Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

47 C 182/2021-36

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum

bytem ulice a číslo, PSČ obec

o zaplacení 26 376 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 16 500 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 500 Kč za dobu od 9. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 3 754 Kč, 6 122 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 254 Kč za dobu od 21. 4. 2020 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 3 754 Kč za dobu od 9. 3. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 271 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 16 500 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 500 Kč za dobu od 9. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 3 754 Kč, 6 122 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 254 Kč za dobu od 21. 4. 2020 do 8. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 3 754 Kč za dobu od 9. 3. 2021 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 271 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

1. Žalobou ze dne 27. 4. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 16 500 Kč na jistině, 3 754 Kč na poplatku, 2 000 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky, 6 122 Kč na smluvní pokutě a zákonných úrocích z prodlení z částky 20 254 Kč za dobu od 21. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 % p. a., to vše z titulu smlouvy ze dne 20. 3. 2020 o zápůjčce. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalované dne 21. 3. 2020 částku ve výši 16 500 Kč, přičemž žalovaná byla povinna do 20. 4. 2020 vrátit tutéž částku s poplatkem, tj. celkem 20 254 Kč. Žalovaná však neuhradila ničeho.

2. Soud za splnění podmínek , (dále jen „“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 12. 11. 2021 vyhlásil tento rozsudek.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 21. 3. 2020 uzavřeli žalobce a žalovaná smlouvu o zápůjčce (důkaz touto smlouvou). Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 16 500 Kč, žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku nejpozději do 20. 4. 2020 a zaplatit poplatek 3 754 Kč. Ve smlouvě žalovaná uvedla jako svou adresu bydliště i doručovací adresu ulice a číslo, PSČ obec.

5. Z výpisu z účtu Fio banky, č. výpisu číslo, soud zjistil, že žalobce dne 21. 3. 2020 odeslal na bankovní účet bankovní účet částku 16 500 Kč.

6. Ze sdělení Air banky ze dne 30. 9. 2021 soud zjistil, že účet č. bankovní účet patřil žalované i v době 21. 3. 2020 až 22. 3. 2020.

7. Výzvou ze dne 3. 3. 2021 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dluhu z titulu předmětné smlouvy do tří dnů. Výzvu žalobce zaslal žalované na adresu ulice a číslo, PSČ obec, a to dne 3. 3. 2021 (důkaz: výzva ze dne 3. 3. 2021 podací lístek).

8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu).

9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu o spotřebitelském úvěru, ve spojení s  . V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 16 500 Kč.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

11. Podle , o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

13. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C číslo, OPR-Finance). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění druhé věty , o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. obec konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

14. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

15. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný k výzvě soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů stran této skutečnosti toliko uvedl, že žalobce nebude doplňovat žádná skutková tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalované a že tato skutečnost povede zřejmě k tomu, že soud rozhodne o tom, že smlouva je neplatná vzhledem k ů 87 , o spotřebitelském úvěru.

16. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. :„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. , klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

18. Jak vyplynulo ze spisu, žalobce na svou povinnost zkoumat úvěryschopnost žalované rezignoval. Soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

20. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

21. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. , rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 2. 2020 sp. zn. (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn. Ústavní soud totiž v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. -39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 21. 3. 2020 je absolutně neplatná.

23. Podle ust. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalované částku 16 500 Kč, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku (16 500 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce má právo dle ust. požadovat po žalované vrácení částky, kterou žalovaném skutečně/fakticky poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

25. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. v zákonné výši, neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobci peněžitou částku, a pokud tak neučinila, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. V řešené věci se jednalo ovšem o to stanovit správně počátek prodlení žalované se splněním dluhu.

26. Soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 občanského zákonu, jehož aplikace nutně nastupuje v případě, kdy tu není platně uzavřená smlouva a není zde smluvní stanovení splatnosti dluhu. Dluh je pak splatný na výzvu. Žalobce takovou výzvu učinil písemností ze dne 3. 3. 2021, kterou téhož dne odeslal žalované. Žalobce stanovil žalované lhůtu k plnění 3 dny. Konce této lhůty připadl na den 8. 3. 2021. Do té doby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 16 500 Kč, od 9. 3. 2021 je žalovaná v prodlení. Žalobci tudíž náleží úrok z prodlení dle v sazbě 8,25 % ročně.

27. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků smluvní pokuty, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , kdy žalobce měl úspěch částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný do výše 56 %, po odečtení neúspěchu ve výši 44 %, mu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 12 %.

29. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 1 056 Kč, odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony:

1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu;

2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu;

3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

30. Za úkon podání ze dne 23. 9. 2021 soud náhradu odměny nemohl přiznat, neboť neshledal úkon za účelný, resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalovanému nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení totiž předpokládá účelnost úkonů.

31. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu.

32. Z celkové částky 2 256 Kč představuje podíl 12 % náhradu nákladů řízení ve výši 271 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. splatná k rukám právní zástupkyně žalobce.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.