Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 221/2020 - 20

- 22

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: X, zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, č. j. - 45,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019, č. j. OAM-324/ZA-ZA12-K10-2019, zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle až , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.

III.

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „“). Obecně poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a žalovaného a dále na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Podle stěžovatele byly s ohledem na jeho osobu a situaci v zemi původu splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, popř. alespoň doplňkové ochrany dle zákona o azylu. Stěžovatel připustil, že před příchodem do České republiky pobýval na Ukrajině, v rámci předcházejícího řízení však jasně prezentoval i obavy z návratu na Ukrajinu, a to z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

IV.

[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém neshledal kasační námitky důvodnými. Navrhl kasační stížnost zamítnout.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 30.

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí městského soudu požadavkům této judikatury plně dostála. Nesouhlas stěžovatele s jejich věcnými závěry nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku, resp. správního rozhodnutí (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 163 atd.). Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. - 35).

[10] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. - 66. Správní orgán postupoval v souladu s touto judikaturou. Důkladně se zabýval všemi okolnostmi daného případu, přičemž reflektoval zcela konkrétní (stěžovatelem tvrzené) okolnosti, a nahlížel na ně v souladu s konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. - 60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 6. 2008, č. j. - 83, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. - 112, ze dne 27. 8. 2019, č. j. - 28, ze dne 31. 1. 2008, č. j. - 60). Správní orgán se důkladně zabýval i tvrzeným pronásledováním náboženských konvertitů v zemi původu stěžovatele, resp. situací v této zemi (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. - 32, ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 62, ze dne 10. 6. 2020, č. j. - 34, ze dne 22. 4. 2010, č. j. - 50, ze dne 29. 8. 2019, čj. - 77) a jeho závěry následně řádně přezkoumal i městský soud (vedle výše uvedené judikatury viz i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. - 57, ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26 atp.). Stěžovatel ostatně proti jejich závěrům v kasační stížnosti nic konkrétního nenamítá, ani nepoukazuje na žádnou konkrétníu, podklad atd., ze které by bylo lze dovodit, že stěžovateli skutečně hrozí pronásledování s ohledem na jím uváděné důvody. Nejvyšší správní soud k obecně koncipovaným námitkám dodává, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. - 78 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. - 60). V souladu s konstantní judikaturou žalovaný (a následně i městský soud) postupoval i při posuzování možného udělení doplňkové ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. - 43, ze dne 11. 2. 2009, č. j. - 62, ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, či ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68, publikované i pod č. 1849/2009 Sb. NSS).

[11] Podobně jako správní orgán a městský soud považuje i Nejvyšší správní soud za nutné akcentovat některé další skutečnosti související s předmětnou žádostí. Zejména lze zmínit to, že stěžovatel do protokolu uvedl, že před příchodem do České republiky žil na Ukrajině; do České republiky přijel na základě pracovního víza a bezprostředně po příjezdu do České republiky nepožádal o mezinárodní ochranu. O tuto ochranu požádal až dne 4. 4. 2019 (několik let po příjezdu do České republiky) a v den, kdy mu skončila platnost pracovního víza. Jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. - 68, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 61, ze dne 11. 10. 2017, č. j. - 33, žádost o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, vyvolává pochybnosti o její neúčelovosti. To lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. V dané věci stěžovatel nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany ihned po příjezdu do České republiky, ale až po delší době a v návaznosti na skončení platnosti pracovního víza. Nutno dodat, že z výpovědi stěžovatele vyplývá, že nosným důvodem žádosti byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Jak přitom vyplývá z judikatury, snaha o legalizaci pobytu nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz například rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2020, č. j. - 33, ze dne 10. 2. 2006, č. j. - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. - 83, ze dne 16. 2. 2005, č. j. - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. - 44, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. - 94). Nevěrohodné je i tvrzení o neexistenci zázemí v domovské zemi. Z obsahu spisu vyplývá, že v zemi původu žije jeho otec, strýc, tety, bratranci a sestřenice. Přehlédnout nelze ani tvrzení stěžovatele, že sice má povolení k trvalému pobytu na Ukrajině, kam by se mohl vrátit, ale vrátit se tam nehodlá z důvodu, že z Ukrajiny je obtížnější vyřídit si pracovní povolení pro Českou republiku. I z dalších tvrzení stěžovatele vyplývá, že jeho hlavním cílem bylo zajistit si legalizaci pobytu na území České republiky, resp. možnost výkonu podnikatelské činnosti. V rámci pohovoru mj. uvedl, že provozuje holičství v Praze a dále zajišťuje pracovníky z domovské země pro stavební firmy v České republice. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nijak nezpochybnil ani argumentaci správního orgánu v tom smyslu, že manželka stěžovatele je ukrajinskou státní příslušnicí a stěžovatel z tohoto titulu disponuje trvalým oprávněním k pobytu v této zemi; před příchodem do České republiky žil 13 let na Ukrajině, a může se tam společně se svou manželkou (která pobývá na území České republiky na základě dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, jehož platnost končí v roce 2020) vrátit a realizovat zde rodinný život.

[12] Pokud pak stěžovatel poukazoval na válečnou situaci na Ukrajině (tedy v zemi, ve které předtím žil), odkazuje soud rovněž na svou judikaturu (viz např. usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. - 27, ze dne 24. 9. 2018, č. j. - 27 atd., z níž vyplývá, že situaci na Ukrajině nelze „klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Obdobně viz i nedávná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – např. ze dne 6. 5. 2020, č. j. - 42, ze dne 20. 2. 2020, č. j. - 40 atp. Nejvyšší správní soud dodává, že dostatečně prejudikovanou otázkou je i tzv. možnost vnitřní ochrany, resp. možnost vnitřního přesídlení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. - 56, ze dne 23. 5. 2006, č. j. - 59, ze dne 3. 8. 2006, č. j. - 87, č. 978/2006 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. - 93, č. 1551/2008 Sb. NSS).

[13] Závěrem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nikterak nezlehčuje situaci stěžovatele. Poskytnutí azylu, resp. doplňkové ochrany, kterých se stěžovatel domáhal, je však zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky. Nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, které jsou upraveny např. v zákoně č. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (viz nedávné usnesení ze dne 5. 8. 2020, č. j. - 41). Stejně tak Nejvyšší správní soud nikterak nezlehčuje situaci v zemi původu a další s žádostí stěžovatele spojené skutečnosti, mezinárodní ochranu lze však udělit pouze při splnění zákonných podmínek, přičemž je třeba přihlížet ke všem okolnostem dané věci a hodnotit je v celkovém souhrnu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. - 79, ze dne 16. 12. 2010, č. j. - 89, ze dne 18. 4. 2014, č. j. - 22 atp.). Těmto požadavkům jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozsudek městského soudu dostály.

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. září 2020

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu