Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 60/2005 - 66

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 98, Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2003 č. j. 330 928 051/B, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. – 43,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. – 43 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 29. 7. 2003 a věc jí vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „žalobci přísluší odškodnění (podle ) jako morální a hmotná satisfakce za újmu způsobenou minulým státním režimem v souvislosti s vězněním za skutek, pro který byl obžaloby zproštěn“. Zároveň bylo stěžovatelce uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3225 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:

Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003 zamítla stěžovatelka žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „“) zdůvodněnou vězněním z politických důvodů v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Své rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. , jímž byl žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zákona, byl sice zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. a žalobce byl zproštěn obžaloby, z uvedeného rozsudku však vyplývá, že odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno podle , ani podle , ale z důvodu porušení obecných procesních a hmotněprávních předpisů. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky proto nevznikl.

Městský soud v Praze vzal za prokázané, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. byl zrušen citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým bylo dále rozhodnuto, že podle § 226 písm. b) trestního řádu se žalobce zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu základní vojenské služby odmítl dne 1. 11. 1953 obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , neboť tento skutek není trestným činem. Dále vzal soud za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. bylo rozhodnuto, že žalobce je podle v platném znění účasten soudní rehabilitace.

Na základě uvedených skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu byl žalobce ve své podstatě rehabilitován, jak rovněž uvedl Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení ze dne 16. 6. 2004. Je pravdou, že toto usnesení bylo vydáno v době, kdy žalovaná v předmětné věci již rozhodla. Nemění to však nic na skutečnosti, že žalobce byl plně rehabilitován stran skutku uvedeného v ustanovení již rozsudkem Nejvyššího soudu. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozhodnutí , rozhodl-li soud v řízení podle trestního řádu, že žalobce je podle per analogiam účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ust. , musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle V souladu s uvedenými názory má Městský soud v Praze za to, že pojem „rozhodnutí, které bylo zcela nebo z části zrušeno buď podle , nebo podle “ ve smyslu ust. je nutno vykládat extenzivně v tom smyslu, že nárok má za splnění dalších podmínek i osoba, u které bylo vydáno rozhodnutí na základě , 2 Postup stěžovatelky proto posoudil jako nesprávný, když tato sice přerušila řízení, ne vyčkala však konečného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo vysloveno, že žalobce je podle účasten soudní rehabilitace, které jako správní orgán musí respektovat. Nesprávně tudíž právně posoudila předmětnou věc a rozhodla tak v rozporu se zákonem.

V podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí důvod, podřaditelný ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), tedy nezákonnost v důsledku nesprávného posouzení právní otázky soudem. Poukazuje přitom na nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 , které odmítlo návrhy na zrušení ustanovení , o soudní rehabilitaci (dále jen „“) s odůvodněním, že „každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění… Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s principem rovnosti občanů zakotveným v d, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě… Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jedou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní.“ Dále stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. , podle něhož zrušením rozhodnutí není ani účast na soudní rehabilitaci, a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. , podle kterého není možné považovat zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení za zrušení rozhodnutí o věznění ve smyslu ust. , neboť nesouvisí s politickou motivací odsouzení, nýbrž vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Stejně tak, jako není přípustné použití analogie pro posouzení nároku žalobce, bylo-li odsuzující rozhodnutí zrušeno v obnoveném řízení, není podle stěžovatelky možné užít analogie ani v případě, že odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno na základě stížnosti pro porušení zákona. I zde jsou totiž důvody takového rozhodnutí zcela odlišné od důvodů, pro které přicházelo v úvahu zrušení podle Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004, jímž byl žalobce prohlášen účastným soudní rehabilitace podle ust. , pak považuje stěžovatelka za účelové a odporující ustanovením tohoto zákona. Jelikož žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin uvedený v a uložený trest vykonal, není možné k jeho rehabilitaci užít ust. cit. zákona, které se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně vězněni, aniž by jejich trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Namítá-li nakonec žalobce, že o přezkumné řízení podle nepožádal proto, že byl chybně informován náčelníkem Vojenského obvodového soudu v Brně, může se případné náhrady škody domáhat podle obecných právních předpisů. Není však možné poskytnout jednorázovou peněžní částku podle na základě usnesení, kterým odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno. Z uvedených důvodů žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

V doplňku vyjádření ze dne 27. 2. 2006 žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. , který řešil obdobnou problematiku a dospěl přitom k závěru, že výklad provedený správním orgánem i Nejvyšším správním soudem byl příliš restriktivní a formalistický a znemožnil stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uvedeného zákona. Žalobce má za to, že uvedeným nálezem bylo překonáno rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 22. 7. 2005.

Ve vyjádření ze dne 16. 8. 2005 pak žalobce sděluje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. , na který stěžovatelka ve své kasační stížnosti odkazuje, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. jako „příliš formalistický“.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. , založeného v soudním spise Městského soudu v Praze, Nejvyšší správní soud zjistil, že jím bylo zrušeno podle ust. § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004 č. j. 1 Rt 6/2004 – 11 a zároveň bylo analogicky vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle ust. z. č. Svoje rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 byl V. W. „ve své podstatě rehabilitován a vyslovení rehabilitace podle je důvodné, neboť po zrušení původního rozsudku a zproštění obžaloby byl omezen na svobodě bez existence pravomocného odsouzení a byl-li zproštěn obžaloby podle obecných předpisů, neměl by nárok na odškodnění dle “ V ostatním vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn správním orgánem a popsán v napadeném rozsudku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je v plném rozsahu důvodná.

Stěžovatelka předně namítá nemožnost použití analogie při posuzování nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle v tom smyslu, že by vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým tento zrušil odsuzující rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona, byly splněny podmínky ust. citovaného zákona. Městský soud v Praze totiž dospěl k závěru, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl žalobce ve své podstatě rehabilitován. Tento názor Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud nesdílí a přisvědčuje tak námitce stěžovatelky. totiž obsahuje jasně definované podmínky i lhůty k uplatnění rehabilitace včetně možnosti požádat o navrácení lhůty zmeškané z důležitých důvodů. Stanovení lhůt bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. shledáno ústavně konformním a zákon byl předepsaným způsobem publikován ve sbírce zákonů. Jeho případná neznalost tedy nemůže jít k tíži nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení přezkumného řízení podle cit. zákona ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. K témuž závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v cit. nálezu, když k tvrzení tamějšího stěžovatele, že návrh ve lhůtě nepodal, neboť neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, argumentoval, že tyto skutečnosti nezbavují stěžovatele povinnosti řídit se platnými právními předpisy. Pro to, aby bylo lze žalobce považovat za politického vězně ve smyslu ust. je tudíž třeba, aby odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím vydaným podle , nebo podle Mezi uvedená rozhodnutí nepatří rozsudky vynesené v řízení o stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí v řízení o obnově podle obecných předpisů o trestním řízení, byť by se týkaly trestných činů uvedených v z. č. Výjimkou z tohoto pravidla jsou rozsudky ve věcech stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle cit. zákona. Uvedená výjimka se však týká pouze „jiných věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně“, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen a poškozený zproštěn obžaloby proto, že v původním řízení došlo k porušení zákona z důvodů uvedených v cit. zákona. Dotyčný však byl odsouzen pro některý z trestných činů, které jsou vyjmenovány v a kde lze tudíž nápravy dosáhnout v přezkumném řízení. Tento závěr vyplývá nejen z výkladu cit. ustanovení , ale i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999 č. j. . V něm Ústavní soud vyslovil tezi, že pokud by bylo možno dosáhnout soudní rehabilitace pro trestné činy uvedené v cestou stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, postrádalo by přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se časovým omezením uvedeným v cit. zákona jakýkoliv smysl a funkci. O druhé výjimce u rozhodnutí vydaných v řízení podle cit. zákona bude pojednáno níže.

V dané věci byl odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 zrušen a žalobce zproštěn obžaloby Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, avšak pro trestný čin uvedený v cit. zákona, kdy rehabilitace bylo možno dosáhnout postupem podle . Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobce nelze považovat za politického vězně ve smyslu ust. a závěr Městského soudu v Praze, že citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl žalobce ve své podstatě rehabilitován (ve smyslu ustanovení ), je tudíž chybný.

Stěžovatelka má dále za to, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 je účelové, a zejména pak odporuje ustanovení O toto rozhodnutí se přitom především opírá napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, podle jehož názoru rozhodnutí podle ust. , 2 zakládá za splnění dalších podmínek nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle Rovněž tento závěr Městského soudu v Praze je třeba odmítnout jako nesprávný. Je pravda, že žalobce v průběhu řízení o kasační stížnosti doložil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. , kterým byla vyslovena analogicky jeho účast na soudní rehabilitaci podle a ve svém vyjádření poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. , který rozhodoval v právně obdobné věci jednorázové částky podle . Je také pravda, že usnesení soudu o účasti na soudní rehabilitaci podle z. č. obecně spadá do okruhu rozhodnutí, která má na mysli ust. Pro projednávaný případ však tato obecná teze neplatí. Uvedené ustanovení je totiž koncipováno pro případy, kdy poškozený byl nezákonně zbaven osobní svobody, avšak nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení. V daném případě však byl žalobce odsouzen pro trestný čin uvedený v cit. zákona, pro jehož přezkoumání upravuje zákon o soudní rehabilitaci zvláštní postup dle ust. . Zákonné podmínky pro vydání takového usnesení tedy nebyly splněny. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. , kde soud zdůraznil, že „ustanovení bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v a 4 v určeném časovém období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle “ Jestliže tedy Krajský soud v Brně usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci analogicky podle ust. vydal, porušil tím zákon ve prospěch žalobce, a to za situace, kdy mu cit. judikát Nejvyššího soudu přinejmenším měl být znám. Z odůvodnění usnesení je přitom zřejmé, že tak učinil účelově a jen z toho důvodu, aby dopomohl žalobci splnit podmínky nároku na dávku dle Dle názoru Nejvyššího správního soudu však za situace, kdy žalobce nevyužil zákonné možnosti dosáhnout své rehabilitace v přezkumném řízení podle pro zmeškání lhůty uvedené v cit. zákona, nelze pro účely poskytování jednorázových peněžních částek dosáhnout rehabilitace popsaným náhradním způsobem. Takovýmto usnesením se totiž žádný odsuzující rozsudek neruší, žalobce se jím nezprošťuje obžaloby, ani se jím nepokrývá odsuzujícím rozsudkem nezhodnocená doba vazby. Deklarace o účasti žalobce na soudní rehabilitaci nemění nic na základním faktu, že odsuzující rozsudek byl v jeho případě zrušen a žalobce obžaloby zproštěn podle obecných předpisů o trestním řízení rozsudkem Nejvyššího soudu, který, jak bylo rozebráno výše, sám povahu rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci nemá. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005 č. j. - 84, jenž je pro senát rozhodující ve věci závazný. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle nesplnil žalobce podmínku existence rozhodnutí podle , nebo podle , kterým by bylo zrušeno rozhodnutí o jeho věznění ve smyslu ust. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že na daný případ nedopadá ani žalobcem citovaný nález Ústavního soudu , který implicitně předpokládá zákonnost rozhodnutí podle ust. , která, jak bylo uzavřeno výše, v daném případě shledána nebyla. Text druhého žalobcem uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. nemá Nejvyšší správní soud doposud k dispozici, nicméně i bez podrobné znalosti tohoto nálezu je zřejmé, že jím k revizi rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dojít nemůže. Jednak případ projednávaný u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 A 1130/2002-OL je od případu žalobce výrazně skutkově i právně odlišný a otázka právní relevance rozhodnutí vydaného podle ust. se zde vůbec neřeší, jednak podle sdělení Ústavního soudu uveřejněného pod č. 14/2004 Sb. písm. c) rozhoduje o ústavních stížnostech proti rozhodnutím rozšířených senátů Nejvyššího správního soudu plénum Ústavního soudu. Žádný takovýto nález ve věci výkladu doposud vydán nebyl. Žalobcem uváděný nález jednoho ze senátů Ústavního soudu, ať již byly jeho závěry jakékoliv, je tedy zcela jistě závazný v oné konkrétní věci, v níž byl učiněn, nikoliv však obecně pro další rozhodování Nejvyššího správního soudu při řešení výše uvedené otázky. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že Městský soud v Praze chybně posoudil právní otázku podmínek nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , čímž naplnil důvod kasační stížnosti podle ust.

Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ust. odst. l zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud dle ust. vázán právním názorem výše uvedeným. V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační stížnosti ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 1. března 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu