Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

47 C 219/2021-54

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa, obec a číslo

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa

o zaplacení 20 873,62 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 900 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 900 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny ve výši 9 973,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 218,41 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 622,49 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 21. 1. 2020 do 14. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 973,62 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 900 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 900 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny ve výši 9 973,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 218,41 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 622,49 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 21. 1. 2020 do 14. 12. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 973,62 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 28. 7. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 20 873,62 Kč na jistině a příslušenství: kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 622,49 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 218,41 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 873,62 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % a úrok 28 % ročně z částky 20 873,62 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 4. 1. 2017 o zápůjčce, číslo. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce - právnická osoba, IČO, poskytl žalovanému dne 4. 1. 2017 v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen do 28. 2. 2018 vrátit tutéž částku s poplatkem 25 421 Kč, tj. celkem 55 421 Kč. Žalovaný však uhradil toliko 19 100 Kč.

2. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

3. Dne 4. 1. 2017 uzavřeli obchodní společnost právnická osoba, IČO, a žalovaný smlouvu o zápůjčce, č. sml. tel. číslo (důkaz touto smlouvou). Na základě této smlouvy věřitel poskytl žalovanému téhož dne částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 924 Kč a zaplatit 5 172 Kč na úrocích, 6 860 Kč poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení, 13 389 Kč poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení. Ve smlouvě žalovaný uvedl jako svou adresu bydliště ulice a číslo, PSČ obec.

4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný byl toho času zaměstnaný na dobu neurčitou s čistým příjmem za poslední 3 měsíce průměrně 24 025 Kč a odhadovanými měsíčními výdaji 7 000 Kč. Věřitel měl příjmy žalovaného ověřit pomocí tří výpisů z bankovního účtu, a to za 9, 10 a 11 / 2016. Žalovaný byl svobodný, bez vyživovacích povinností. V zákaznické kartě žalovaný uvedl jako adresu výběru adresa, a jako náhradní kontaktní adresu adresa.

5. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy s veškerým příslušenstvím a právy s ní spojenými byla ze strany společnosti právnická osoba, IČO, postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

7. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu o spotřebitelském úvěru, ve spojení s  . V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

9. Podle , o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

11. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C číslo, anonymizováno). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění druhé věty , o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

12. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Právní předchůdce žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. :„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. , klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

16. Jak vyplynulo ze spisu, právní předchůdce žalobce zkoumal určitým způsobem úvěryschopnost žalovaného, avšak způsobem nedostatečným.

17. Předně je nutné uvést, že soud neměl k dispozici ani ony tři výpisy z účtu žalovaného za období 9, 10 a 11 / 2016. Není jasné, jaké majetkové a výdělkové poměry žalovaného z uvedených výpisů měly vyplývat. Navíc je v tomto ohledu v Zákaznické kartě vnitřní rozpor. V kolonce„ ověření dokumenty“ je uvedeno, že byly ověřeny výpisy z bank. účtu; v rozporu s tím však v kolonce nahoře v Zákaznické kartě v kolonce„ Údaje o zaměstnání“ je nezatržené políčko„ Výpisy z bank. účtu“.

18. Vyvstávají otázky ohledně výdajů žalovaného a skladby těchto výdajů, jak žalovaný vycházel s financemi, zda jeho výdělek pokrýval výdaje apod. Postup věřitele je tak nepřezkoumatelný.

19. Co se týká výdajové stránky, věřitel nijak neposuzoval skutečné výdaje žalovaného na živobytí, zejména co se bydlení týká. Věřitel nezkoumal ani jiné závazky žalovaného, zejména ty pravidelné (energie a služby spojené s bydlením, internet, telefon apod.) Výdaje 7 000 Kč měsíčně nebyly nijak konkretizovány ani ověřeny.

20. V Zákaznické kartě je i vnitřní rozpor – v kolonce„ Ověřené dokumenty“ není zatrženo políčko„ 3 výplatní pásky“, ale nahoře v kolonce„ Údaje o zaměstnání“ je zatržena kolonka„ Výplatní pásky“. Již z toho plyne, že není bezpečně prokázáno, že by právní předchůdce žalobce vůbec měl k dispozici nějaké výplatní pásky žalovaného.

21. Jak vidno, věřitel svou povinnost zkoumat úvěryschopnost žalovaného neprovedl řádně (dostatečně pečlivě). Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. , rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn. Ústavní soud totiž v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. -39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

25. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 4. 1. 2017 je absolutně neplatná.

26. Podle ust. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaný povinen vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovaný skutečně čerpal, aniž by tu byl platný závazek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný na svůj dluh zaplatil částku 19 100 Kč (důkaz Tabulkou umoření), je žaloba důvodná co do rozdílu (30 000 – 19 100), tj. 10 900 Kč.

28. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalovaného se splněním dluhu.

29. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce takovou výzvu neadresoval na adresu bydliště žalovaného ulice a číslo, PSČ obec, ani na náhradní doručovací adresu adresa. Nějaké písemnosti zasílal žalovanému na adresu adresa, což byla adresa výběru (ať už se pod tímto pojmem skrývá cokoliv). Splatnost dluhu žalovaného tudíž mohla nastat teprve až v návaznosti na doručení žaloby. Žaloba byla doručena žalovanému dne 13. 12. 2021 (uplynutím desátého dne od uložení zásilky), proto splatnost nastala 14. 12. 2021. Od 15. 12. 2021 je žalovaný v prodlení se zaplacením částky 10 900 Kč. Toho času činil úrok z prodlení 8,5 % ročně ( ). Ve zbylém nároku na zákonné úroky z prodlení musel soud žalobu zamítnout.

30. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků, smluvních úroků, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , kdy žalovaný měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností by žalovanému svědčilo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.