Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 78/2004 - 59

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Bryksova 939/37, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. – 25,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2004, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle Důvodem nevyhovění žádosti bylo to, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. o věznění žalobce z politických důvodů v době od 18. 9. 1978 do 18. 9. 1980 nebylo zrušeno podle , o soudní rehabilitaci nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu.

Krajský soud vyšel z dikce ustanovení , podle něhož mají nárok na jednorázové odškodnění pouze vězněné osoby, ohledně kterých bylo odsuzující rozhodnutí alespoň částečně zrušeno podle V předmětné věci nedošlo ke zrušení rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze ze zákona podle , avšak mohlo k němu dojít v přezkumném soudním řízení dle k návrhu osoby oprávněné, a to v prekluzivní lhůtě dvou let od účinnosti tohoto zákona ( ) a bylo-li přezkumné řízení zahájeno na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, pak do jednoho roku ode dne, kdy byla osoba oprávněná o zpětvzetí návrhu vyrozuměna. Účinnosti nabyl zákon dne 1. 7. 1990 a lhůta tedy marně uplynula dne 1. 7. 1992. Jelikož žalobce v této lhůtě návrh k přezkumu rozhodnutí dle nepodal, nemohlo být tedy rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze dle zrušeno. K tomu došlo až na základě obnovy řízení, přičemž důvody, pro které byla povolena jsou zcela odlišné od důvodů, pro něž mohl být odsuzující rozsudek zrušen dle Krajský soud dospěl k závěru, že žalobcův nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nelze opřít o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, jež předložil, deklarující, že podle je žalobce účasten na rehabilitaci a odškodnění. Zcela jistě jím nebylo deklarováno zrušení odsuzujícího rozsudku ze zákona a je zřejmé, že odsuzující rozhodnutí ani nebylo na podkladě přezkumného řízení zrušeno. Podmínku zrušení rozhodnutí stanovenou popsaným způsobem nahradit nelze. K výtce žalované mířící na nezákonnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 při vydání usnesení o účasti žalobce na rehabilitaci soud uvedl, že správní orgán je tímto pravomocným rozhodnutím vázán přesto, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu běžně v obdobných případech konstatovala porušení zákona soudem ve prospěch odsouzeného. K řešení sporné právní otázky je však použít nelze.

Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále též jen „stěžovatel“) napadl tento rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [ , , dále jen „ “]. Dle jeho přesvědčení soud nesprávně posoudil otázku, zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle , má či nemá nárok na jednorázovou částku podle a odkázal jak na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu (sp. zn. ze dne 9. 7. 2003) tak i na několik rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobných věcech a nález Ústavního soudu (sp. zn. ze dne 12. 3. 2001). Celkové pojetí rozsudků, na něž odkazoval, je dle jeho názoru v souladu s koncepcí formulovanou Ústavním soudem, totiž že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Narozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Stěžovatel dále poznamenal, že důvody povolení obnovy jsou vymezeny daleko přísněji než důvody pro zrušení rozhodnutí podle , z čehož plyne, že dosáhl-li někdo ve věci časově a věcně vymezené ustanovením téhož zákona obnovy řízení zrušením původního rozsudku a následného zproštění obžaloby, pak by nepochybně dosáhl stejného výsledku i v přezkumném řízení podle Má za to, že v jeho případě došlo k porušení d tím, že se soud v jeho věci odchýlil od zavedené judikatury a názorů Ústavního soudu k jeho neprospěchu, což představuje odlišné zacházení s různými osobami ve stejném postavení. Navrhl zrušení napadeného rozsudku. Třemi písemnými dodatky pak stěžovatel doplnil svou argumentaci odkazy na další rozsudky Městského soudu v Praze v obsahově shodných záležitostech a rovněž nálezy Ústavního soudu.

Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na nálezy Ústavního soudu, jimiž byly odmítnuty návrhy na zrušení ustanovení Dovolávala se rovněž právního názoru zaujatého Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , podle něhož zrušením rozhodnutí není účast na soudní rehabilitaci podle Vyjádřila svůj názor, že usnesení okresního soudu o stěžovatelově účasti na soudní rehabilitaci je zcela účelové a odporuje ustanovení Protože žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin uvedený v a uložený trest vykonal, nelze v žádném případě k jeho rehabilitaci použít ustanovení téhož zákona, které se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně vězněni, aniž by jejich trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Jelikož okresní soud po uplynutí lhůty stanovené v nemohl o rehabilitaci stěžovatele rozhodnout podle téhož zákona, postupoval tak, aby stěžovateli umožnil poskytnutí jednorázové peněžní částky podle Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatel v písemné reakci k tomuto vyjádření ohledně zmíněného nálezu Ústavního soudu poznamenal, že pojednává pouze o tom, že nevratná lhůta stanovená v není protiústavní. Ustanovení téhož zákona však žádnými lhůtami vázáno není. Osoba, které se nález týkal, je cizím státním občanem a proto se jednorázové částky podle u žalované nedomáhal. Srovnání s případem řešeným Nejvyšším správním soudem pak považuje za nepřípadné proto, že narozdíl od stěžovatele účastník onoho řízení nezákonnost svého uvěznění nějak neprokázal.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s a 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle musel přihlédnout s úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení podle trestního řádu vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle , nahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle , tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Je třeba připustit, že v minulosti se judikatura řešící tuto právní otázku rozcházela nejen mezi jednotlivými krajskými soudy, ale rozdílné právní názory byly vysloveny i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Tento nežádoucí stav vedl k předložení věci, kde rozhodnutí záviselo na řešení stejné právní otázky, k rozhodnutí rozšířenému senátu jmenovaného soudu podle Ten dospěl k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. – 34 ze dne 9. 7. 2003 není správný a zformuloval právní názor nový, který bude pro futuro respektován všemi senáty Nejvyššího správního soudu rozhodujícími obdobné případy.

Mezi účastníky řízení je nesporné, že byl stěžovatel rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, který vykonal. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. byla povolena obnova tohoto řízení a v obnoveném řízení byl stěžovatel rozsudkem téhož soudu vydaným dne 25. 11. 2003, sp. zn. obžaloby zproštěn podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu, neboť žalovaný skutek není trestným činem. V usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil, že je stěžovatel podle účasten na rehabilitaci a odškodnění. Nespornou skutečností zjištěnou z osvědčení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 16. 2. 2004 je také to, že stěžovatel je státním občanem České republiky.

Podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům Československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „ “), se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, u nichž bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle , o soudní rehabilitaci, nebo podle o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

tedy stanoví tři podmínky, které musejí být současně splněny, aby žadateli mohla být poskytnuta jednorázová peněžní částka. Není sporu o tom, že první dvě podmínky stěžovatel splnil, a to občanství České republiky a věznění mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Spornou otázkou však je, zda byla naplněna i třetí podmínka, tj. zrušení rozhodnutí podle

Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle trestního zákona, který je zahrnut ve výčtu uvedeném v Stěžovatel tedy mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího zmíněného zákona. Jelikož však nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené v , tímto způsobem rehabilitován nebyl. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení. Pokud jde o usnesení soudu o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci, jež k prokázání svého nároku na jednorázovou peněžní částku předložil, k jeho povaze se vyjádřil Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. – 84 takto: „existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam dle dle názoru Nejvyššího správního soudu nic nemění na tom, co je ve věci nejpodstatnější, totiž že rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, tedy nikoliv v řízení podle Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. – 23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „ustanovení bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v a v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a úplně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogia iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogia legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle “ Na této argumentaci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neshledal potřebu cokoliv modifikovat. V této právně zcela obdobné věci také vyslovil, že nelze přehlédnout, že usnesení soudu o účasti stěžovatele na rehabilitaci a odškodnění bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem.

Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s dřívějším rozsudkem rozšířeného senátu dospěl k závěru, že usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci vydané analogicky podle není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle Žalovaná tedy nepochybila, pokud žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle za dobu od 18. 9. 1978 do 18. 9. 1980 zamítla s odůvodněním, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. nebylo zrušeno podle nebo podle a nedošlo tak k naplnění podmínek stanovených zákona. Městský soud v Praze tedy postupoval správně, pokud žalobu proti takovému rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou, opíraje se o právní posouzení, jež se zcela shoduje s právním názorem zastávaným Nejvyšším správním soudem. Jelikož výtka uplatněná stěžovatelem v kasační stížnosti tvrdící nesprávné právní posouzení věci soudem nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle zamítl.

Nejvyšší správní soud považuje za účelné podotknout, že výše prezentovaný právní názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že ustanovení rehabilitačních předpisů je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, avšak má zato, že nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem ( a celý oddíl třetí ) nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou ( téhož zákona) a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet . To platí, ať už jsou pohnutky jakékoliv.

Ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , na nějž stěžovatel upozornil ve snaze podpořit tak argumentaci, již vtělil do kasační stížnosti, spornou právní otázku neřeší. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve srovnatelné věci zrušil proto, že ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení o jeho účasti na rehabilitaci, které bylo vydáno až po rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí jeho žádosti, nepřihlédl, ač tak – vzhledem k specifičnosti věci – učinit mohl a měl. Zároveň ale Ústavní soud konstatoval, že tím nikterak nepředjímá závěry ve věci samé. Nejvyšší správní soud v novém rozhodnutí dostál pokynu Ústavního soudu a posouzení sporné právní otázky odpovídalo závěru, k němuž dospěl rozšířený senát ve výše popsaném případě.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením ve spojení s Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení,právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu