Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 207/98

Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.P., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu Prahu-západ ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 6. 1997 (sp. zn. ), kterým mu byla uložena pořádková pokuta podle

, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998 (sp. zn. ), jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno; tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to svoboda projevu

( d), ústavně zaručené právo na soudní a ochranu ( d) s tím, že postupem soudu jako orgánu veřejné moci došlo rovněž k porušení d. Porušení citovaných ustanovení d stěžovatel spatřuje v tom, že mu byla uložena pořádková pokuta za to, že ve svých podáních, adresovaných Okresnímu soudu Praha-západ, označil svoji manželku jako "psychopatickou alkoholičku a kriminální recidivistku", ačkoli toto označení vychází důsledně ze skutečností objasněných státními orgány. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí, na základě jakých skutečností v podání adresovaném soudu použil inkriminované označení své manželky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a za jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (např. srov.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 10, Praha 1995); Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, která vycházejí ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí.

Stěžovatelovo podání je již několikerým podáním Ústavnímu soudu (kupř.

,

,

), jimiž jako ústavními stížnostmi usiluje

o zrušení rozhodnutí obecných soudů, týkajících se mimo jiné rovněž již dříve uložené pořádkové pokuty ( - ), a to za obdobné jednání, jak toto se jeví v této ústavní stížnosti.

V naznačených souvislostech není však důvodu odchýlit se od závěrů již dříve vyslovených (v označených rozhodnutích) Ústavním soudem, a proto zcela postačí i pro posouzení této ústavní stížnosti stěžovatele na ně odkázat a k nim jen dodat, že stěžovatel vede pouhou právní polemiku se závěry obecných soudů, když stále je přesvědčen, že je oprávněn označovat třetí osobu tak, jak ve svém podání obecnému soudu učinil, což však je pokládáno těmito soudy za podání hrubě urážlivé, a proto je v rámci oprávnění daných obecně platnými právními předpisy ( ) trestán pořádkovou pokutou. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, případně na svém právu na svobodu vyjadřování, jíž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, vybudovanými na správných skutkových zjištěních, byť odlišných od závěrů stěžovatele, nelze považovat za zkrácení nebo porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní stížnost stěžovatele je tak zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [ , ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ,

ve znění pozdějších předpisů ).

V Brně dne 15. dubna 1999