Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)5 Azs 289/2021 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 289/2021 - 43
[12] Podle § 2 bod 7 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců považuje Česká republika Gruzii za bezpečnou zemi původu s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka nepochází z těchto vyloučených oblastí, tuto skutečnost ostatně ani nezpochybňuje.
[13] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS: „Institut bezpečné země původu zakotvený v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes § 16 odst. 2 zákona o azylu]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu konstantní; například v usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 - 32, zdejší soud vyslovil, že „pokud žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli (…). Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Co se týče informací o zemi původu, žalovaný vycházel z dokumentu „Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“, přičemž bylo v prvé řadě na stěžovatelce, aby prokázala, že v posuzované věci Gruzie bezpečnou zemí původu není. Stěžovatelka měla především prokazovat, že jsou v jejím případě dány natolik výjimečné okolnosti odlišující její situaci od jiných osob obdobného postavení, že obecně platné závěry související s bezpečností Gruzie nelze aplikovat. Omezila se však pouze na obecné tvrzení vyplývající především z nedůvěry ve schopnosti policie ochránit její rodinu a ji samotnou, čímž se vůbec neodlišila od ostatních osob v obdobném postavení. Je evidentní, že tímto způsobem nemohla zvrátit posouzení země původu jako bezpečné. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině výtce stran nesprávné práce žalovaného s informacemi o zemi původu. Ačkoliv žalovaný vycházel převážně z jednoho dokumentu, tento představuje souhrn zjištění získaných z různých zdrojů, v době rozhodování žalovaného byl dostatečně aktuální (Gruzie byla v dokumentu hodnocena k listopadu 2020, žalovaný rozhodoval v květnu 2021 a z ničeho nevyplývá, že by se situace v Gruzii mezitím významně změnila) a obsahoval v přiměřené obecnosti relevantní informace o zemi původu.
[15] Jak správně upozornil městský soud, mezinárodní ochranu pro hrozbu vážné újmy ze strany nestátních subjektů lze udělit pouze po vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany země původu, resp. pokud nelze po žadateli požadovat, aby těchto prostředků využil (z důvodu zjevné neochoty či neefektivity státních orgánů země původu). V případě bezpečných zemí původu navíc platí presumpce dostupnosti vnitřní ochrany, neboť možnost využití vnitrostátních prostředků ochrany je jednou z podmínek nezbytnou pro zařazení státu na seznam bezpečných zemí původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Azs 195/2006 – 149, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021, č. j. 41 Az 58/2020 - 52, č. 4270/2022 Sb. NSS). Ostatně i z „Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“ vyplývá, že mají gruzínští občané možnost použít ke své obraně řadu legálních prostředků včetně stížností ke státnímu zastupitelství a justičním institucím a případnou nečinností státních orgánů se zabývá také úřad ombudsmana. Stěžovatelka se na gruzínskou policii neobrátila s odůvodněním, že by pak muži vymáhající její dluh mohli ublížit jejím dětem; v podstatě tak implikovala nedůvěru ve schopnosti policie ochránit ji i její rodinu v případě, že muže nahlásí. Nedůvěra ve funkčnost orgánů poskytujících ochranu však nepostačuje jako relevantní důvod, pro který by žadatel o mezinárodní ochranu nemusel primárně využít prostředků vnitrostátní ochrany (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37).
[16] Podle názoru zdejšího soudu navíc stěžovatelka ve skutečnosti důvěru v gruzínské orgány zajištující bezpečnost má, když do ČR vycestovala sama a její rodina zůstala v zemi původu, aniž by byl její dluh splacen, a zůstává tak odkázána na ochranu státních orgánů. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka neprokázala, že v jejím případě nelze Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu, a žalovaný tedy nepochybil, pokud její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu.
[17] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem městského soudu, že se žalovaný nemusel zabývat jednotlivými důvody podle § 12 - § 14a zákona o azylu; pokud žalovaný hodnotil její výpověď a zabýval se bezpečnostní situací v zemi původu, měl přistoupit k meritornímu posouzení žádosti. Nejvyšší správní soud však připomíná, že podle § 16 odst. 3 zákona o azylu platí: „Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.“ Vzhledem k výše vyřčenému závěru, že v nyní posuzované věci bylo namístě postupovat podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, je zřejmé, že žalovaný neměl možnost zvažovat poskytnutí mezinárodní ochrany podle uvedených ustanovení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 10 Azs 258/2020 - 52, či ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Azs 159/2021 - 23). Pokud se žalovaný zabýval bezpečnostní situací v Gruzii a hodnotil stěžovatelčinu výpověď, činil tak pouze proto, aby ověřil, že stěžovatelčina tvrzení nevyvrací domněnku bezpečné země původu. Dospěl-li k závěru, že její tvrzení tuto domněnku nejsou s to vyvrátit, neměl důvod přistoupit k meritornímu posouzení žádosti, a nezbývalo mu tak než ji zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení městského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu