Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 165/99

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle , ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. , pro odepření vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jednání bylo pokojné a již ve své době směřovalo pouze k naplnění Všeobecné deklarace lidských práv. Přesto byl stěžovatel vystaven naprosto nepřiměřené represi, a splňuje proto předpoklady pro podání stížnosti, blíže specifikované v , při jejichž existenci ministr spravedlnosti, na rozdíl od ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu, je stížnost pro porušení zákona povinen podat. Postup ministra spravedlnosti je tedy v rozporu s d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto stěžovatel žádá, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.

Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 9. 1982, čj. -51, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 1982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, tj. po novelizaci , a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Ze spisu Ministerstva spravedlnosti ČR plyne, že dopisem ze dne 4. 3. 1999 nebylo stěžovatelem opakovanému podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona vyhověno s tím, že k podání této stížnosti nebyl shledán důvod.

Trestný čin, pro který stěžovatel byl pravomocně odsouzen, je v ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, v daném případě stěžovatele, jakož i dalších osob ( citovaného zákona). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty (, 2 citovaného zákona). Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou, ačkoli je evidentní, že úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se při jím zastávaném stanovisku stala zcela nadbytečnou. Ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v , nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením , jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci. Jinak by totiž přezkumné řízení podle třetího oddílu, vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením, postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu