Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 192/2023 - 33

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: D. T. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023 č.j. OAM622/LEBA07D062023, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2023, č. j. ,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2023, č. j. , se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Adamu Hefnerovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023, č.j. OAM622/LEBA07D062023. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle , o azylu, a řízení podle téhož zákona zastavil. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Rumunsko.

[2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Dospěl k závěru, že v průběhu řízení o mezinárodní ochraně se žalovaný nezabýval otázkou, zda byl žalobce držitelem víza, nebo měl povolení k pobytu, nemohl tedy rozhodnout, zda je Rumunsko příslušným státem k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a zároveň zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Pokud by žalobce byl držitelem pouze víza, nikoliv povolení k pobytu, nebylo by možné přistoupit k aplikaci čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle , (dále jen „“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Krajský soud se dle stěžovatele neřídil judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které postačuje k dostatečnému prokázání existence pobytového oprávnění žalobce uznání členského státu, který má být příslušným pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel tak postupoval zcela v souladu s nařízením Dublin III, neboť Rumunsko akceptovalo převzetí žalobce a uznalo svoji příslušnost podle čl. 12 odst. 4 zmíněného nařízení.

[5] Opatrovník žalobce se ve vyjádření kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu a uvedl, že stěžovatel postupoval procesně chybně, neboť rozhodl předčasně a nezjistil skutkový stavu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost může být přijatelná i v případě, že je podána žalovaným z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které spočívá v tom, že soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. , č. 1143/2007 Sb. NSS).

[7] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Je sice vždy v zájmu stěžovatele, aby uvedl, v čem spatřuje přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.

[8] Kasační soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu , neboť krajský soud nesprávně posoudil otázku dostatečně zjištěného skutkového stavu a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. To představuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního posouzení věci. Přitom se jedná o pochybení takové intenzity, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.

[9] Soud proto přistoupil k meritornímu posouzení kasační stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[10] V nyní projednávané věci je jádrem sporu přezkum napadeného rozhodnutí, kterým bylo řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu zastaveno a jako stát příslušný k posouzení jeho žádosti určeno Rumunsko. Stěžejní otázkou pak je, zda se stěžovatel musel v rozhodnutí výslovně zabývat naplněním podmínky stanovené čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

[11] Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III „[ž]ádost [o mezinárodní ochranu] posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

[12] Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, [p]okud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

[13] Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, [p]okud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil (…)

[14] Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, [p]okud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

[15] Podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, [ž]adatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

[16] Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, [p]okud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Neníli odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.

[17] Z výše uvedeného plyne, že příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v rámci členských států Evropské unie, může být vždy pouze jediný stát. Nařízení Dublin III pak obsahuje soubor závazných pravidel, dle kterých je příslušný členský stát určen. Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping, respektive asylum shopping, tj. zabránit žadatelům, aby si vybírali členský stát, v němž chtějí získat mezinárodní ochranu. Za tím účelem obsahuje nařízení Dublin III podrobná kritéria pro určování příslušného státu tak, aby v individuálních situacích bylo možné jednoznačně posoudit, který členský stát je odpovědný za posuzování konkrétní žádosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. ).

[18] Jedním z pravidel pak je také příslušnost státu, který žadateli vydal povolení k pobytu nebo vízum (čl. 12 nařízení Dublin III). To také v případě, kdy již uplynula platnost takového víza či povolení. V případě povolení k pobytu je příslušným státem ten, jenž jej vydal, a to i v případě skončení platnosti před méně než dvěma roky; u víza pak v případě skončení jeho platnosti před méně než půl rokem.

[19] V případě, kdy má členský stát za to, že není příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, může požádat jiný členský stát o převzetí nebo přijetí zpět žadatele. Musí tak učinit ve lhůtách stanovených nařízením Dublin III. Dožádaný stát pak má povinnost reagovat na žádost také v konkrétních lhůtách. V případě že tak neučiní, spojuje nařízení Dublin III tuto skutečnost v některých případech s domněnkou vyhovění žádosti o převzetí a vznikem povinnosti příslušnou osobu převzít (má se za to, že bylo žádosti vyhověno). Tyto lhůty jsou pro členské státy závazné (rozsudky SDEU ze dne 26. 7. 2017, ve věci C670/16, Mengesteab, body 49 a 50, a ze dne 25. 1. 2018, ve věci C360/16, Hasan, bod 60).

[20] Krátké a pevně stanovené lhůty v nařízení Dublin III mají svůj jasný účel. Unijní normotvůrce jimi klade důraz na efektivní a rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Tím přispívá k naplnění cíle urychleného vyřízení žádosti, a aby tyto žádosti byly posuzovány jediným členským státem, který je určený podle příslušných kritérií (rozsudek SDEU ze dne 13. 11. 2018, ve věci C47/17 a C48/17, body 69 a 70).

[21] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ve stručnosti zopakovat některé skutkové okolnosti souzeného případu. Žalobce podal dne 12. 5. 2023 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V průběhu pohovoru k žádosti uvedl, že pochází z Vietnamu a do Evropské unie odcestoval v říjnu 2019, konkrétně do Rumunska. Dle jeho tvrzení byl od října 2019 do října 2022 držitelem rumunského pracovního víza a také v této zemi pracoval. Po skončení platnosti víza pracoval dále nelegálně. Poté v průběhu února 2023 odcestoval do České republiky. Jelikož byl žalobce zajištěn, požádal stěžovatel rumunskou stranu dne 29. 5. 2023 o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Využil k tomu postupu dle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, podle kterého má druhá strana dvoutýdenní lhůtu k posouzení žádosti a odpovědi. Rumunsko v této lhůtě nereagovalo, a proto stěžovatel považoval Rumunsko za příslušnou zemi k posouzení žádosti a dne 30. 6. 2023 vydal napadené rozhodnutí. Dne 21. 7. 2023 pak Rumunsko sdělilo, že přijímá žádost o převzetí žalobce. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán nedisponoval dostatkem informací k posouzení aplikovatelnosti čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

[22] Na rozdíl od krajského soudu je kasační soud přesvědčen, že stěžovatel postupoval v souladu s pravidly nařízení Dublin III. Na základě výpovědi žalobce měl pochybnosti o tom, zda je Česká republika příslušným státem. Jelikož byl žalobce zajištěn, požádal stěžovatel Rumunsko postupem podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III o urychlenou odpověď. Dožádaný stát však ve stanovené lhůtě neodpověděl, a nastoupila tak domněnka, že se dožádaná země stala příslušnou (má se za to, že bylo žádosti vyhověno).

[23] Krajský soud postupoval chybně, pokud napadené rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že stěžovatel nedostatečně zjistil skutkový stav pro aplikaci čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III a tím zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Vzhledem k smyslu a cílům dublinského systému (rychlé a jasné nalezení státu příslušného k rozhodnutí o žádosti), stěžovatel neměl a ani nemohl zjišťovat podrobnosti o typu víza nebo pobytového oprávnění žadatele. Jelikož Rumunsko včas nereagovalo na žádost o převzetí, stalo se na základě domněnky stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel tak ve svém rozhodnutí vycházel právě a pouze z této skutečnosti. Nebyl povinen zjišťovat další informace o charakteru žalobcova pobytu v Rumunsku.

[24] Nelze však pominout, že se jedná o vyvratitelnou domněnku. Je však na žalobci samém, aby správnímu orgánu předložil důkazy či tvrzení, na jejichž základě by mohlo dojít k vyvrácení této domněnky. Žadatel o mezinárodní ochranu se může dovolávat nesprávného použití kritéria pro určení příslušného členského státu, neboť čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, dává žadateli právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o jeho přemístění.

[25] V této souvislosti lze odkázat na rozsudek SDEU ze dne 7. 6. 2016, ve věci C63/15, Mehrdad Ghezelbash, v němž šlo o žadatele v Nizozemsku, u něhož bylo zjištěno, že byl dříve držitelem francouzského víza. Francie vyhověla nizozemské žádosti o převzetí, avšak žadatel poté požadoval, aby mu bylo umožněno předložení dokumentů prokazujících, že se poté, co navštívil Francii, vrátil do Iránu. Z toho mělo vyplývat, že Francie není příslušná k posouzení jeho žádosti o azyl. Soudní dvůr dospěl k závěru, že v takové situaci se žadatel o mezinárodní ochranu může v rámci odvolání proti rozhodnutí o svém přemístění dovolávat nesprávného použití kritéria příslušnosti, které je uvedeno v kapitole III zmíněného nařízení, zejména kritéria týkajícího se vydání víza, které je uvedeno v článku 12 téhož nařízení.

[26] Jak plyne z zákona o azylu, postupem, kterým se žadatel o mezinárodní ochranu může bránit proti rozhodnutí stěžovatele, tedy i proti rozhodnutí o určení příslušného státu a přemístění, je žaloba podle V této žalobě pak může jako žalobce uvádět skutečnosti, kterými by vyvrátil domněnku, jež založila příslušnost k posouzení žádosti jiným státem. Správní orgán by totiž měl primárně vycházet z domněnky (tedy že Rumunsko je příslušným státem). Je pak na žadateli (žalobci), aby účinně zpochybnil, že příslušnost jiného státu není dána.

[27] Žalobce tak v nyní posuzovaném případě neučinil; v žalobě neuvedl žádnou skutečnost či tvrzení, které by mohlo vyvrátit presumovanou domněnku. Svojí argumentací směřoval zejména vůči nevyužití diskrečního pravidla stanoveného čl. 17 nařízení Dublin III a tvrzení že v Rumunsku dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení. Krajský soud proto postupoval nesprávně, pokud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel tak v souladu se smyslem a účelem dublinského systému vycházel z domněnky, že příslušnou zemí k posouzení žalobcovi žádosti o mezinárodní ochranu je Rumunsko.

[28] Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se v případě soudního přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně neuplatní v plné míře Z směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany plyne, že členské státy zajistí, aby opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky. Ovšem i za přímé aplikace směrnice 2013/32/EU ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti, platí, že lze vznášet pouze takové, které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. ). Podle rozsudku SDEU ze dne 15. 4. 2021 ve věci C194/19, H. A., „[ž]aloba na neplatnost podaná proti rozhodnutí o přemístění, v jejímž rámci soud, kterému byla věc předložena, nemůže zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí a jsou rozhodující pro správné uplatnění nařízení Dublin III, nezajišťuje dostatečnou soudní ochranu, která by dotyčné osobě umožňovala vykonat práva, jež má na základě uvedeného nařízení a článku 47y (…) ledaže tato právní úprava počítá se specifickým opravným prostředkem, který vede k ex nunc posouzení situace dotyčné osoby, jehož výsledky jsou závazné pro příslušné orgány, které může být provedeno poté, co nastaly takové okolnosti.“

[29] Krajský soud měl proto důvodnost žaloby posoudit i ve světle skutkového stavu ke dni svého rozhodování. Měl tak přihlédnout k tomu, že Rumunsko sdělením doručeným stěžovateli dne 21. 7. 2023 odpovědělo na žádost stěžovatele, a souhlasilo s přijetím žalobce na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. , pak plyne, že „[p]okud dožádaný členský stát potvrdí žádost o převzetí, není potřebné, aby žalovaný od dožadovaného členského státu vyžadoval oficiální potvrzení o povolení k pobytu. Potvrzení údajů od členského státu, který vydal povolení k pobytu, by bylo přímým důkazem ve smyslu článku 22 odst. 2 nařízení.“ V době rozhodování krajského soudu pak již nebylo pochyb o tom, že Rumunsko je příslušným státem k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu, neboť to výslovně vyhovělo žádosti o převzetí a uvedlo, že žalobce byl držitelem povolení k pobytu. V tuto chvíli tak již nepříslušelo stěžovateli ani krajskému soudu, aby dále zkoumali podrobnosti pobytovém oprávnění žalobce v Rumunsku. Takový postup by byl přímo proti smyslu a účelu dublinského systému.

[30] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc krajskému soudu vrátit k dalšímu řízení. V něm se bude muset krajský soud zabývat posouzením žalobních námitek, zejména stran podmínek pro uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III.

IV. Závěr a náklady řízení

[31] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení podle části věty první před středníkem V něm je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ).

[32] Odměna opatrovníka stěžovatele, advokáta Mgr. Adama Hefnera, který byl stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2023, č. j. , byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 12. 2023 podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Opatrovníkovi stěžovatele náleží odměna 3 0100 Kč [ ve spojení s advokátního tarifu], a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Odměna mu bude vyplacena z účtu soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2024

Ivo Pospíšil

předseda senátu