověď, kterou by v důsledku jazykové bariéry či nedostatečného porozumění otázce pracovníka žalovaného poskytl nesprávně či nepřesně. Zrovna tak neuvedl, do jakého jazyka měl být průběh pohovoru tlumočen, když v jeho případě připadají do úvahy (přinejmenším) hned další dva světové jazyky. Za současných okolností tak krajský soud vnímá námitku žalobce v kontextu věci jako ryze formalistickou vykazující prvky účelovosti.
33. Tomuto náhledu krajského soudu ostatně odpovídá též průběh správního řízení v nynější věci, neboť za celou dobu trvání řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce na údajné nedostatky v rovině tlumočení nepoukázal a žalovanému tento deficit nevytkl, ač k tomu zjevně měl dostatek příležitostí (mimo jiné i okamžik k seznámení s podklady pro rozhodnutí, ke kterému se žalobce osobně dostavil, a které rovněž celé proběhlo v českém jazyce).
34. Vzhledem k tomu, že potřebu tlumočení ve správním řízení i případné vady plynoucí z absence tlumočníka je zapotřebí posuzovat materiálně ad hoc (viz výše), nemohla na závěrech krajského soudu nic změnit ani skutečnost, že žalobce v řízení o správním vyhoštění, které bezprostředně předcházelo řízení o udělení mezinárodní ochrany, využil služeb ustanoveného tlumočníka, ani jeho tvrzení, že jej měl žalovaný v nynějším řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany přimět vzhledem k nedostupnosti tlumočníka v rozhodný den souhlasit s vedením pohovoru v českém jazyce proti jeho vůli. Toto tvrzení je navíc čistě spekulativní a hypotetické a postrádá jakoukoliv oporu ve správním spisu.
35. Jelikož tedy v posuzované věci žalobce o ustanovení tlumočníka nežádal a zjevně byl schopen plnohodnotně hájit svá práva a plnit procesní povinnosti i bez jeho přítomnosti, soud námitce žalobce nepřisvědčil.
36. Krajský soud tedy uzavřel, že pohovor k azylové žádosti proběhl v posuzované věci v souladu se zákonem a představoval relevantní důkazní prostředek ve smyslu zákona o azylu. Pokud tedy žalovaný na základě výpovědi žalobce shledal, že jeho žádost o mezinárodní ochranu v ČR byla motivována jen ryze ekonomickými důvody, považuje krajský soud takový závěr za přesvědčivý a dostatečně podložený obsahem správního spisu.
VII. Závěr a náklady řízení
37. Poněvadž krajský soud neshledal námitky žalobce důvodnými, žalobu postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.
38. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v posuzované věci úspěch nezaznamenal, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovanému potom žádné náklady řízení v souvislosti s tímto soudním řízením nevznikly, resp. ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 9. září 2026
JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje K. M.