Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

35 Az 17/2024 - 62

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

žalobce: M. A. S.

toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1487/DS-D09-D08-2024 ze dne 18. 11. 2024,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. V této věci se soud zabýval tím, zda je možné žalobce v tzv. dublinském řízení předat do Bulharska s ohledem na tamní podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu. Dále se zabýval tvrzením žalobce, že je nezletilý, a zejména změnou tohoto tvrzení při ústním jednání, na kterém žalobce začal konsistentně tvrdit, že je zletilý, a vyvracel tím i důkazy předložené původně v jeho prospěch.

I. Řízení před správním orgánem

2. Žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-1487/DS-D09-D08-2024 ze dne 18. 11. 2024 rozhodl o předání žalobce do Bulharska podle § 11 odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět je Bulharsko podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (tzv. „nařízení Dublin III“). Žalobce měl totiž poprvé požádat o udělení mezinárodní ochrany právě v Bulharsku, a to je tudíž příslušné k vyřízení věci žalobce týkající se mezinárodní ochrany podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013.

II. Řízení před soudem

Podání účastníků

3. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že je nezletilou osobu bez doprovodu, neboť se narodil v roce 2008. Tuto skutečnost v řízení před žalovaným nebyl schopen prokázat, nicméně k žalobě přiložil kopii rodného listu a občanského průkazu. Za toho stavu nemůže být příslušné Bulharsko podle obecných pravidel dublinského nařízení; je třeba uplatnit pravidla pro nezletilé osoby bez doprovodu. Dále žalobce namítl, že se žalovaný nedostatečně zabýval existencí systémových nedostatků v Bulharsku ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013. Žalovaný stav přijímacích podmínek nehodnotil konkrétně, vyšel pouze z obecné zprávy odboru azylové a migrační politiky ze dne 26. 3. 2024. Její obecné informace nejsou individualizovány k případu žalobce, přestože třeba zmiňují výskyt štěnic v zařízeních. Žalobce byl v táborech Pastrogor (v detenci) a táboře Harmanli. Byla zde velmi špatná hygiena, nadměrný počet ubytovaných. Žalobce neměl přístup k právní pomoci. Informace o špatných podmínkách v bulharských zařízeních plynou z řady veřejně dostupných zdrojů. Bulharsko je také opakovaně kritizováno užívání násilí a vytlačování cizinců do Turecka. Žalobce také uvedl, že v Bulharsku pouze poskytl otisky prstů, o mezinárodní ochranu nežádal. Žádost musela být evidována bez jeho vědomí.

4. Žalovaný k žalobě podrobně zopakoval důvody svého rozhodnutí. Z jeho pohledu ve věci nebyla pochybnost o příslušnosti Bulharska.

Procesní otázky řízení před soudem

5. Žalovaný upozornil na to, že žalobcem nově předložené důkazy o nezletilosti neměl k dispozici v době svého rozhodování. V době jeho rozhodování nebyl jediný podklad, který by zpochybňoval záznamy Bulharska o tom, že žalobce je zletilý.

6. K tomu soud konstatuje, že předložené kopie listin ze strany žalobce mají vypovídat o jeho věku v době rozhodování, což je skutečnost, kterou žalobce tvrdil již v řízení před žalovaným. Z toho pohledu tedy vůbec nejde o skutkovou novotu, resp. skutkový stav nastalý až po rozhodnutí ve smyslu (z povahy plynutí času to novota ani být nemůže). Jde pouze o potenciálně nové důkazy, které popisují stav objektivně existující ke dni rozhodování správního orgánu (srov. rozsudek NSS č. j. ze dne 27. 11. 2013). Takové důkazy je před soudem možné provést bez omezení, ledaže by to bylo v rozporu s úpravou důkazního břemene ve správním řízení (jako např. u soudního přezkumu rozhodnutí z daňového řízení, kde primární břemeno nese daňový subjekt). Tak tomu v nynější věci není.

7. Zároveň soud konstatuje, že tato otázka není pro posouzení věci zbytečná; při soudní přezkumu rozhodnutí v dublinském řízení se normálně uplatňuje, ledažeby jeho neuplatnění bylo nezbytné k dodržení práva žalobce na účinnou právní ochranu podle y základních práv EU (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věcech C-63/15 Mehrdad Ghezelbash ze dne 7. 6. 2015 a C194/19 H. A. ze dne 15. 4. 2021). Z okolností případu nevyplynulo, že by uplatnění bránilo dodržování práva žalobce na účinnou právní ochranu. Krajský soud v Plzni proto postupoval standardně podle

8. V tomto ohledu soud nevycházel ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí soudu podle čl. 46 odst. 3 (tzv. „procedurální“) směrnice 2013/32/EU, jak předpokládají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 11. 1. 2024, odst. 28–29; č. j. -18 ze dne 3. 6. 2022, odst. 31; č. j. -29 ze dne 20. 11. 2020, odst. 22. V dublinském řízení se totiž čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice vůbec nepoužije, platí zde čl. 27 odst. 1 dublinského nařízení (srov. rozsudky NSS č. j. -22 ze dne 12. 9. 2016; SD EU ve věci C194/19 H. A., odst. 37–42).

Ústní jednání

9. Při ústním jednání žalobce začal tvrdit, že se narodil v roce 2006, a že je tedy zletilý. Dále uvedl, že v Bulharsku žádost o mezinárodní ochranu nepodával, byly mu násilím sňaty otisky prstů. Byl v cizineckém zařízení s omezením osobní svobody. V něm byly špatné podmínky k životu, nedostávalo se jídla ani lékařské péče. Zdůraznil, že si na cestu do Evropy půjčil peníze, které nyní dluží a musí je splatit.

10. K dotazu soudu žalobce uvedl, že tvrzení o nezletilosti mu poradili ostatní cizinci v zařízení, aby nemohl být vrácen do Bulharska. Ve skutečnosti je však zletilý. K dotazu soudu, zda předloženéy (rodný list, občanský průkaz) jsou pravé, uvedl, že pravé jsou. Datum narození v těchto listinách (2008) však není správné, protože jde oy staré (možná neplatné; vyjádření žalobce se nepodařilo s jistotou přetlumočit, což soud přisuzuje obsahové nesmyslnosti vyjádření žalobce, nikoliv nedostatkům samotného tlumočení). I v této fázi jednání žalobce setrval na tom, že je zletilý.

11. K rozporuplným přednesům a podáním žalobce soud konstatuje, že žalobce byl v úvodu jednání poučen o tom, jaké otázky jsou pro rozhodnutí podstatné, včetně toho, že skutková otázka jeho věku (zletilosti) je první z rozhodných otázek pro posouzení věci. Zároveň byl opakovaně upozorněn, že jeho tvrzení při jednání neodpovídá jeho tvrzením z žaloby, ani předloženým listinám. Přesto žalobce setrval na tom, že aktuálně sděluje pravdu, a vysvětlil, proč ji neuváděl dříve. Za toho stavu při jednání nevznikla pochybnost o tom, že by žalobce je schopen samostatně hájit svá práva ve smyslu in fine : žalobce zkrátka opustil jednu argumentační linii a zaměřil se na prosazování argumentace jiné.

12. Soud již neprováděl dokazování kopiemi údajného rodného listu a občanského průkazu žalobce, neboť žalobce zpochybnil jejich vypovídací hodnotu a tvrzení o své nezletilosti celkově opustil.

III. Posouzení věci

13. Žaloba není důvodná. V souzené věci nevznikla reálná pochybnost o příslušnosti Bulharska k vyřízení věci žalobce podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013. Žalovaný vyšel z aktuální zprávy o stavu azylového řízení a přijímacích podmínkách v Bulharsku, nic nevypovídá o tom, že by tamní podmínky byly neakceptovatelné.

K příslušnosti Bulharska na základě žádosti o mezinárodní ochranu

14. Ve věci bylo nesporné, že Bulharsko je prvním (a jediným) členským státem, který rozhodoval o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Formálně tedy byly splněny podmínky pro určení příslušnosti Bulharska podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013. Žalobce však tvrdil, že žádost v Bulharsku nikdy nepodal, resp. že byl donucen k poskytnutí otisků prstů. Pokud podepsal nějakou žádost, neučinil tak vědomě.

15. K tomu soud konstatuje, že je mu znám právní názor Nejvyššího správního soudu, který v odst. 26 rozsudku č. j. -21 ze dne 25. 4. 2024 dospěl k závěru, že již pouhé tvrzení žalobce o tom, že žádost nepodal, resp. že podepsal žádost, jíž nerozuměl, činí z této žádosti právní jednání bez právních následků. To stačí ke zpochybnění záznamu v příslušné databázi o tom, že žádost byla v té zemi podána, a přenesení důkazního břemene na žalovaného (zopakováno rozsudkem NSS č. j. -16 ze dne 24. 1. 2025, odst. 21). Tento názor byl sice vysloven pro účely žádosti o dočasnou ochranu, není ovšem zřejmé, proč by nemohl být užit na případy žádosti o mezinárodní ochranu. Krajské soudy totiž mimo jiné musí otázky dočasné ochrany hodnotit jako otázky mezinárodní ochrany ve světle čl. 78 Smlouvy o fungování Evropské unie, z jehož pohledu jde o jednotlivé části společného systému, mezi kterými se nemají činit nedůvodné procesní rozdíly (srov. rozsudek NSS č. j. -30 ze dne 2. 2. 2023, č. 4451/2023 Sb. NSS).

16. Proti tomuto názoru však lze zároveň uvést, že rozsudky č. j. -21 a č. j. -16 nepopisují žádné konkrétní důvody ve formě právně-interpretačních úvah, proč by prosté neprokazované tvrzení žalobce mělo stačit ke zpochybnění záznamu v příslušné databázi. Stejně tak není zřejmé, proč by (cizozemská) žádost měla být poměřována (vnitrostátními) hmotněprávními kritérii platnými pro právní jednání, když o právní jednání nejde. Obecně se totiž žádostí rozumí procesní úkon s vlastními, procesními kritérii účinnosti (z mnohých srov. rozsudek NSS č. j. -41 ze dne 8. 9. 2023, odst. 13).

17. Soud tedy dospěl k dílčímu závěru, že bylo na žalobci, aby prokázal, že žádost o mezinárodní ochranu v Bulharsku nepodal [ )]. To se prokázat ani nepokusil. Zároveň z databáze Eurodac plyne, že žadatel je veden jako (bývalý) žadatel o mezinárodní ochranu v Bulharsku, což je přímý důkaz předvídaný unijním právem [srov. čl. 22 odst. 3 písm. a) nařízení Dublin III ve spoj. s částí A. 2. 2 přílohy II nařízení č. 1560/2003]. Vedle toho bylo ve věci nesporné, že Bulharsko fakticky rozhodlo o neudělené mezinárodní ochrany žalobci. Žalovaný tedy postupoval na základě dostatku skutkových zjištění, které nevyvolávaly rozumnou pochybnost o tom, že žalobce byl žadatelem o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby žalobce prokázal své tvrzení o donucení či omylu při podání žádosti v Bulharsku, procesní účinky takové žádosti by bylo třeba posuzovat podle unijního práva nebo bulharského práva. Vcelku nepochybně by nebylo možné hodnotit účinky této žádosti v jiném členském státu na základě hmotněprávních civilních předpisů platných v České republice.

Ke zletilosti žalobce

18. V souzené věci žalobce při ústním jednání začal tvrdit, že je zletilý. Na tom setrval i přes opakované upozornění soudu, že původně tvrdil a dokazoval přesný opak. Soud při hodnocení těchto nových tvrzení vyšel z toho, že žalobce je zásadně pánem sporu a může určit otázky, kterými se soud má zabývat. To však není bezbřehé: Bylo by možné uvažovat o tom, že se v průběhu jednání se vyjevila neschopnost žalobce – cizince a právního laika – hájit řádně svá práva, pokud by jednoznačné důkazy hovořily o tom, že žalobce prosazuje ke své zjevné újmě zcela nesmyslnou skutkovou verzi, a není tedy schopen pochopit procesní důsledky svého konání.

19. To se však nestalo: žalobce představil rozumnou verzi toho, proč uvádí různé roky narození. V základu si tedy byl vědom možného procesního následku své (ne)zletilosti, tj. že nezletilost působí proti předání do Bulharska. Zároveň žalobce zpochybnil vypovídací hodnotu kopií rodného listu a občanského průkazu. Tyto kopie by z důvodu jejich špatné kvality bylo prima vista nejspíše možné hodnotit jen jako částečný důkaz. Nepochybné skutkové zjištění o nezletilosti žalobce by tak bylo možné učinit jen na základě souladu těchto kopii a konsistentní výpovědi žalobce, popřípadě – pokud by soud kopiím přiznal vypovídací hodnotu plného důkazu – na základě těchto kopii, pokud by nebyly rozporovány. Tento důkazní stav však nenastal; naopak žalobce zpochybnil i částečné důkazy v jeho prospěch a řízení tím po skutkové stránce prakticky zatemnil.

20. Lze tedy shrnout, že nebyl navržen žádný důkaz s plnou vypovídací hodnotou o nezletilosti žalobce, a zároveň žalobce začal konsistentně prosazovat zcela opačné žalobní tvrzení. Za tohoto stavu věci soud vyšel z tvrzení žalobce, že je zletilý. Otázkou příslušnosti v dublinském řízení k vyřízení věci nezletilého cizince bez doprovodu se tak dále vůbec nezabýval, protože žalobce takovým cizincem není.

Podmínky v Bulharsku

21. Ve věci nevznikly závažné důvody se domnívat, že v Bulharsku dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013). Nic takového nevyplynulo z informace o bulharském azylovém systému ze 26. 3. 2024 (č. l. 43–47 správního spisu). Protože jde o zprávu z března 2024, nepovažoval ji soud ke dni rozhodnutí žalovaného v listopadu 2024 za zastaralou či rozsahem nedostatečnou (obecnou).

22. Žalobce v této otázce označil jediný novější důkaz, a to zprávu bulharského Helsinského výboru ze dne 10. 7. 2024. Z části citované žalobcem plyne, že velká část cizinců má přístup k řízení o mezinárodní ochraně z detence a že životní podmínky v zařízeních jsou špatné. Tvrzení žalobce jsou s těmito informacemi v souladu, je tedy důvěryhodné. Ostatně i žalovaný vycházel z toho, že podmínky v Bulharsku jsou špatné. To ovšem pro posouzení věci není podstatné. Kritériem přezkumu je totiž riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

23. V bulharských zařízeních jsou dlouhodobé problémy s dostatečným udržováním hygieny, výskytem štěnic nebo problém s tlumočením některých jazyků. Tyto problémy správní soudy ani v aktuální rozhodovací činnosti vztahující se k poměrům v Bulharsku v roce 2024 nepovažují nelidské či ponižující (srov. rozsudek KS v Plzni č. j. -20 ze dne 26. 11. 2024 či velmi podrobně odůvodněný rozsudek KS v Praze č. j. -26 ze dne 12. 12. 2024). Důležité je zohlednit individuální rizika – např. nepříznivý zdravotní stav, zranitelnost apod. Zásadně nepříznivý zdravotní stav ani zranitelnost žalobce netvrdil, svou nezletilost sám vyloučil.

24. Tvrzení žalobce o tom, že je v Bulharsku vůči cizincům používáno násilí a jejich vytlačování do Turecka souvisí s faktickou nedostupností k azylovému řízení. To však není případ žalobce. Ten měl k azylovému řízení přístup; jeho žádost byl zamítnuta. Případná detence žalobce po navrácení do Bulharska jen odpovídá tomu, že žalobce neopustil území států EU ani po zamítavém rozhodnutí o jeho žádosti.

25. V řízení tedy nevyšly najevo žádné důvody, pro které by bylo třeba považovat azylové řízení či podmínky přijetí žadatelů v Bulharsko za systémově nedostatečné natolik, že by to představovalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv EU.

IV. Závěr

26. Z uvedených důvodů posoudil žalovaný rozhodné otázky správně a jeho rozhodnutí netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl podle Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 3. února 2025

Mgr. Jan Šmakal v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.