Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 102/94

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

15. prosince 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti o zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994, sp. zn.

a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9.

července 1993, sp. zn. , t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994,sp. zn. a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne9. července 1993, sp. zn. , se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

I.

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě, stanovené § 72 odst.

2 , se navrhovatelka domáhala zrušení

rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. července 1993, sp.

zn. ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne

30. března 1994, sp. zn. . Uvedla, že těmito soudními

rozhodnutími bylo porušeno její právo, zaručené y

základních práv a svobod, kdy jako spoluvlastnice nemovitostí byla

zbavena spoluvlastnického podílu. Ke zrušení podílového

spoluvlastnictví došlo na návrh ing. J. N., jehož podíl činil

l/6, a Ž. N. s podílem 3/6. Jestliže tito spoluvlastníci nechtěli

ve spoluvlastnictví setrvat, pak, podle názoru navrhovatelky, soud

neměl vyhovět jejich návrhu na přikázání celé věci, nýbrž měl ji

přikázat těm, kdož si chtěli věc ve spoluvlastnictví, event. ve

vlastnictví ponechat. Dále navrhovatelka před obecnými soudy

uvádí, že s ohledem na ustanovení ,

napadenými soudními rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 4

, když soudy po přikázání věci nestanovily jí, jako

spoluvlastníkovi, přiměřenou náhradu, tedy náhradu, která odpovídá

reálné hodnotě spoluvlastnického podílu. Při určení přiměřené

náhrady měl, podle jejího náhledu, soud vzít zřetel na náklady,

nutné pro zhotovení věci, zřetel na hodnotu, která v sobě obsahuje

i poptávku, danou účelem věci, přihlédnout k cenám, za něž se věci

v místě obvykle prodávají, k hodnotě prospěchu, kterou věc

vlastníkovi přináší. Podle názoru stěžovatelky nejde tedy

o náhradu, v případě že je vyjádřena cenou dle cenového předpisu.

Ústavní soud provedl důkaz spisem Okresního soudu v Přerově,

sp. zn. , zvláště pak znaleckým posudkem znalce ing.

J. D. ze dne 20. března 1993, jehož písemné vyhotovení je součástí

označeného spisu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti, vyžádaném

Ústavním soudem ČR, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu

v Ostravě, že rozhodnutí soudu je v souladu s ustanovením § 142

občanského zákona. To umožňuje zrušit podílové spoluvlastnictví na

návrh kteréhokoliv spoluvlastníka, přičemž zásada rovnosti

účastníků tohoto občanskoprávního vztahu, tj. podílového

spoluvlastnictví, je zakotvena i v § 2 odst. 2 občanského zákona.

Pokud jde o námitku, týkající se přiměřenosti náhrady dle § 142

odst. 1 občanského zákona, zaujal Krajský soud v Ostravě své

stanovisko v odůvodnění rozsudku, na němž trvá. V něm obsažená

argumentace vychází z konstatování, že rovné postavení účastníků,

jejich právní jistota, vyžaduje, aby při určení výše náhrady bylo

vycházeno z platného cenového předpisu. Soud dále odmítl tvrzení,

že tzv. tržní cena je vždy vyšší, než cena dle cenového předpisu.

Proti použití tzv. tržní ceny hovoří, podle názoru Krajského soudu

v Ostravě, kromě jiného, i nemožnost takovou cenu v řízení

objektivně zjistit, neboť stejnými argumenty jednoho z účastníků

o výši takové ceny může být tato cena druhým účastníkem

zpochybněna.

Vedlejší účastníci ing. J. N. a Ž. N. sdělili, že stížnost

považují za zmatečnou, s jejím obsahem nesouhlasí, k napadeným

rozsudkům nemají připomínek. Na ústním jednání právní zástupce

stěžovatelky, na důkaz rozporu mezi cenou obecnou a cenou tržní,

předložil kopii kupní smlouvy, kterou vedlejší účastníci převedli

předmětnou nemovitost za cenu 1 295 993.- Kč, tj. za cenu téměř

dvojnásobně převyšující cenu zjištěnou, podle které byla vypočtena

přiměřená náhrada podle .

II.

Podle , nedojde-li k dohodě,

zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého

spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů

a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,

přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více

spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně

využita ( odst. l věta třetí ).

Tato zákonem stanovená možnost rozdělení podílového

spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka,

jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům,

nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní

podmínky, stanovené y základních práv

a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady.

Jestliže tedy citované ustanovení ukládá

povinnost, při přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům,

stanovit přiměřenou náhradu, je uvedené ustanovení v souladu s čl.

11 odst. 4 d.

Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent,

vyjádřený v penězích, ekvivalent, umožňující podle místních

podmínek obstarání obdobné věcí, jaká byla představována podílem

spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Za

takovou pak nelze považovat soudem stanovenou náhradu, vycházející

ze zjištění ceny podle , kterou se mění

a doplňuje , ve znění vyhlášky č.

, o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách

za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné

užívání pozemků. Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu,

závislou nejen na konstrukci a vybavení (příloha k vyhlášce č.

), velikosti a stáří věci (stavby), ale i na zájmu

o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Musí jít

tedy o náhradu, která by představovala cenu, za níž by bylo možno

věc prodat.

Pro takto stanovenou náhradu, kterou je možno považovat za

přiměřenou, svědčí i ustanovení a ,

v nichž je zakotveno předkupní právo spoluvlastníků a povinnost

těch, kdo jsou z předkupního práva oprávněni věc zakoupit,

zaplatit za ni cenu, nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto

jinak. Citovaná ustanovení občanského zákoníka respektují tak

i zásadu rovnosti v právech, zaručenou čl. l y základních

práv a svobod.

Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 1994, sp. zn. 11 Co

101/94 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. července

1993, sp. zn. , bylo porušeno právo stěžovatelky,

zaručené d.

Kromě uvedeného Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací,

potvrdil rozsudek soudu I. stupně, tj. Okresního soudu v Přerově,

přičemž se tento soud nevypořádal s možností věc po zrušení

podílového spoluvlastnictví rozdělit. Nelze přehlédnout, že

rozdělení společné věci nevylučuje znalec ing. J.D. ve svém

znaleckém posudku ze dne 20. března 1993 ani Stavební úřad

Městského úřadu v Přerově ve svém vyjádření ze dne 25. června

1993.

Poněvadž Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 30.

března 1994, sp. zn. , a Okresní soud v Přerově ve

svém rozsudku ze dne 9. července 1993, sp. zn. ,

nepostupoval v souladu s , a tím

porušil základní práva navrhovatelky, vyplývající z čl. 11 odst.

4 d, Ústavní soud České republiky

svým nálezem uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě

a Okresního soudu v Přerově zrušil, jak je uvedeno ve výroku (§

82 odst. 1 ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 15. prosince 1994