Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 93/99

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 27. května 1999

v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. H. B. za účasti

vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu v J., proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca

63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v J.

ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na

vklad vlastnických práv, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998,č. j. -23, se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. února

1999, tj. ve lhůtě stanovené v

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j.

-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu

v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu

na vklad vlastnických práv. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být

dotčena v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 1 a čl.

2 odst. 2 d.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. ,

jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Katastrální úřad v J. rozhodnutím ze dne 17. února 1998,

č. j. V 7/593/98, zamítl návrh stěžovatelky na vklad vlastnického

práva s odůvodněním, dle něhož předmět převodu v listinách, které

jsou podkladem pro zápis v katastru (jimiž byly dohoda

o vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů po

jeho zániku ze dne 24. července 1996 a výpis z této dohody ze dne

9. února 1998), je neurčitý (ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů, ve spojení

s ustanovením , ve

znění pozdějších předpisů).

V opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí správního

orgánu, stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že označení předmětu

smlouvy je dostatečně určité, když obsahuje č. p. budovy

i pozemek, na kterém tato stojí. Poukázala přitom jednak na běžnou

praxi ostatních katastrálních úřadů a jednak na odbornou

literaturu.

Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku

rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to ze zcela jiných

příčin, než jsou uvedeny v zamítavém rozhodnutí katastrálního

úřadu, a než těch, na které se opravný prostředek odvolává. Soud

vyšel ze zjištění, dle něhož bezpodílové spoluvlastnictví manželů

zaniklo na základě soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci

dne 9. srpna 1993, přičemž návrh na vklad vlastnických práv podle

dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,

uzavřené dne 24. července 1996, resp. podle výpisu z této dohody

ze dne 9. února 1998, byl podán až dne 16. února 1998. tj.

v době, kdy již uplynula lhůta uvedená v dříve platném ustanovení

. Za těchto okolností dospěl soud

k právnímu závěru, dle něhož se v předmětné věci uplatní zákonná

domněnka, že nemovité věci náležející do zaniklého bezpodílového

spoluvlastnictví manželů jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví,

a že jejich podíly jsou stejné, když ve lhůtě tří let od zániku

bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyl podán návrh na vklad

vlastnických práv k nemovitostem podle dohody o jeho vypořádání do

katastru. Pouze jako obiter dictum soud uvedl, že sdílí námitky

stěžovatelky ohledně určitosti vymezení předmětu převodu, avšak že

tuto úvahu považuje již za bezpředmětnou, když návrhu na vklad

nelze vyhovět z jiných důvodů.

V ústavní stížnosti se zejména poukazuje na tu skutečnost, že

Městský soud v Praze potvrdil opravným prostředkem napadené

rozhodnutí katastrálního úřadu ze zcela jiného důvodu, než shledal

správní orgán, a to poté, kdy konstatoval, že důvody jeho

zamítavého rozhodnutí neobstojí. Dle přesvědčení stěžovatelky soud

tak zaměnil svoji přezkumnou funkci, kterou vykonává podle § 244

a následujících , pokud jde o zákonnost rozhodnutí orgánů

veřejné (státní) správy, za funkci orgánu nalézajícího,

v důsledku čehož rozhodl v podstatě prvoinstančně, a tím

protiprávně odňal právo opravného prostředku. Kromě toho ústavní

stížnost obsahuje i námitky, týkající se právních závěrů Městského

soudu v Praze. Je v ní vyjádřen názor, dle něhož ze žádného

ustanovení obecně závazných právních předpisů nelze dovodit, že by

dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví

manželů musela být v tříleté lhůtě dle § 149 odst. 4 občanského

zákoníku předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad do

katastru nemovitostí. Z ustanovení § 47 odst. 3 občanského

zákoníku se pak dovozuje závěr, dle něhož návrh na vklad práva

vlastnického postačí podat do tří let od uzavření takové dohody,

přičemž pouze nedodržení této lhůty by mělo za následek zánik

dohody ze zákona použitím fikce odstoupení. Ze všech uvedených

důvodů se stěžovatelka napadeným rozhodnutím Městského soudu

v Praze cítí být dotčena v základních právech a svobodách,

plynoucích z a y základních práv

a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l , ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 11. března 1999 Městský soud v Praze k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu považuje

stížností napadené rozhodnutí za správné, přičemž v základních

bodech odkazuje na jeho odůvodnění. K výhradám navrhovatelky,

obsaženým v ústavní stížnosti, pak dále uvádí, že v tomto případě

jde o přezkum rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy

třetí a nikoli o řízení podle hlavy

druhé. V řízení podle jsou podle názoru senátu

Městského soudu v Praze, který o věci rozhodoval, dány meze

přezkumné činnosti soudu výrokem správního orgánu, který je

napaden opravným prostředkem, a nikoli důvody, které uvádí

navrhovatel ve svém opravném prostředku, jak je tomu v řízení

podle a následujících Jelikož soud, přezkoumávající

rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 250l

a následujících , může ve svém rozhodnutí zaujmout jiný

právní názor nežli zaujal správní orgán, jehož rozhodnutí

přezkoumává, nelze dle přesvědčení městského soudu poukazovat na

to, že soud rozhodoval prvoinstančně a že účastníkům odňal právo

podat opravný prostředek. Ve vyjádření se konečně upozorňuje na

skutečnost, že podle , ve znění pozdějších

předpisů, není rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu

vlastnického práva předpokladem účinnosti smlouvy, a proto nemá

pro smlouvy týkající se věcných práv k nemovitostem ustanovení §

47 odst. 2 žádný praktický význam a tyto

případy pod režim tohoto zákonného ustanovení nespadají.

S ohledem na všechny uvedené důvody městský soud ve svém vyjádření

navrhuje, aby ústavní stížnosti navrhovatelky nebylo vyhověno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (

,

,

,

, a další). Prvním je

posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu

(což vyplývá z , ve znění

pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení

ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Základní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti je nemožnost

účastníka řízení vyjádřit se k právnímu názoru soudu, jenž

potvrdil v řízení o opravném prostředku rozhodnutí správního

orgánu, avšak z důvodů jiných, než byly důvody přezkoumávaného

rozhodnutí.

K otázce uplatnění základního práva na reálnou a efektivní

možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající

v oprávnění právně i skutkově argumentovat, plynoucího z čl. 36

odst. 1 a d, se

Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých nálezů:

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.

IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud

odvolací při řešení případu opustil režim

a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva

v , aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí

předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení

vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava

připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení

a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu y

základních práv a svobod.

Shodné stanovisko zaujal i ve věci

sp. zn.

,

a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §

237 odst. 1 písm. f) ze strany Nejvyššího soudu, když

tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli

účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat

před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.

Rovněž i ve věci vedené pod

sp. zn.

, ve které

krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je

nepovažoval za věcně správné, konstatoval Ústavní soud nejen

porušení ustanovení , nýbrž také v odnětí reálné

a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem,

spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat,

v důsledku čehož došlo k porušení základního práva plynoucího

z a y základních práv

a svobod.

Vycházeje ze své dosavadní judikatury, Ústavní soud

v souvislosti s posuzovanou věcí považuje za potřebné zdůraznit

následující:

Dle ustanovení o opravném prostředku

proti rozhodnutí správního orgánu rozhodne soud rozsudkem, kterým

přezkoumané rozhodnutí buď potvrdí nebo je zruší a vrátí věc

k dalšímu řízení. Pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu

znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je

potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance

nižší jako věcně správné.

Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,

M. Mazanec, . Komentář.2. vydání, Praha 1996,

s. 583).

Jednou z funkcí y, zvláště ústavní úpravy základních

práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl

spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož

i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních

rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé

závaznosti y a v jejím postavení bezprostředního pramene

práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné

moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních

práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů

interpretovat jednotlivá ustanovení v první řadě

z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod.

Z ustanovení y základních

práv a svobod plyne i základní právo na reálnou a efektivní

možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající

v oprávnění právně i skutkově argumentovat.

Změna právního názoru soudu v řízení o opravných prostředcích

proti rozhodnutím správních orgánů je tudíž důvodem kasace,

přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá

možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit

nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Pakliže se ve vyjádření účastníka řízení poukazuje na

skutečnost, že v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím

správních orgánů se neuplatňuje dispoziční zásada, pročež je soud

oprávněn potvrdit správní rozhodnutí i z důvodů odlišných, než

jsou důvody obsažené v přezkoumávaném rozhodnutí, Ústavní soud

pouze konstatuje, že i akceptace tohoto stanoviska (uvědomuje si

jeho spornost - viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský

soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 779) nemění nic

na povinnosti soudu interpretovat ustanovení § 250q odst. 2 o. s.

ř. pohledem zachování základních práv a svobod, vyplývajících

z a y základních práv

a svobod.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadený

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j.

-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu

v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu

na vklad vlastnických práv, zrušil [§ 82 odst. 1 odst. 3 písm. a)

, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. května 1999