Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 194/96

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.

4. 1996, sp. zn. , a rozhodnutí Okresního úřadu

Karlovy Vary - okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995,

č.j. -203, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, č.j. -25, a proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech - okresního

pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. -203, a navrhl

jejich zrušení.

Pozemkový úřad podle ust. , o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), rozhodl, že navrhovateli - stěžovateli - nebudou

vydány nemovitosti, které jsou zapsány v zemských knihách,

knihovní vložce č. 487 k.ú. D., V., J., Z. a v pozemkové knize,

knihovní vložce č. 1036, 1073, 1074, 1078, 1229, 1285, 1896,

2003, k.ú D., knihovní vložce č.45, 47, 48, k.ú. J., a knihovní

vložce č. 161 a 166, k.ú. Z., na které navrhovatel uplatnil nárok,

a že za tyto nemovitosti nebude poskytnuta náhrada podle § 14

- 16 zákona. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že

předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. původnímu vlastníku, jenž nesplňuje

podmínky ustanovení , kterým se

upravují některé otázky související se , ve

znění , neboť v době úmrtí nebyl

československým státním občanem a nebydlel na území České

republiky. Ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona nevyhovuje ani

"uplatňovatel nároku" (stěžovatel), protože v době uplatnění

nároku, tj. k 1. 12. 1992, nebydlel trvale na území České

republiky.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,

v němž namítal, že rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení

věci, které spočívá především v nesprávném určení času přechodu

předmětného majetku do vlastnictví státu. Nárok na vydání

nemovitostí prý neuplatňoval podle , protože

předmětný majetek nepřešel na stát v období do roku 1948, neboť

neproběhlo konfiskační řízení a nebyla vydána žádná vyhláška

o konfiskaci tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Stěžovatel dále tvrdil, že požadovaný majetek přešel na stát až na

základě rozhodnutí podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských

újezdech, kterým bylo zřízeno vojenské výcvikové středisko D., což

dovozoval ze sdělení Ubytovací a stavební správy Plzeň ze dne 15.

1. 1993, č.j. 6279.

Krajský soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Zjistil, že vlastníkem "panství D." byl podle odevzdací y

Okresního soudu v D. ze dne 8. 5. 1934, č.j. D-3/31-114, strýc

stěžovatele K. Z., který byl vyhláškou správní komise Okresního

národního výboru v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, označen

podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé

národnosti a jeho majetek podle citovaného ustanovení dnem

vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,

zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Žádný doklad o udělení

nebo odnětí státního občanství K. Z. se nepodařilo zjistit. Sám

právní zástupce stěžovatele před soudem prohlásil, že K. Z. při

sčítání lidu v roce 1933 uvedl německou národnost a v roce 1989

zemřel v Německu jako Němec. Z fotokopie úmrtní y ze dne 6.

11. 1989, č. 115/1989, soud zjistil, že K. Z. zemřel dne 5. 11.

1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn, Spolková republika Německo.

Podle dědické smlouvy ze dne 25. 4. 1967 odkázal K. Z. panství D.

v Čechách, pokud by opět připadlo jeho rodině, synovci B. Z., tj.

stěžovateli. Provedenými důkazy bylo podle názoru krajského soudu

prokázáno, že majetek K. Z. byl konfiskován podle dekretu č.

12/1945 Sb., takže proto se oprávnění osob k vydání tohoto majetku

posuzuje podle , kterým se upravují

některé otázky související se Stěžovatel

prý nesprávně dovozuje z dopisu Vojenské ubytovací a stavební

správy v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, že předmětný majetek

přešel z vlastnictví K. Z. na stát podle zákona č. 169/1949 Sb. po

roce 1948. V tomto dopisu se totiž nic neuvádí o tom, že předmětné

nemovitosti přešly na stát zestátněním podle § 8 odst. 2 zákona č.

169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ale pouze se v něm

konstatuje, že "vojenský výcvikový prostor D. byl zřízen na

základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné době platí a je

vyloučen z případů restituce podle " Dále

odvolací soud uvedl, že jestliže nebylo prokázáno, že K. Z.,

kterému byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány podle dekretu č.

12/1945 Sb., nabyl zpět československé státní občanství a že ke

dni úmrtí byl občanem České republiky, pak platí, že "K. Z. není

osobou podle " Již z tohoto

důvodu ani stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2

, ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho

stěžovatel ke dni 29. 5. 1992 nesplňoval ani podmínky oprávněné

osoby podle § 2 odst. 2, § 11a odst. 1 citovaného zákona, neboť

státní občanství České republiky nabyl ve smyslu ust. § 12 zákona

č. až dnem 17. 6. 1994.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní

pozemkový úřad v Karlových Varech i Krajský soud v Praze nesprávně

posoudily dobu, kdy předmětný majetek přešel na stát. Podle jeho

názoru ohledně tohoto majetku neproběhlo žádné konfiskační řízení,

neboť nebyla vydána žádná vyhláška o jeho konfiskaci podle dekretu

č. 12/1945 Sb. V zemských deskách je pouze poznámka s datem 10.

7. 1945 týkající se výměru Zemského národního výboru v Praze

o zavedení národní správy podle § 15 dekretu prezidenta republiky

č. 5/1945 Sb. Neexistuje výměr okresního národního výboru

publikovaný veřejnou vyhláškou nebo doručený tehdejšímu vlastníku

panství D. o konfiskaci majetku, v němž by byl tento majetek

konkretizován. Z toho důvodu stěžovatel dovozuje, že v období do

roku 1948 majetek K. Z. na čs. stát nepřešel. Stalo se tak prý až

na základě rozhodnutí, které bylo vydáno podle zákona č. 169/1949

Sb., o zřízení vojenského výcvikového prostoru D. Tato skutečnost

vyplývá i ze sdělení Vojenské ubytovací a stavební správy ze dne

15. 1. 1993, č.j. 6279. Restituci majetku, který přešel do

vlastnictví státu na základě zákona č. 169/1949 Sb., řešila novela

zákona o půdě č. , a proto stěžovatel podáním ze dne

23. 8. 1993 učinil výzvu k vydání předmětného majetku

u pozemkového úřadu i u povinné osoby, leč marně. Napadenými

rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech

a Krajského soudu v Praze bylo tedy stěžovateli znemožněno

uplatnit vlastnické právo k majetku, "k jehož obnově má podle

zákona o půdě právo". Tím došlo k porušení článku 11 y

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má

každý právo vlastnit majetek. Toto právo je absolutní a omezené je

pouze tak, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva

je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za

náhradu.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální ( ,

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. , nabyl právní moci

dne 20. 5. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 16.

7. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 1996,

takže ve smyslu ust. je lhůta k podání ústavní

stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené

ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i vedlejší

účastník řízení.

Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel neuvedl v ústavní

stížnosti žádné nové námitky oproti podanému opravnému prostředku,

a proto odkázal na důvody obsažené v napadeném rozsudku. Krajský

soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Okresní úřad Karlovy Vary - pozemkový úřad ve svém vyjádření

namítl, že v ústavní stížnosti je opakovaně chybně uvedeno, že

nemovitosti přešly na čs. stát až po roce 1948 dle zákona č.

169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Nemovitosti, na něž byl

uplatněn nárok, však přešly na čs. stát dle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., což potvrzuje konfiskační vyhláška

i další archivní doklady (seznam konfiskovaného zemědělského

majetku, seznam konfiskovaných parcel, návrh přídělu pozemků

a budov). Proto byl uplatněný nárok posuzován dle zákona č.

Okresní úřad dále poukázal na to, že napadeným

rozhodnutím nebylo stěžovateli znemožněno uplatnit vlastnické

právo k zemědělskému majetku, ale bylo jím zamítnuto vydání

zemědělského majetku, na něž uplatnil nárok, neboť nebyly splněny

podmínky ust. Okresní pozemkový

úřad konečně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Česká republika - vojenská správa, zastoupená Vojenským

úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejší účastník

poukázala na závěry Krajského soudu v Praze vyslovené v odůvodnění

napadeného rozsudku, podle něhož nebylo prokázáno, že by K. Z.

splňoval "podmínky oprávněné osoby" podle ust. § 2 odst. 1 zákona

č. Již z toho důvodu nemohlo být přiznáno postavení

oprávněné osoby ani stěžovateli, který svůj restituční nárok

odvozuje od restitučního titulu svědčícího v prvé řadě K. Z.

Pokud jde o otázku právního důvodu přechodu majetku na stát,

jehož vydání se stěžovatel domáhá, je podle názoru vedlejšího

účastníka tímto právním důvodem již dekret prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., neboť podle § 1 tohoto předpisu konfiskovaný majetek

přešel na stát již účinností tohoto dekretu, a nikoli až případným

správním rozhodnutím o subjektu, jehož majetek konfiskace stíhá,

popřípadě teprve postupem podle zákona č. 169/1949 Sb. Pozemkový

úřad, resp. soud, posoudil věc správně podle

Sb., a nikoli podle , jak se stěžovatel

domáhal.

Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel v ústavní

stížnosti namítá, že rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu bylo

porušeno jeho právo "vlastnit věc", aniž by však specifikoval,

v čem porušení tohoto jeho práva spočívalo. V této souvislosti

poukázal vedlejší účastník na interpretaci rozsahu ochrany

vlastnického práva podle y v praxi Ústavního soudu,

vyjádřenou např. v nálezu

sp. zn.

tak, že citovaným

ustanovením "je chráněno vlastnické právo již konstituované a tedy

již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně". Z těchto

důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Pozemkový fond České republiky se podle ust. § 28 odst. 2

postavení vedlejšího účastníka v řízení

vzdal.

Stěžovatel sdělil, že trvá na tom, aby jeho ústavní stížnost

byla veřejně projednána v ústním jednání.

Při prvním ústním jednání stěžovatel prohlásil, že neovládá

ani jazyk český, ani jazyk slovenský a že jeho mateřštinou je

jazyk německý. Proto Ústavní soud, vycházeje z čl. 37 odst. 3

, ustanovil v souzené věci tlumočníka jazyka německého.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca

254/95, vyplývá, že vyhláškou okresní správní komise v Kadani ze

dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, bylo prokázáno, že K. Z. byl podle

§ 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za

osobu německé národnosti a jeho majetek (panství D.) byl podle

citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj.

dnem 23. 6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy.

Pátráním u Okresního archivu v Chomutově a Státního oblastního

archivu v Plzni nebyl zjištěn žádný doklad o udělení či odnětí

občanství K. Z. Z vyjádření právního zástupce stěžovatele v řízení

před soudem vyplývá, že K. Z. při sčítání lidu v roce 1933 uvedl

německou národnost a "zemřel v Německu jako Němec". Podle obsahu

spisu k tomu došlo dne 5. 11. 1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn,

ve Spolkové republice Německo. Nepodařilo se tedy prokázat, že by

byl K. Z. osobou oprávněnou k vydání zkonfiskovaného majetku podle

dekretu č. 12/1945 Sb., splňující taxativně stanovené podmínky §

2 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů,

čili osobou, která ztratila majetek podle citovaného dekretu, je

občanem České republiky a je osobou, která se neprovinila proti

československému státu a nabyla zpět občanství podle zákona č.

, nebo podle zákona č. 194/1949 Sb., nebo podle zákona

č. , pokud se tak již nestalo ústavním dekretem

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Proto ani stěžovatel není

oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 citovaného zákona. Za tohoto

stavu nebylo již třeba zjišťovat, zda sám stěžovatel splňuje

"podmínky oprávněné osoby" dle § 2 odst. 2 a § 11a odst. 1

citovaného zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž

důvody, které uplatňoval již v původním řízení o vydání

předmětného majetku, neboť za rozhodující pro posouzení nároku na

restituci majetku je podle jeho názoru skutečnost, kdy tento

majetek přešel na čs. stát. Jeho argumentace se v tomto směru

soustředila na dvě základní otázky:

1) Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v případě nárokovaného

zemědělského majetku neproběhlo řádné konfiskační řízení, neboť

ohledně předmětného majetku nebyla vydána žádná vyhláška

o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a neexistuje ani výměr okresního národního výboru

o konfiskaci.

2) Stěžovatel dále tvrdí, že k přechodu majetku na stát ve

skutečnosti došlo až po roce 1948 na základě rozhodnutí, které

bylo vydáno podle zákona č. 169/1949 Sb., o zřízení vojenského

výcvikového prostoru D..

Tato argumentace podle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí.

ad 1) Pokud jde o první stěžovatelovu námitku popírající existenci

konfiskačního řízení, je toto tvrzení v očividném rozporu

s obsahem soudního i správního spisu. Jak již krajský soud

v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, vyhláškou okresní

správní komise v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, byl K. Z.

označen podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé

národnosti a jeho majetek byl podle citovaného ustanovení dnem

vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,

zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Ústavní soud z dokladů

založených ve spise pozemkového úřadu zjistil, že citovaná

vyhláška obsahovala výčet všech osob v obci V., které podle § 1

odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označila za osoby německé

národnosti, mezi nimiž byl uveden i K. Z. (U jeho jména je

uvedeno: "panství D."). Dále byla vydána vyhláška téže komise ze

dne 13. 11. 1945, č. 6427/45, která podle § 1 odst. 1 dekretu č.

12/1945 Sb. rovněž označila za osobu německé národnosti v obci D.

K. Z. V této vyhlášce se konstatuje, že "výše uvedené osobě byl

vyhlášením cit. dekretu zemědělský majetek v obci D. podle § 1

odst. 1 cit. dekretu zkonfiskován pro účely zemědělské reformy".

Obě tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední desce po dobu 15 dnů.

U vyhlášky ze dne 13. 11. 1945 se tak stalo v době od 17. 11.

1945 do 12. 12. 1945 a u vyhlášky ze dne 14. 11. 1945 v době od

28. 11. 1945 do 14. 12. 1945. Je tedy zřejmé, že tzv. konfiskační

řízení proběhlo řádně, vyhláška o konfiskaci majetku K. Z. byla

doručena veřejnou formou a je zřejmé, že se tak stalo již v roce

1945, a nikoli po roce 1948, jak tvrdí stěžovatel.

ad 2) Z uvedeného zjištění současně plyne neopodstatněnost druhé

stěžovatelovy námitky, že požadovaný majetek přešel na stát až po

roce 1948 podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech.

Stěžovatel ostatně toto tvrzení neprokázal, neboť žádné rozhodnutí

či jiný důkaz v tomto směru nepředložil. Stěžovatelovo tvrzení

nelze opřít ani o zprávu Vojenské ubytovací a stavební správy

v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, které se stěžovatel

dovolává, neboť v ní se pouze uvádí, že vojenský výcvikový prostor

D. byl zřízen na základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné

době platí a je vyloučen z případů restituce dle zákona č.

Za tohoto stavu věci krajský soud právem konstatoval, že

zákonné podmínky pro vydání požadovaného majetku splněny nebyly.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve

věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn. II. ÚS

45/94, sp. zn.

), že není třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není

ve vztahu k těmto soudům nadřízeným ( , y ČR).

Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu

veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo

svoboda [ , o Ústavním

soudu].

Ústavní stížnost - jak již Ústavní soud konstatoval - však

spočívá právě v polemice s právními závěry Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Karlových Varech se závěry napadeného

rozsudku Krajského soudu v Praze a je svým obsahem i smyslem

prakticky shodná se stěžovatelovým opravným prostředkem proti

rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karlových Varech.

Je proto třeba přisvědčit stanovisku krajského soudu, že jde

o námitky uplatněné již v předchozím řízení u správního orgánu

a u soudu, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění

svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Sám Ústavní

soud není v zásadě oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

. Se zřetelem k tomu - i když to stěžovatel nenamítal

- Ústavní soud ještě zvažoval, zda napadenými rozhodnutími, či

v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení zásad

spravedlivého procesu, jež vyplývají z článku 36 a následujících

, popřípadě z Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Ani v tomto směru však pochybení neshledal.

Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního

úřadu Karlovy Vary - pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ

1367/95-203, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž

se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k ústavní

stížnosti a nelze proto namítat porušení článku 11 y.

Krajský soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatele

zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních

úvah dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou

k vydání majetku zkonfiskovaného podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. Pokud stěžovatel dovozuje, že postupem

okresního pozemkového úřadu a krajského soudu mu bylo znemožněno

uplatnit vlastnické právo k majetku, k jehož obnově má podle

zákona o půdě právo, čímž prý došlo k porušení y,

nelze tento názor akceptovat. Článek 11 y totiž chrání

vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli

pouze tvrzený nárok na ně. Tento názor zaujal Ústavní soud např.

ve věci

sp. zn.

i v řadě věcí dalších. (Srov. Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 295, C. H. Beck

Praha, 1995).

Teprve při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel

namítl, že ke konfiskaci majetku K. Z. podle dekretu č. 12/1945

Sb. nedošlo i proto, že rozhodnutí o splnění jeho podmínek bylo

v kompetenci příslušného zemského národního výboru a nikoli ONV

v Kadani. I tuto námitku je třeba odmítnout. Je pravda, že podle

§ 3 odst. 2 citovaného dekretu - jehož se stěžovatel dovolává

- o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ust. odst.

1 písm. a), b), rozhoduje příslušný zemský národní výbor.

Ustanovení odst. 1 § 3 citovaného dekretu - na něž odst. 2 téhož

ustanovení odkazuje - však hovoří o tom, které osoby "jest

považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky". O tento

případ se však v souzené věci nejedná, neboť K. Z. byl majetek

konfiskován nikoli podle § 3 citovaného dekretu, nýbrž podle § 1

odst. 1 jako osobě německé národnosti. Uvedený dekret prezidenta

republiky je platnou součástí právního řádu České republiky.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že

k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11

, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody

stěžovatele, napadenými rozhodnutími nedošlo.

Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. března 1997