Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 268/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti B.Ř., právně zastoupeného advokátem JUDr. J.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, čj. -77, za vedlejší účasti ZD K., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Dne 3. 10. 1996 podal stěžovatel ústavní stížnost v souladu s ust. , o Ústavním soudu, proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.

Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se domáhal náhrady za znehodnocení zemědělských budov a dalších staveb dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně vydal dne 14. 1. 1993 pod čj. -63 rozsudek, kterým byla ZD K., uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalobci) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.078.348,- Kč, když současně bylo řízení ohledně další částky ve výši 3.750,- Kč zastaveno a požadavek navrhovatele na přiznání úroků z prodlení přesahujících 3 % byl zamítnut.

Přisouzená částka se skládala z náhrady za znehodnocené budovy ve výši 818.347,34 Kč, z částky 249.390,80 Kč za budovy, které žalovaný (před Ústavním soudem vedlejší účastník) vystavěl bez stavebního povolení na pozemcích, jež byly žalobci vráceny, z částky 10.112,85 Kč za znehodnocení rybníčku a z částky 498,- Kč za porosty. Řízení bylo zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby ohledně zaplacení částky 2.231,15 Kč (za drenážní systém) a částky 1.518,75 Kč (za kanalizační odpad).

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 k odvolání žalovaného a rozsudkem ze dne 31. 1. 1994, čj. -77, jej potvrdil co do částky náhrady 818.845,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku jej změnil tak, že ohledně požadované úhrady co do částky 259.503,- Kč žalobu zamítl. V odůvodnění pak se odvolací soud neztotožnil se závěrem obvodního soudu, co se týče přiznání náhrady v částce 249.390,- Kč za objekt pro ustájení býků a objekt přístavek, když dle názoru soudu by přiznání takové náhrady bylo v rozporu s ust. § 28 zákona o půdě.

Tyto stavby vybudoval žalovaný na pozemcích žalobce (stěžovatele) bez stavebního povolení a bez kolaudačního rozhodnutí, které žalobce od žalovaného nepřevzal. Tyto částky žalobce (stěžovatel) požadoval proto, že by mu mohlo být nařízeno jejich odstranění. Stěžovatel (žalobce) u odvolacího soudu namítal, že se nejedná o náhradu za objekty vystavěné protiprávně ZD K., nýbrž o nárok plynoucí z rozdílu mezi hodnotou usedlosti ke dni odnětí a dni vydání.

Odvolací soud vyslovil názor, že uvedenou částku nelze žalobci přiznat, neboť v tomto případě nejde o objekty, za které by bylo možno poskytnout náhradu podle § 14 a § 16 zákona o půdě a přiznání takové náhrady by bylo v rozporu s ustanovením § 28 zákona o půdě. Stejně tak žalobci nepřiznal náhradu za rybníček (v žalobním požadavku vyčíslena částkou 10.112,85 Kč), protože tento rybníček nebyl věcí, za kterou se podle zákona o půdě poskytuje náhrada.

Stěžovatel (žalobce) poté podal dovolání, o kterém rozhodl rozsudkem dne 30. 4. 1996, čj. , Nejvyšší soud ČR. Tímto rozsudkem došlo k částečnému zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, čj. -77, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 1. 1993, čj. -63, ve výrocích, které se týkaly zaplacení částky 10.112,85 Kč s 3% úrokem, jakož i nákladů řízení před soudy 1. a 2. stupně a úhrady soudního poplatku, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu 1. stupně.

Dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku stěžovatele (žalobce) na přiznání částky 249.390,80 Kč v rámci náhrady za znehodnocení vydávaných objektů. Dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, posuzoval-li žalobcovy nároky podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě; ustanovení § 28 zákona o půdě dle Nejvyššího soudu pro daný případ neplatí. "Do výpočtu náhrady se nemohou nijak promítnout ceny jiných budov (staveb), tedy ani těch, které jsou a zůstávají ve vlastnictví povinných osob, a které nejsou oprávněné osobě vydávány. Právní vztahy, které vznikly nebo v budoucnu mohou vzniknout jako důsledek skutečnosti, že žalobce je vlastníkem pozemků, na nichž byly vystavěny objekty ve vlastnictví žalovaného, mohou vyústit v jiné nároky, které však nelze řešit v rámci sporu o náhrady podle zákona o půdě". Potud právní názor Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepolemizuje s výše uvedeným právním názorem, obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, považuje ho za správný, odmítá však jeho aplikaci tak, jak se promítla do výrokové části rozsudku.

Dle mínění stěžovatele nelze akceptovat názor Městského soudu v Praze, vyjádřený v odůvodnění rozsudku čj. -77, jakož i názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v odůvodnění rozsudku čj. , kde tyto soudy dospívají k závěru, že poskytnutím náhrady by došlo k porušení ust. § 28 zákona o půdě. Toto ustanovení je třeba klást do vazby

k dalším ustanovením tohoto zákona, též uvedeným v a a zejména pak v téhož zákona, z něhož je patrné, že nárok na vydání nemovitostí se váže toliko na důvody v zákoně uvedené, s nimi pak zákon spojuje nároky na náhrady ve smyslu ust. a násl. , ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Názor, jenž by odůvodňoval povinnost započítávat na vrub poskytovaných náhrad cenu objektů, i když osobou povinnou zbudovaných na pozemcích vydávaných, postrádá zákonnou oporu.

V daném případě je stěžovatel přesvědčen, že postupem jak Nejvyššího soudu ČR, tak Městského soudu v Praze, bylo porušeno jehou zaručené právo vlastnit při současném porušení ustanovení zákona o půdě.

Za účelem správného zjištění si vyžádal Ústavní soud spisy Obvodního soudu pro Prahu a .

Z ústavní stížnosti, jakož i ze spisu, Ústavní soud ČR zjistil, že podstata stížnosti směřuje proti výrokům rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR v té části, kde shodně rozhodly o tom, že stěžovatel nemá nárok na náhradu podle příslušného ustanovení zákona o půdě ve vztahů k objektům přístavku a objektu ustájení býků ve výši 249.390,80 Kč, které podle shodných prohlášení účastníků postavilo ZD K - v likvidaci, resp. jeho právní předchůdce. Je skutečností, že tyto objekty nebyly nikdy zkolaudovány. Nicméně i přes tento nedostatek jsou i nadále ve vlastnictví vedlejšího účastníka a tvrzení stěžovatele, že hodnota obou objektů představuje znehodnocení jiných jeho hospodářských budov, za které mu přísluší náhrada, když se jedná o nárok plynoucí z rozdílu mezi hodnotou usedlosti ke dni odnětí a dni vydání, resp. ke dni zpracování znaleckého posudku, nebylo soudy při aplikaci zákona o půdě na daný případ akceptováno. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech ,

,

,

,

...), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (, y). Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již uplatnil u obecných soudů.

Obecným soudům pak vytýká nesprávnou aplikaci výše cit. ustanovení zákona o půdě, i když jim přiznává jak správné skutkové, tak i v podstatě správné právní posouzení věci.

Pravomoc ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda ( , o Ústavním soudu). Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí obecných soudů s nespecifikovaným tvrzením, že bylo porušeno stěžovatelovou zaručené právo vlastnit.

Lze se domnívat, že dle stěžovatele mělo dojít k porušení d (dále jen "") v některém z jeho pěti odstavců. S tímto závěrem nelze souhlasit. V y je chráněno vlastnické právo jako takové a jde tedy již o vlastnické právo konstituované, existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně (i v tomto směru viz bohatou judikaturu Ústavního soudu - viz ). Pouhý spor, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna, nebo takové právo teprve konstituováno, ústavně chráněn není. Navíc spor nebyl ani veden o vydání věcí, tedy ani ve smyslu restitučních

zákonů o vznik vlastnického práva stěžovatele k dříve odňatým věcem, ale o finanční náhradu za ně.

Ústavní soud nemůže pokračovat v dalším řízení o náhradu za znehodnocení nemovitostí. Nepřísluší mu to. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ani Městského soudu v Praze nedošlo.

Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ČR příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 1998

Vojtěch Cepl

soudce ústavního soudu