Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
47 C 236/2021-48
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 32 774,21 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 28 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení 4 774,21 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9 001,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 759,5 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2021.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 327 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 28 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení 4 774,21 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9 001,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 759,5 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 17. 11. 2017 do 21. 12. 2021. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 327 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobou ze dne 28. 7. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 32 774,21 Kč na jistině a příslušenství: kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9 001,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 14 759,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 19,98 % ročně z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 25. 7. 2014 o zápůjčce, číslo. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce - právnická osoba, IČO, poskytl žalované dne 25. 7. 2014 v hotovosti částku ve výši 36 000 Kč, přičemž žalovaná byla povinna do 18. 9. 2015 vrátit tutéž částku s poplatky 30 098 Kč. Žalovaná však uhradila toliko 8 000 Kč.
2. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.
3. Dne 25. 7. 2014 uzavřeli obchodní společnost právnická osoba, IČO, a žalovaná smlouvu o zápůjčce, č. sml. číslo (důkaz touto smlouvou). Na základě této smlouvy věřitel poskytl žalované téhož dne částku 36 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 1 102 Kč a zaplatit 4 598 Kč na úrocích, 6 841 Kč poplatek za administrativní činnost, 18 659 Kč poplatek za hotovostní režim splátek. Ve smlouvě žalovaná uvedla jako svou adresu bydliště část obce a číslo, PSČ obec.
4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná tam uvedla, že byla toho času zaměstnaný na plný pracovní úvazek jako administrativní pracovnice s příjmem 20 000 Kč měsíčně. Co se aktiv týče, žalovaná ještě uvedla, že je majitelem vozu, má bankovní účet, nemá kreditní kartu. Výdaje uvedla 6 200 Kč nájemné/inkaso, 300 Kč telefon, 3 068 Kč splátky zápůjček/výživné, 2 100 Kč výdaje na domácnost. Žalovaná tam uvedla, že uspokojovala potřebu bydlení formou nájmu. Žádné vyživovací povinnosti žalovaná neuvedla. Toho času měla existující závazek – zápůjčku u téhož věřitele. V zákaznické kartě je uvedeno, že původní věřitel měl mít k dispozici občanský průkaz žalované, její pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní/podnájemní smlouvu, SIPO (důkaz: zákaznická karta).
5. Z listiny uznání dluhu ze dne 6. 3. 2016 soud učinil závěr, že se nejedná o plnohodnotné písemné právní jednání, neboť není podepsáno dlužníkem (žalovanou). Proto nebylo možné stavět cokoliv na tomto důkazu.
6. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy s veškerým příslušenstvím a právy s ní spojenými byla ze strany společnosti právnická osoba, IČO, postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2017).
7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).
8. Při právním posouzení soud použil zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 25. 7. 2014 (uzavření smlouvy). Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat starou právní úpravu.
9. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.
11. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C číslo, anonymizováno). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.
12. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Právní předchůdce žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.
15. Jak vyplynulo ze spisu, právní předchůdce žalobce zkoumal určitým způsobem úvěryschopnost žalované, avšak způsobem nedostatečným. Předně je nutné uvést, že soud neměl k dispozici žádné z listin, které původní věřitel označil jako ověřené. Žalobce je k výzvě soudu nebyl schopen předložit. Není jasné, jaké majetkové a výdělkové poměry žalované z uvedených listin měly vyplývat. Soud si vytvořil určitý obraz o poměrech žalovaného, když vyšel z faktu, že úvěr měl být splácen 15 měsíců, z žádných listin ale nevyplynulo, na jakou dobu má žalovaná hlavní pracovní úvazek (na dobu určitou x dobu neurčitou). V zákaznické kartě se hovoří o mzdě 20 000 Kč, aniž by bylo specifikováno, zda jde o částku v hrubém nebo čistém. Žalovaná v kartě uvedla, že měla bankovní účet, ale tento nebyl věřitelem vůbec prověřován. Dále ze zákaznické karty vyplývalo, že žalovaná u téhož věřitele již jeden závazek měla a splácela na něj 3 036 Kč. Jak si tedy původní věřitel mohl myslet, že žalovaná bude schopna splácet další úvěr (celkem by splátky činily 4 408 Kč měsíčně), když nezvládala bez dalšího úvěru splácet ten předchozí. Výdaje žalované uvedené v Zákaznické kartě na domácnost nebyly prověřovány a jsou nebývale nízké – 2 100 Kč. V zákaznické kartě nebylo specifikováno, na jakou dobu byla uzavřena nájemní smlouva (tedy zda skýtá garance konkrétního nájemného po celou dobu splácení úvěru). Jak vidno, věřitel svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované neprovedl řádně (dostatečně pečlivě). Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
16. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 25. 7. 2014 je absolutně neplatná.
18. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 36 000 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovaná skutečně čerpala, aniž by tu byl platný závazek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná na svůj dluh zaplatila částku 8 000 Kč (důkaz přehledem plateb), je žaloba důvodná co do rozdílu (36 000 – 8 000), tj. 28 000 Kč.
20. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalovaného se splněním dluhu.
21. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce neprokázal, že a kdy doručil žalované oznámen o postoupení pohledávky z 16. 11. 2017 a výzvu k plnění z 14. 7. 2020 (prokázal jen podání těchto výzev k poštovní přepravě 6. 12. 2017 a 15. 7. 2020 – důkaz těmito výzvami a podacími lístky z tohoto data). Ze skutečnosti, že žalobce odeslal žalovanému tyto dvě listiny, ještě neplyne jejich doručení žalované. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce„ došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Nad rámec lze uvést, že fikci doručení ujednání smluvních stran založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018).
22. Splatnost dluhu žalované tudíž mohla nastat teprve až v návaznosti na doručení žaloby. Žaloba byla doručena žalované dne 20. 12. 2021, proto splatnost nastala 21. 12. 2021. Od 22. 12. 2021 je žalovaná v prodlení se zaplacením částky 28 000 Kč. Toho času činil úrok z prodlení 8,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013). Žalobce ovšem požadoval úroky z prodlení v sazbě 8,05 % p. a., proto mu je soud přiznal pouze v tomto rozsahu. Ve zbylém nároku na zákonné úroky z prodlení musel soud žalobu zamítnout.
23. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků, smluvních úroků, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.
24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce i žalovaný měli úspěch prakticky poloviční (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností žádnému z účastníků nesvědčilo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jinými slovy řečeno, každý z účastníků si nese své náklady sám. To má vyústění i v otázce doplatku soudního poplatku.
25. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 312 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli nutnosti podrobit žalobu bližšímu zkoumání). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 327 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 1 639 Kč). Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 327 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.