Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 162 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (167)27574.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 92/95
Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele O. V., invalidního důchodce, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 1 Cao 21/95, ze dne 17. 2. 1995,
t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1Cao 21/95, ze dne17. 2. 1995, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Krajského
soudu v Praze, sp. zn. 16 C 452/92 a 18 Ca 124/93 , ze dne 20. 9.
1994, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 14. 5. 1992, č. 521104218, o přiznání
invalidního důchodu pro navrhovatele a rozhodnutí ze dne 7. 9.
1993, č. 521104218, o odnětí invalidního důchodu navrhovateli
a přiznání částečného invalidního důchodu, navrhovatel namítá, že
všechna byla vydána, aniž bylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání
znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního lékařství. Dále
namítal, že Vrchní soud posoudil jeho zdravotní stav a pracovní
neschopnost podle příslušné posudkové komise, jejíž zjištění však
byla v rozporu s lékařskými zprávami a zejména s posudkem prof.
MUDr. J., DrSc., který předložil. Současně uvedl, že posudková
komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, což je
orgán, řídící jednu stranu sporu, totiž Českou správu sociálního
zabezpečení Praha. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti
dovozoval, že napadené rozhodnutí porušilo čl. 36 odst. 1 Listin y
základních práv a svobod (dále jen Listin Listina ), upravující princip
nestranného procesu, dále čl. 37 odst. 3 Listin y, upravující
princip rovnosti stran a konečně i právo navrhovatele na přiměřené
hmotné zabezpečení při neschopnosti v práci, zakotvené v čl. 30
odst. 1 Listin y.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že pro účely
rozhodnutí vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, který hodnotil ve smyslu ustanovení § 132
o.s.ř. v souvislosti s ostatními provedenými důkazy s tím, že
předmětný posudek se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi
včetně navrhovatelových námitek a posudku soudního znalce prof.
MUDr. J., DrSc. Dále uvedl, že jestliže provedení důkazů posudkem
posudkové komise ukládá soudu přímo zákon, a to v ustanovení § 4
odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále
jen zák. č. 582/1991 Sb. ), a navíc dospěl-li soud při hodnocení
důkazů postupem podle § 132 o.s.ř. k závěru, že tento posudek je
úplný, nemůže zpochybnit provedení tohoto důkazu skutečnost, že
v témže zákoně zákonodárce svěřil Ministerstvu práce a sociálních
věcí také řízení činnosti České správy sociálního zabezpečení,
která je kompetentní rozhodovat o nárocích ze státního důchodového
zabezpečení. Pokud jde o posouzení souladu ustanovení § 4 odst.
2 zák. č. 582/1991 Sb. s čl. 37 Listin y, odkázal na pravomoci
Ústavního soudu.
Česká správa sociálního zabezpečení se přípisem ze dne 21.
6. 1992 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům
soudem nadřízeným (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR) a že jeho pravomoc je
vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno
ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm.
a) zák. č. 182/1993 Sb. ). V daném případě má být tímto zásahem do
základních lidských práv rozsudek Vrchního soudu v Praze ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze a rozhodnutími České
správy sociálního zabezpečení, když protiústavnost je spatřována
ve skutečnosti, že v řízení nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na
vyžádání znaleckého posudku z oboru neurologie a pracovního
lékařství a dále ve skutečnosti, že Vrchní soud vycházel pouze
z posudků posudkové komise s tím, že tato se nevypořádala
s posudkem a zprávami předloženými stěžovatelem, navíc sama
posudková komise je komisí Ministerstva práce a sociálních věcí,
tedy orgánu, řídícího Českou správu sociálního zabezpečení jakožto
jednu ze stran soudního sporu. Vzhledem k těmto tvrzením
navrhovatele o protiústavnosti napadených rozhodnutí nezbylo
Ústavnímu soudu než si vyžádat spis Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 18 Ca 124/93 , z něhož zjistil, že navrhovatel napadl opravnými
prostředky rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
14. 5. 1992 o přiznání invalidního důchodu, neboť měl za to, že
jde o invaliditu v důsledku pracovního úrazu a dále rozhodnutí ze
dne 7. 9. 1993 o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť
měl za to, že mu náleží plný invalidní důchod. V těchto opravných
prostředcích zejména zdůrazňoval, tak jako ve své ústavní
stížnosti, že nebyl vyžádán znalecký posudek a že se posudková
komise, která je podřízena jedné straně sporu, nevypořádala
s důkazy, jež sám předložil (znalecký posudek prof. MUDr. J.,
DrSc., lékařské zprávy dr. H. a dr. J.). Krajský soud a poté
Vrchní soud však jeho návrhům na doplnění dokazování uvedeným
v odvolání nevyhověly a správní rozhodnutí potvrdily. Ze shora
uvedeného plyne, že v dané věci se jedná o rozhodnutí o opravném
prostředku proti rozhodnutí správních orgánů, tedy o řízení dle
části páté, hlavy třetí o.s.ř. Dále však pro toto řízení platí §
246c o.s.ř. , dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo
upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije
přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o.s.ř. , tj. obecná
ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy
druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje
s ustanovením § 250q odst. 1 o.s.ř. , které upravuje možnost
provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení § 6, § 120, §
125 ve spojení s § 250q o.s.ř. platí i pro rozhodování o opravných
prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného
stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř. ),
avšak modifikovaná ustanovením § 250i o.s.ř. potud, že jde
o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době
vydání rozhodnutí správním orgánem. V dané věci se jedná
o zjištění skutkového stavu ke dni 14. 5. 1992 u rozhodnutí č.
521104218 a ke dni 7. 9. 1993 u rozhodnutí č. 521104218. Protože
napadená rozhodnutí Vrchního soudu i krajského soudu vycházela
z posudků posudkové komise nejenom předcházejících dat (posudky
z 10. 11. 1992 a 17. 11. 1992), ale též z posudků ze dne 29. 12.
1993, ze dne 12. 4. 1994 a ze dne 14. 6. 1994, a dále ze
znaleckého posudku prof. MUDr. J. ze dne 20. 9. 1993, z lékařských
zpráv dr. H. ze dne 8. 1. 1993, 29. 1. 1993, 13. 1. 1993, 4. 5.
1994 a dr. J. ze dne 10. 5. 1994, které nic nevypovídají o tom, že
by se zabývaly zkoumáním zdravotního stavu navrhovatele a jeho
příčinami právě ke dni napadených rozhodnutí, tj. ke dni 14. 5.
1992 a ke dni 7. 9. 1993, pak nejenže nelze zjistit z jakého
skutkového stavu rozhodnutí vycházela, ale také zda a do jaké míry
byly důkazy (znalecký posudek i lékařské zprávy) navržené
navrhovatelem srovnatelné s posudky posudkové komise. Jinými
slovy, u žádného z provedených důkazů nelze zjistit, zda se
vztahují k rozhodnému období, tj. zda vyhodnocují zdravotní stav
navrhovatele ke dni vydání napadených rozhodnutí. Z tohoto pohledu
je tak zcela znemožněno tvrdit, že se časově neidentifikovatelné
posudky posudkové komise vypořádávají a jsou způsobilé se
vypořádat se znaleckým posudkem prof. MUDr. J., DrSc. a zprávami
dalších lékařů, když, jak již bylo konstatováno, i tyto postrádají
časové určení z hlediska rozhodného období. Za této situace je
napadené rozhodnutí rozhodnutím, které vychází z neskutečného,
resp. neidentifikovatelného skutkového stavu, čímž se stává
naprosto nepřezkoumatelným. Navíc za této skutkově zcela
nepřehledné situace bylo Vrchním soudem postupováno dle § 250f
o.s.ř. , tj. rozhodnuto rozsudkem bez jednání, přestože toto
ustanovení předpokládá, že musí být nepochybně správně zjištěný
skutkový stav věci. Tyto vady řízení jsou bezesporu vadami, které
mohly mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
jeho nezákonnosti, spočívající v porušení ustanovení § 250q
a navazujících ustanovení § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2
o.s.ř. a § 250f o.s.ř. V dané věci je takové rozhodnutí současně
rozhodnutím, které porušuje principy hlavy páté Listin y, a to
konkrétně čl. 36 odst. 1 Listin y, upravující právo na soudní
ochranu a čl. 36 odst. 2 Listin y, upravující právo na přezkum
zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť jejich smysl se
nenaplnil, přestože formálně řízení proběhlo, a konečně
rozhodnutím, jež porušuje i čl. 38 odst. 2 Listin y, dle kterého má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům, neboť bylo jednáno dle § 250f o.s.ř. , aniž
byly pro to splněny podmínky. Za této situace nezbylo Ústavnímu
soudu, než napadené rozhodnutí zrušit dle ustanovení § 82 odst.
Pro úplnost se uvádí, že zásadně nelze spatřovat porušení čl.
36 Listin y v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům
účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených
důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 , 2 o.s.ř. ), to však
platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně
usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS
150/93).
V dalším řízení bude třeba, aby vzhledem k zásadě skutečného
stavu věci (§ 153 odst. 1 ; § 250 q; § 246 c o.s.ř. ), která nemůže
být nijak omezena pravomocí ministerstva dle § 4 odst. 2 zák. č.
582/1991 Sb. zřizovat posudkové komise s oprávněním posuzovat
zdravotní stav a pracovní schopnost a vzhledem ke skutečnosti, že
ve věci neexistuje jediný důkaz jasně se zabývající zdravotním
stavem ke dni správních rozhodnutí, byl provedený důkaz znaleckým
posudkem, jak navrhuje navrhovatel, a to pro odstranění
jakýchkoliv pochybností a z důvodu obnovení důvěry občana
- navrhovatele v právo. V tomto směru dlužno dodat, že není od
věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod (dále jen Úmluva) a čl. 36 Listin y dbají, aby jejich
rozhodnutí byla nikoliv jen shora předepsanou, ale též
akceptovatelnou spravedlností, což je v daném případě zvlášť
aktuální, je-li tu námitka směřující proti posudkům posudkové
komise jako subjektu podřízeného protistraně. K této námitce
navrhovatele, a na to navazujícímu vyjádření Vrchního soudu
ohledně pravomoci Ústavního soudu přezkoumat protiústavnost
jednotlivých předpisů se uvádí, že úpravu § 4 odst. 2 zák. č.
582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní (čl. 37 Listin y),
a to právě s ohledem na ustanovení § 250q o.s.ř. i § 246c o.s.ř. ,
která umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním
i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení komisí upravené
v § 3 vyhl. č. 182/1991 Sb. , proto také Ústavní soud ani
nepostupoval dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k tomu, že stačilo, aby pro účely rozhodnutí Ústavní
soud zjistil porušení čl. 36 odst. 1 , 2 a čl. 38 odst. 2 Listin y,
nezkoumal již navrhovatelem tvrzené porušení čl. 30 odst. 1
Listiny .
Dle čl. 89 odst. 2 Ústav y jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. 11. 1995