Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 72/2005 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: A. P., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova 792/3, Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. - 22 ze dne 29. 4. 2005,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. - 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze blíže označenému v záhlaví tohoto rozhodnutí, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 25. 3. 2004, č. X, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž žalované bylo rovněž uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2150 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení je nárok na jednorázovou peněžní částku podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „ “).

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , a to jako politický vězeň. Svou žádost doložil potvrzením Vězeňské služby ČR o tom, že byl na základě rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. vězněn v době od 5. 5. 1988 do 29. 10. 1989. Usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Rt 1/2003, doložil ze dne 15. 1. 2004, že je podle účasten soudní rehabilitace. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , byla povolena obnova řízení ve věci Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. a byl zrušen rozsudek tohoto soudu ze dne 9. 6. 1988. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003 byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin, který je uveden v Žalobce dále osvědčil, že je státním občanem České republiky.

Žalovaná vydala dne 25. 3. 2004 rozhodnutí č. X, kterým žádost o jednorázovou peněžní částku podle zamítla s odůvodněním, že žalobce nesplňuje podmínku uvedenou v , neboť rozhodnutí o jeho uvěznění nebylo zcela nebo zčásti zrušeno ani podle , o soudní rehabilitaci, ani podle , o protiprávnosti komunistického režimu.

Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, jenž po provedeném řízení napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce doložil, že jeho věznění bylo nespravedlivé a nelegitimní, odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci, na jehož základě byl žalobce uvězněn, byl v rámci povolené obnovy řízení zrušen a v obnoveném řízení byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. Rt 1/2003, bylo konstatováno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle Dále městský soud poukázal na to, že toto usnesení je v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. , ve kterém je ve vztahu k uvedeno, že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatizmem při výkladu právních norem s tím, že rehabilitační předpisy je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.

Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost; v ní namítla nesprávné právní posouzení věci ( , , dále jen „ “); poukazuje přitom na , podle něhož je politickým vězněm ve smyslu tohoto zákona občan České republiky, který byl vězněn mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , nebo podle V případě žalobcově není tak splněna podmínka, tj., že rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci nebo podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žalobcův případ je součástí širšího okruhu případů žádostí o jednorázovou peněžní částku, které vykazují společné znaky: vždy se jednalo v minulosti o odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, ačkoliv tento trestný čin byl obsažen v zákona o soudní rehabilitaci, žádosti ve lhůtách předvídaných tímto zákonem podány nebyly a tito občané proto nebyli rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci.

Teprve po přijetí byly podány u obecných soudů návrhy na obnovu řízení, kterým bylo vyhověno a k dalším žádostem těchto osob pak byla vydávána usnesení o jejich účasti v soudní rehabilitaci „per analogiam“, často s poukazem, že jde o to umožnit žadateli prokázat vznik nároku na peněžní částku podle Žalovaná z toho v kasační stížnosti dovozuje, že takováto usnesení o účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“ jsou vydávána účelově a v rozporu s platnou právní úpravou. Jestliže zákonodárce stanovil v , o soudní rehabilitaci, lhůtu, v níž je třeba podat návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního rozhodnutí, je podle stěžovatelky nepochybné, že tak učinil záměrně a s vědomím dát průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě (Ústavní soud tak konstatoval pod sp. zn. , jímž odmítl návrh na zrušení ustanovení , o soudní rehabilitaci). Stěžovatelka pak vyslovuje názor, že rušení takovýchto odsuzujících rozhodnutí cestou obnovy řízení je obcházením této zásady. Kromě toho ustanovení lze podle stěžovatelky vztáhnout pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze vazebně, tedy bez toho, že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Stěžovatelka proto v minulosti podala ministerstvu spravedlnosti řadu podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutím, jimiž soudy vyslovily, že určitý občan je „per analogiam“ účasten soudní rehabilitace za okolností obdobných žalobcovu případu. Městský soud svůj názor o tom, že podmínka je splněna, opřel především o názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. , avšak odkaz na tento nález je irelevantní, neboť dne 26. 6. 2001 bylo přijato plénem Ústavního soudu stanovisko, kterým byl výklad a závěry druhého senátu ÚS odmítnuty a vysloveno, že uvedený názor nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.

Stěžovatelka dále poukazuje na důsledky, které by mělo přijetí výkladu zastávaného městským soudem - došlo by k popření účelu právní úpravy obsažené v oddílu třetím , o soudní rehabilitaci, koncipované na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění. Pokud pak soudy povolující obnovu řízení odůvodňují svůj postup potřebou napravit znevýhodnění a nerovnoprávnost jedněch odsouzených proti druhým odsouzeným, pak stěžovatelka poznamenává, že právě taktový důsledek by nastal v případě, že výklad městského soudu byl přijat jako správný, neboť návrh ve lhůtě podle , o soudní rehabilitaci, z různých příčin nepodala řada občanů - ti ovšem nezvolili podobně nestandardní řešení (jaké představuje povolování obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním řízení a vyslovování účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení; požádala rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na sdělení stěžovatelky, že „ … eviduje celou řadu žádostí občanů, kteří pro prokázání tvrzeného nároku na peněžní částku podle zvolili naprosto stejný postup jako účastník řízení“, uvádí, že v několika případech, které se skutkově podobají žalobcovu, jednorázovou peněžní částku přiznala. Dále se žalobce rozsáhle vyjadřuje k odkazům stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu a rozsudky Městského soudu v Praze, jež uvedla v podané kasační stížnosti. Dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. a sp. zn. , a dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. , jež jsou podle mínění žalobce použitelné i v jeho případě. V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti pak upozorňuje žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. , jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. .

Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán rozsahem a důvody ( , 2 ) a došel k závěru, že se jedná o kasační stížnost důvodnou.

Otázkou, kterou bylo nutno posoudit, byla otázka právní, a to zda žalobce je možno považovat za politického vězně v definici , který stanoví, že tento zákon se vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Městský soud by se mohl dopustit nesprávného právního posouzení věci ( ), pokud by na věc aplikoval právní normu, která na ni nedopadá, anebo sice právní normu správnou, leč její výklad by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstál. Závěr, který je nutno postavit najisto, se týká otázky, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle per analogiam (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky splnění podmínky stanovené v ustanovení Žalobce tvrdí, že tuto otázku nutno odpovědět kladně, stěžovatelka tvrdí opak, přičemž zejména poukazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího , o soudní rehabilitaci, jenž byl koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.

Není sporu o tom, že rozhodnutí o žalobcově odsouzení za trestný čin, jenž je uveden v , o soudní rehabilitaci (nenastoupení služby v ozbrojených silách), bylo zrušeno na základě povolené obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním řízení v roce 2003 a posléze bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Olomouci o tom, že žalobce je podle , o soudní rehabilitaci, per analogiam účasten této soudní rehabilitace.

Ustanovení , o soudní rehabilitaci, stanovilo, že tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v a ve vymezeném období, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k odškodnění podle dříve platných předpisů.

Návrh na zahájení přezkumného řízení bylo podle , o soudní rehabilitaci, možno podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.

Poněvadž v náhledu na posouzení této právní otázky došlo v několika věcech projednávaných u Nejvyššího správního soudu k rozdílným závěrům, byla tato otázka posouzena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ( ), který ve věci sp. zn. dne 22. 7. 2005 (rozsudek č. j. - 84, dosud

nepublikován) přijal tento závěr:

„… Tento trestný čin je uveden v [pozn. Nejvyššího správního soudu: v této věci šlo o trestný čin podle , v projednávané věci o trestný čin uvedený v , podle zákona č. 140/1961 Sb.], a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě stanovené v § 6 citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoli v řízení podle Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam dle Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno „… žádné rozhodnutí se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona vyložil, že „ustanovení , bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v a v určeném časovém období …“ Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle “

Nejvyšší správní soud tedy v rozšířeném senátě posuzujícím výše označenou právní věc shledal, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle

Pro právě posuzovanou věc jsou veškeré právní závěry učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , jehož stěžejní úlohou je sjednotit názory senátů Nejvyššího správního soudu na určitou právní otázku a tak nepřímo sjednotit i postup krajských soudů, určující. Navíc se pro posuzovanou věc dodává: Lhůta stanovená v zákoně č. ( ) a její ústavní konformita byla posouzena v plénu Ústavního soudu ( ); Ústavní soud tehdy konstatoval, že stanovení časového limitu není v rozporu s principem rovnosti, neboť se tím nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Ani v projednávané věci není zřejmé, proč žalobce nebyl ve své věci činný, když mohl dosáhnout rozhodnutí v přezkumném řízení podle , o soudní rehabilitaci. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. Rt 1/2003, bylo tedy vydáno ryze účelově, a to právě jen proto, aby přispělo alespoň jakkoli formálně ke splnění podmínek nároku na peněžité plnění, nikoliv však proto, že by řešilo situaci zákonem neupravenou, kde užití analogie mohlo nalézti své místo. O řadě takovýchto obdobných usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že jimi byl porušen zákon (sp. zn. 98/2003, sp. zn. 190/2003, sp. zn. 196/2003, sp. zn. 76/2003). Nejvyšší správní soud shledává nemožným, aby se rozhodnutí správního orgánu (zde stěžovatelky) jako o závazný podklad opíralo o rozhodnutí, které nejvyšší orgán soudní moci shledá nezákonným v typově zcela shodných případech. Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčuje stěžovatelce v názoru na vznik nerovnosti, která by měla původ v tom, že řada oprávněných osob nepodala včas návrh na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, a proto nemohla splnit podmínky nároku na plnění podle , anebo rozhodnutí o jejich odsouzení byla z různých příčin zrušena podle obecných předpisů o trestním řízení. Vůči oběma těmto skupinám by přiznání nároku žalobci zakládalo významnou nerovnost. Nejvyšší správní soud je si vědom potřeby posuzovat právní otázky související se záměry rehabilitace extenzivně ve prospěch postižených osob; zastává však názor, že tak nemůže činit v případech, kdy žalobce nevyužil možností, které mu , o soudní rehabilitaci, dával na zcela rovnocenném základě jako všem ostatním postiženým osobám. Současně však vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci by nešlo jen o extenzivní výklad, nýbrž o výklad contra legem vedoucí k významným nerovnostem ve skupině osob, jež návrh na přezkumné řízení podle ve stanovených lhůtách nepodaly, popřípadě podaly opožděně a jimž byly žádosti o peněžité plnění zamítány, což bylo za časté shledáno v souladu se zákonem i při soudním přezkumu takovýchto rozhodnutí.

Stěžovatelka tedy neporušila zákon, když žalobci požadovanou jednorázovou peněžní částku nepřiznala pro nesplnění podmínky uvedené v , neboť rozhodnutí sp. zn. ze dne 9. 6. 1988 vydané Vojenským obvodovým soudem v Olomouci o věznění žalobce nebylo zrušeno podle nebo podle ; na tom nemůže nic změnit ani fakt, že v některých případech - jak uvádí žalobce - dávku poskytla. Nejednost rozhodování je jistě věcí nežádoucí, je však právě úlohou správních soudů, aby při své rozhodovací činnosti nalézaly, která rozhodnutí správních orgánů obstojí před zákonem, a která nikoli.

Městský soud v Praze tedy položenou právní otázku vyložil způsobem, který Nejvyšší správní soud nemůže považovat za správný; proto napadené rozhodnutí podle zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je Městský soud v Praze vázán názorem Nejvyššího správního soudu shora uvedeným ( ); tento soud v novém rozhodnutí rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ( ).

Mimo závazný rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl nález Ústavního soudu , kterým bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 9. 10. 2003; tento nález ovšem řešil pouze procesní aspekty věci a výslovně zdůraznil, že „závěry ve věci samé nikterak nepředjímá, jelikož jde o otázku primárně spadající do kompetence jiných orgánů veřejné moci“.

S ohledem na rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu