Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 50/2021 - 24

IV.

[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 30.

[6] Kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem lze považovat za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, ze dne 16. 10. 2012, č. j. - 37, ze dne 29. 11. 2016, č. j. - 55, ze dne 8. 3. 2018, č. j. - 24, ze dne 12. 12. 2019, č. j. - 32). Takových vad se krajský soud nedopustil.

[7] Postup krajského soudu odpovídá právní úpravě, obsahu spisu, a není ani v rozporu s judikaturou akcentovanou stěžovatelem - rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. a sp. zn. . V uvedených rozsudcích nebyla posuzována identická právní a skutková situace. Pro danou věc je přiléhavá judikatura, ze které vyšel krajský soud. V případě zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování je třeba aplikovat tzv. test přiměřené pravděpodobnosti: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82). Uvedené závěry pak přejímá i pozdější judikatura, např. rozsudky ze dne 30. 8. 2008, č. j. - 70, ze dne 4. 1. 2018, č. j. - 40, ze dne 4. 1. 2018, č. j. - 40, ze dne 17. 4. 2019, č. j. - 34 atp.). Z této judikatury dále plyne, že pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit je z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může správní orgán bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení. Specifikem řízení ve věci mezinárodní ochrany je pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ (benefit of doubt). Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl [viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. - 27 (dále též „rozsudek č. j. - 27“)].

[8] Posledně uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu (č. j. - 27) se přitom zabýval situací syna žalobců (od které odvíjeli svou žádost i žalobci), resp. rodiny syna žalobců (manželky a nezletilého syna). V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud posuzoval i tvrzení, které vznáší nyní stěžovatel v kasační stížnosti (vč. nevěrohodnosti syna žalobců). Jeho argumentaci neshledal soud případnou. Mj. uvedl, že: „V projednávané věci stěžovatel nepovažoval žalobce a jeho azylový příběh za celkově nevěrohodný ve smyslu výše uvedených závěrů. (…) Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že azylový příběh žalobců lze označit za konzistentní a za souladný s dostupnými informacemi o zemi jejich původu, kdy je o Ázerbájdžánu známo, že tamní stav dodržování lidských práv a svobod je špatný, že dochází k zatýkání a věznění osob kritických vůči režimu, novinářů a obecně osob vystupujících proti režimu (viz informace Ministerstva vnitra České republiky, OAMP: Ázerbájdžán - Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 3. 7. 2018; Výroční zpráva Human Rights Watch - Ázerbájdžán, ze dne 18. 1. 2018; Výroční zpráva Amnesty International 2018 - Ázerbájdžán, ze dne 22. 2. 2018; Výroční zpráva Freedom House - Svoboda ve světě 2018 - Ázerbájdžán, leden 2018; Zpráva Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) - Údaje o zemi, Ázerbájdžán, 2016; vše založeno ve správním spisu). Vzhledem k tvrzení žalobce, že pracoval jako novinář a psal články kritické vůči státnímu režimu, je přiměřeně pravděpodobné, že mohl být terčem pronásledování ze strany státních orgánů. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu je třeba za uvedené situace z výpovědi žalobců vycházet a naopak je úkolem stěžovatele jakožto správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost jejich výpovědí vyvracejí či zpochybňují, přičemž musí na základě vycházet při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (…) Zdejší soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že ověření autenticity ázerbájdžánských soudních rozhodnutí způsobem požadovaným krajským soudem (zadání vypracování znaleckého posudku) bude pro něj komplikované. Tuto skutečnost však nelze klást k tíži žalobcům, kteří ve správním řízení unesli své břemeno tvrzení a důkazní, a nemůže být ani důvodem pro rezignaci na zákonnou povinnost stěžovatele zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v nezbytném rozsahu pro jeho rozhodnutí. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že krajským soudem požadované doplnění skutkového stavu je zcela nad rámec zákona o azylu a v rozporu s pravidly azylového řízení. Pokud jde o tvrzení stěžovatele ohledně data založení internetového portálu Milli-Xeber.az a jeho následného fungování, jimiž zpochybňoval pravost novinářského průkazu žalobce ze dne 23. 2. 2014 a dokumentu pojmenovaného jako Představení ze dne 1. 12. 2016, a tím i samotnou novinářskou činnost žalobce pro uvedený portál, tato jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku irelevantní. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu totiž není správní orgán oprávněn doplňovat argumentaci neuvedenou v přezkoumávaném aktu až v soudním řízení (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. - 102, ze dne 29. 6. 2016, č. j. - 25 a ze dne 19. 12. 2008, č. j. - 71, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Navíc se jedná o skutečnosti, které stěžovatel uplatnil až poté, co byl vydán napadený rozsudek krajského soudu. K takovým novým skutečnostem Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet ( ). S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( ).“

[9] Ze spisu přitom vyplývá, že příběh žalobců je úzce provázán s příběhem jejich syna, přičemž jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel v tomto ohledu řádně nezjistil skutečný stav věci, což plně platí i pro nyní posuzovanou věc. Jak správně uvedl krajský soud, úkolem stěžovatele bylo náležitě zjistit skutečný stav věci a důkladně posoudit uplatněná tvrzení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. - 89, ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57, ze dne 24. 7. 2008, č. j. - 83, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, ze dne 22. 5. 2009, č. j. - 98 atp.). K tomu však nedošlo. Žalovaný se řádně nezabýval ani otázkou možného využití vnitřního přesídlení v rámci Ázerbájdžánu. Postup stěžovatele neodpovídal ani účelu a smyslu . Žalobci nebyli v průběhu správního řízení seznámeni se všemi dokumenty a informacemi, které vedly žalovaného k vydání rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2004, č. j. - 63, č. NSS, ze dne 15. 12. 2004, č. j. - 61, č. 958/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, ze dne 31. 3. 2016, č. j. - 44, ze dne 14. 12. 2016, č. j. - 40, ze dne 12. 1. 2017, č. j. - 44 atp.). S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že povinností stěžovatele nebylo posoudit pouze relevantnost tvrzení syna žalobců, ale i samotných žalobců. Azylový příběh žalobců jistě pramení z okolností, které svým jednáním zapříčinil jejich syn, ale oba žalobci dále sdělili svůj vlastní konzistentní azylový příběh a svoje vlastní problémy, kterým ve vlasti čelili. Mj. upozorňovali na opakované domovní prohlídky a pronásledování, kterému byli vystaveni oni. Pokud měl stěžovatel za to, že se události, které byly oběma žalobci popsány, nestaly, nebo byly nějakým způsobem samy o sobě nevěrohodné, měl ty dle něj sporné informace podrobit testu přiměřené pravděpodobnosti, který lze považovat za důkazní standard pro zkoumání strachu z pronásledování žadatele (viz výše uvedenou judikaturu). I v dalších ohledech (vč. závazných právních názorů) se Nejvyšší správní soud ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem. Jeho závěry plně konvenují právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu.

[10] Rozsudek krajského soudu nelze považovat ani za nepřezkoumatelný či vadný v intenzitě vyvolávající nutnost jeho zrušení. Krajský soud postupoval v mezích právní úpravy a judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52, ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75 atp.).

[11] Ani žádná další uplatněná stížní argumentace nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Krajský soud se nedopustil žádného zásadního pochybení při výkladu práva ani nepostupoval v rozporu s judikaturou. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2021, č. j. - 36, ze dne 7. 6. 2021, č. j. - 41, ze dne 8. 6. 2021, - 61, ze dne 23. 6. 2021, č. j. - 36 atp.).

[13] Žalobcům byl krajským soudem ustanoven advokát, který žalobce zastupuje i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( ). Ustanovený advokát učinil ve věci jeden úkon právní služby podle , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V souladu s ustanovením a advokátního tarifu činí běžně odměna za takový úkon 3 100 Kč. Protože se však jednalo o společný úkon při zastupování dvou osob, náleží advokátovi ve smyslu advokátního tarifu za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (tedy odměna ve výši 2 480 Kč za jeden úkon a jednu zastupovanou osobu, celkem 4 960 Kč). Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Zástupce doložil, že je plátcem DPH, proto bylo přičteno i DPH ve výši 21%, tedy 1 105 Kč. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem 6 365 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. června 2021

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu