Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 189/95

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

JUDr. K. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne

26.5.1995, čj. 6 A 81/94-14, za vedlejší účasti Ministerstva

obrany ČR,

t a k t o:

Návrh se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Dne 18.7.1995 podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se

domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.5.1995,

č.j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903,

s tvrzením, že jimi došlo k jeho diskriminaci, porušení principu

rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení práv zaručených

. Rozhodnutím Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení v Praze ze dne 23.3.1994, čj.

53308309029903, byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním

ze služebního poměru vojáka z povolání podle § 26 odst. 1 písmeno

c) , ve znění pozdějších předpisů, stanoven

podle § 33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč

měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č.

výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu

výkonu funkce obecného soudce.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě

odvolání. Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, jako

odvolací orgán, dne 28.4.1994 pod čj. 34/21-827-45/2 rozhodlo, že

se podanému odvolání nevyhovuje a napadené rozhodnutí v plném

rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany odvolávalo

na čl. II bod 2 , podle kterého pokud soudce

vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu,

nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu

výsluhového příspěvku podle

Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze, ve

které žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru

sociálního zabezpečení, čj. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že

správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č.

Zákon nabyl účinnosti až dnem 1.1.1994 a nemůže

působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze

služebního poměru vojáka z povolání dnem 31.12.1993, tedy před

účinností , nelze ustanovení tohoto zákona

na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek

vyplácen. Ustanovení čl. II je porušením principu rovnosti občanů

před zákonem.

O této žalobě Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 26.5.1995,

sp.zn. -14, rozhodl tak, že se žaloba zamítá a že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud svůj

rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo

vzhledem k článku 110 y ČR dnem 31.12.1993 (tedy ve 24.00

hod.). nabyl účinnosti dne 1.1.1994

(v 00.00 hod.), tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto

dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak

uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že

ustanovení čl. II postrádá vůbec smysl a je

zcela obsoletní (od počátku dne 1.1.1994 již nemohlo jít o souhlas

soudce vojenského soudu, protože nic takového neexistovalo). Při

výkladu každého ustanovení není však možné vycházet jen úzce

z výkladu gramatického, který, jak vidno, by vedl

k neaplikovatelnému důsledku. Smyslem právní úpravy bylo

nepopiratelně regulovat vztahy související s ukončením činnosti

vojenských soudů. Také s ohledem na vzájemnou souvislost všech

ustanovení, majících vztah k této problematice, je nutno toto

ustanovení vykládat tak, že se vztahuje na případy, kdy soudce

vojenského soudu dal souhlas k přidělení k jinému soudu do

31.12.1993, a to včetně případů, kdy k tomuto přidělení došlo

i před tímto datem. Soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl.

II bod 2 není v rozporu s principem

rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR

publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního

soudu ČSFR a dospěl k závěru, že úprava čl. II

Sb. má bezesporu své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze

specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění,

aby z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob.

Čl. II odst. 2 je právě takovým vynětím

z výhod a podle názoru vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat

jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci

a ostatními bývalými vojáky z povolání.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž především poukazuje na to, že na jeho nároky není

možné aplikovat , podle kterého zmíněné

orgány rozhodovaly. Rozsudek, ke kterému Vrchní soud v Praze

dospěl výkladem (logickým, systematickým a historickým), má proto

expropriační charakter, diskriminační charakter, je porušením

principu rovnosti občanů před zákonem a je v rozporu čl. 11 odst.

4 d.

Stěžovatel namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni

31.12.1993, zatím co nabyl účinnosti dnem

1.1.1994, a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat. Platí,

že v době, kdy nabyl účinnosti , již žádný

vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, který zákon č.

předpokládá, neexistoval.

Nárok na výsluhový příspěvek podle názoru stěžovatele odvisí

od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, k čemuž

došlo dnem 31.12.1993. Den 1.1.1994 je z tohoto hlediska pouze

termínem počátku splatnosti výsluhového příspěvku.

Podle stěžovatele je obecně známo, že výplata výsluhového

příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských

obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním

poměru vojáka z povolání až do dne 31.12.1993, tj. do samého

zániku vojenských soudů podle y ČR, a to zejména z toho

důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve

funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek

je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia

Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli

jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci

vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před

31.12.1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.

Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím,

že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů vyplácen

bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou

službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská

specializace se podle úvah Vrchního soudu v Praze jeví natolik

úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského

života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům,

zvěrolékařům, technikům a pod., u nichž vrchním soudem uvažovaný

sociální aspekt evidentně chybí.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, proti jehož

rozhodnutí stížnost směřuje, ve vyjádření především odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda

napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda

stěžovatele, je nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných

případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu

výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip

rovnosti před zákonem by bylo absurdní domáhat se vydání

nezákonného rozhodnutí shodného s případným jiným, rovněž

nezákonným rozhodnutím.

Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že při posuzování, zda ust.

čl. II bod 2 není v rozporu s principem

rovnosti před zákonem, vycházel z pojetí, že se nejedná o princip

absolutní rovnosti a že státu je nutno přiznat i oprávnění

z poskytování výhod (případně některých výhod) vyplývajících ze

služebního poměru vojáků z povolání vyloučit určitou kategorii

osob, u které objektivní kritéria opodstatňují výhody (odchylnou

úpravu od úpravy obecné), nejsou buď zcela nebo v podstatné části

dány. Pokud se týká kategorie bývalých soudců vojenských soudů,

poté vykonávajících funkci soudců obecných soudů, objektivní

důvody k vyloučení z poskytování výsluhového příspěvku jsou dány

a nejde tedy o nepřípustnou nerovnost před zákonem. Na tomto

závěru nemůže nic změnit to, že důvody k odchylné úpravě jsou

event. dány i u dalších kategorií vojáků z povolání (zmiňovaných

v ústavní stížnosti), kde se jedná z určitých hledisek o podobnou,

nikoliv však zcela shodnou situaci a stát této možnosti další

odchylné úpravy nevyužil. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na

soudní ochranu podle d,

neboť vrchní soud jeho žalobu přezkoumal v rozsahu námitek

v žalobě uvedených. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že jeho

ústavně zaručené právo bylo porušeno nepřiznáním práva na výplatu

výsluhového příspěvku, mohlo se tak stát pouze rozhodnutím o tomto

právu, tedy rozhodnutím správního orgánu a ne rozhodnutím soudu ve

správním soudnictví, ve kterém soud pouze přezkoumává zákonnost

žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv

rozhodování o hmotněprávním nároku.

Vojenský úřad sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,

ve svém vyjádření ze dne 13.11.1995 uvedl, že není oprávněn

k výkladu nebo opravám nesprávně vydaných rozhodnutí jiných

orgánů. Přesto však dále provedl poměrně podrobný právní rozbor

problematiky. Poukazuje na některé nepřesnosti, vyplývající ze

znění platných zákonů i Zároveň dal

stěžovateli za pravdu v tom, že rozhodnutí zákonodárce

- nevyplácet výsluhový příspěvek po dobu výkonu funkce soudce - je

jistou diskriminací "bývalých vojenských soudců". Dále se

odvolával na zdůvodnění svého rozhodnutí.

Ze zprávy Ministerstva obrany ČR o vyplácených výsluhových

příspěvcích vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří

udělili souhlas s přidělením k určitému soudu náleží výsluhový

příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je

takto vyplácen výsluhový příspěvek ve 4 případech. Soudcům

vojenského kolegia Vrchního osudu v Praze, příp. NS ČR, kteří po

propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením

k určitému soudu, výsluhový příspěvek náleží. Je vyplácen v 6

případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských

soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován. Vyplácí

se ve 2 případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům

vojenských prokuratur je nárok na výsluhový příspěvek vyplácen po

skončení výkonu funkce státního zástupce. Vyplácí se ve 2

případech.

Jak plyne z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6

A 81/94, vrchní soud se zabýval problematikou v intencích

příslušných ustanovení zákona o přezkoumávání správních

rozhodnutí. O věci bez přítomnosti stran jednal a dne 26.5.1995

vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní

moci dne 12.6.1995.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y

základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Stěžovatel ve

stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip zákazu

diskriminace ( d)

princip rovnosti občanů před zákonem ( y základních

práv a svobod) a že rozsudek má expropriační charakter (čl. 11

odst. 4 d). Ústavní soud ČR se

proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska.

V této souvislosti je třeba se zmínit o

Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce

představitelů státní moci a některých státních orgánů. Tento zákon

ve své části páté, přechodných a závěrečných ustanoveních, v § 44

bod 2) zrušil zákon ČNR č. , o platových poměrech

soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve

znění zákona ČNR č. a Zákon č.

obsahuje tři články:

- článek I. novelizoval již zmíněný 4 Sb.

- článek II. se vztahuje k předmětu ústavní stížnosti a zakotvil

ustanovení, jež tvoří samostatný normativní obsah zákona č.

304/93 Sb.

- čl. III stanovil účinnost Zákonem č.

tedy byla zrušena pouze ta část zákona č.

, která novelizovala Ostatní

části zůstávají nadále v platnosti.

Na svém jednání dne 7. 3. 1996 III. senát Ústavního soudu

rozhodl o přerušení řízení a podal ve smyslu § 78 odst. 1 zákona

č. , o Ústavním soudu, návrh plénu Ústavního soudu,

aby zrušilo článek II , kterým se mění

a doplňuje , o platových poměrech soudců,

státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona

č.

Plénum Ústavního soudu ČR dne 8. října 1996 pod čj. Pl ÚS

5/96-21 návrh zamítlo. V odůvodnění nálezu uvedlo, že ustanovení

čl. II lze interpretovat dvojím způsobem

buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských

obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení,

vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího

soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávající pravomoc vojenských

soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé

interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle y

a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto

ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů

interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum

Ústavního soudu nehledalo právní úpravu provedenou zákonem č.

jako diskriminační. Zde v podrobnostech nutno odkázat

na již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996,

uveřejněný ve Sbírce zákonů ČR, částka 87, rozeslaná dne 29. 11.

1996.

Ve smyslu ust. y ČR jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

III. senát Ústavního soudu je proto vázán výše uvedeným nálezem

pléna Ústavního soudu. Zabýval se proto pouze námitkou

stěžovatele, že postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má

diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků

z povolání, kteří byli ve stejné či velmi podobné sociální

situaci, jako soudci vojenských soudů. Diskriminace znamená

znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodu náboženských,

rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné

sociální skupině apod. V případě stěžovatele vrchní soud

postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy

říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských

soudů znevýhodňoval, že by postup soudu tak měl diskriminační

charakter.

V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. §

33 až 33b , ve znění pozdějších předpisů,

vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výsluhový příspěvek

a odchodné, skončí-li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se

pozůstalým úmrtné. Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační

charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání

vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby,

potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost,

vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil.

V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých

hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků

z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména

z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního

života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod

usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří

splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní

sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení

vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným profesím,

jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být (ale také nemuselo)

v podstatě bezproblémové. Právní úprava jim totiž garantovala

jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž

v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek,

a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické

profesi.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, č.j. 6

A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního

zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903, nebylo porušeno

žádné (a tedy ani stěžovatelem namítané) základní právo, dané

ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y,

a proto ústavní stížnost zamítl (

Sb., o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 12. prosince 1996