Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 221/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti JUDr. I.Z., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 28. 3. 1997, rozhodnutí Ministerstva obrany, čj. 34/21-814-45/2, ze dne 27. 4. 1994, a rozhodnutí V.ú., čj. 53805029071000/2, ze dne 14. 2. 1994, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním " , , , a d (dále jen " ") zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Ministerstva obrany a V.ú. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany, které nevyhovělo odvolání stěžovatele, a potvrdilo rozhodnutí V.ú., kterým mu byl v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání přiznán podle ustanovení , o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, výsluhový příspěvek v částce 4.500,- Kč měsíčně, a současně bylo v rozhodnutí vysloveno, že nárok na jeho výplatu podle čl. II bod 2 a 3 přísluší až po skončení výkonu funkce soudce obecného soudu za podmínky, že nárok na tuto dávku ke dni skončení výkonu funkce soudce trvá.

2

Stěžovatel, jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, byl přijat do služebního poměru vojáka z povolání od 1.8.1981 a vstupoval do něho s garancí výplaty výsluhového příspěvku v případě splnění podmínek dle , ve znění pozdějších předpisů. V době propuštění ze služebního poměru (rozkazem MO -ČR č. 205 ze dne 28.9.1993, podle pístu. c) ), k němuž došlo dnem 31.12.1993, byl jednak vojákem z povolání, jednak soudcem Vojenského obvodového soudu v Olomouci. Soudcem ho jmenoval dne 27. 8. 1992 podle prezident ČSFR bez časového omezení, složil předepsaný slib a v souladu s souhlasil s přidělením k určitému soudu - Vojenskému obvodovému soudu Olomouc. Ústavním zákonem ČNR ze dne 22.12.1992, o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, se dnem 1.1.1993, po udělení souhlasu, stal soudcem vojenského soudu České republiky, přiděleným k Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci ( písm. b) ), a je považován za soudce jmenovaného podle y ČR ( cit. zákona). Podle y ČR tvořily vojenské soudy soustavu soudů do 31.12.1993. Podle zákona ČNR č. 17 ze dne 21.12.1992, kterým se mění a doplňuje , o soudech a soudcích. ve znění - podle čl. II bod 5, ustanovení zákona o soudech a soudcích, vztahujících se na činnost vojenských soudů a postavení vojenských soudců, pozbývají účinnosti dnem 31.12.1993. Pokud k tomuto dni vojenský soudce souhlasil s přidělením k určitému soudu téhož stupně, považoval se tento souhlas za souhlas s přidělením k určitému soudu podle tohoto zákona. Jinak jeho funkce zaniká. Tento souhlas s přidělením - k Okresnímu soudu Olomouc - stěžovatel udělil dne 8. 12. 1993. Poté byl podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, již dne 21.12.1993 ministrem spravedlnosti přidělen, a to dnem 1. 1. 1994, k výkonu soudcovské funkce k tomuto soudu. Jak dále stěžovatel uvádí, neudělil tedy souhlas s přidělením k určitému soudu dle a ani tak učinit nemohl, neboť tento zákon nabyl účinnosti až dne 1.1.1994. Stěžovatel nezpochybňuje účinnost a platnost , namítá však, že orgány rozhodující o výsluhovém příspěvku aplikovaly u něj v rozporu se shora uvedenou skutečnou situací, a tedy nesprávně. Výplata výsluhového příspěvku, na který stěžovateli vznikl nárok, je protiprávně zadržována na dobu příštích přibližně 30 let, neboť své povolání soudce si vybral svobodně a hodlá je vykonávat jako celoživotní profesi. Je tak poškozen, jak dále uvádí, ve svých nezadatelných a nezcizitelných právech užívat prospěch náležející mu za dlouholetý výkon náročného vojenského povolání, neboť splnil všechny podmínky předpokládané jednak , jako voják z povolání, ale i jako soudce dle zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel přestal být soudcem vojenského soudu dnem 31. 12. 1993 a dnem 1. 1. 1994 již byl soudcem přiděleným k výkonu soudcovské funkce k Okresnímu soudu v Olomouci. Nelze tedy po něm důvodně požadovat, aby opětovně podle bod 1 nebo 2 uděloval druhý souhlas. Takovým způsobem by bylo, a ve skutečnosti se tak i stalo, porušeno právo svobody povolání ( , 2 y), kdy soudce je nucen, aby získal své povolání pouze tím, že se vzdá zasloužených výhod z předchozího období. Dále je tak porušeno právo, aby pouze zákonným způsobem byla omezena práva pro některé profese a funkce ( y). Vojenské soudy tvořily dle y ČR ( ) soustavu soudů do 31. 12. 1993 a nabyl nesporně účinnosti dnem 1. 1. 1994. Nelze dovodit, že 31. 12. 1993 tvoří stejný okamžik se dnem 1. 1. 1994. Odebrání jeho základního práva není odůvodněno žádným veřejným zájmem ani obecným blahem a nemůže jít ani o ekonomické zájmy státu. Stěžovatel proto navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí vrchního soudu a správních orgánů.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze poukázal na to, že se ústavní soud celou záležitostí již po právní stránce zabýval. Chronologicky rekapituloval, že

3

vrchní soud ve věci rozhodoval jako precedenční spor JUDr. K.F. (sp. zn. ), jehož právní problematika byla totožná, a žalobu zamítl. JUDr. K.F. proti jeho rozhodnutí podal ústavní stížnost vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. , o níž třetí senát Ústavního soudu poté, co jeho plénum zamítlo návrh na zrušení čl. II rozhodl tak, že ústavní stížnost JUDr. K.F. zamítl s odůvodněním, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozhodnutím V.ú. nebylo porušeno žádné (a tedy ani stěžovatelem namítané) základní právo dané ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y ČR. Vzhledem k tomu, že právní problematika ve věci stěžovatele je shodná s tou, která byla již projednána Ústavním soudem, také JUDr. K.F. udělil souhlas s přidělením k určitému soudu před datem 31.12.1993, odkázal vrchní soud v této věci na svou argumentaci, kterou již předestřel ve svém vyjádření ve věci , stejně jako na zdůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, když ústavní stížnost stěžovatele nevnáší do věci nic dalšího, a představuje jen polemiku s vysloveným názorem soudu, navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 111 /94 a , dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podle y ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud, v jeho dalším rozhodování. Ústavní soud proto při posuzování dané věci musel vycházet z nálezu pléna Ústavního soudu, které se pod sp. zn. zabývalo návrhem na zrušení čl. II , jímž se mění a doplňuje zákon ČNR č.

Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelem vyslovená námitka, že vrchní soud a správní orgány, které rozhodovaly v jeho věci, nesprávně aplikovaly čl. II , čímž byla jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva zaručená v , , , a y. Právo na svobodnou volbu povolání ( y) zahrnuje právo každého svobodně se rozhodnout při volbě povolání. Toto právo není dotčeno tím, že v důsledku určité volby povolání náleží, resp. nenáleží, určité požitky, anebo z ní vyplývají určité povinnosti. Pokud jde o stěžovatelem uplatňované právo na spravedlivou odměnu, odkazuje y v podrobnostech na zákon. V daném případě je tímto zákonem Skutečnost, že vrchní soud ve svém rozhodnutí návrh stěžovatele zamítl na základě aplikace zákona, kterou stěžovatel nepovažuje za správnou, sama o sobě není důvodem k tvrzení o dotčení práva na spravedlivou odměnu. Obdobnou argumentaci, týkající se možnosti omezení některých práv soudců zákonem, je třeba vztáhnout i na namítané porušení y. Pokud jde o tvrzené dotčení základních práv stěžovatele, zaručených v a y, návrh nespecifikuje, v čem dotčení těchto práv spatřuje. S ohledem na obsah ústavní stížnosti je zřejmě nerovnost stěžovatelem spatřována v tom, že výsluhový příspěvek podle výše uvedených ustanovení je vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou službu, a to bez rozdílu. Z pohledu y se již Ústavní soud zabýval ústavností samotné právní úpravy, která byla v napadených rozhodnutích aplikována, tj. ústavností čl. II , a to ve svém zamítavém nálezu shora označeném, a je tedy možno v tomto směru odkázat na zdůvodnění uvedeného nálezu. V argumentaci pro své tvrzení o nesprávné aplikaci stěžovatel v zásadě opakuje důvody, které již uvedl ve svém žalobním návrhu, s nimiž se vrchní soud ve svém podrobném a vyčerpávajícím zdůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal, a to způsobem odpovídajícím záměru zákonodárce, a v němž ani v tomto případě, stejně tak jako ve srovnatelných případech již dříve Ústavním soudem

4

projednávaných pod

sp. zn.

,

a

, nebyla shledána protiústavnost. Stejně tak jaký v uvedených rozhodnutích na závěr Ústavní soud poukazuje také na to, že peněžité dávky vyplácené vojákům z povolání v souvislosti s ukončením služebního poměru podle až 33b , ve znění pozdějších předpisů, mají sociální a motivační charakter a garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost a vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným vojenským profesím, neboť jim byla dána možnost bezproblémového uplatnění v civilním sektoru. Právní úprava jim garantovala jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž v případě jejich odchodu je jim výsluhový příspěvek poskytován, a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické profesi.

Z výše uvedených důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížností napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, Ministerstva obrany a V.ú. nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho Ústavně zaručených základních práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle ustanovení č. , ve znění , odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 1998

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu