Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 231/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. P.S.,

t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1995, sp.zn. -16, ve spojení s rozhodnutím V.ú., ze dne 28.2.1994, čj. 53308307730601, s tvrzením, že jimi došlo k jeho diskriminaci, porušení principu rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení práv zaručených d.

Rozhodnutím V.ú., ze dne 28. 2. 1994, čj. 53308307730601, byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání podle písmeno c) stanoven podle téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4 500,- Kč měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu výkonu funkce obecného soudce.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě, odvolání. O odvolání rozhodlo Ministerstvo obrany, (jako odvolací orgán), dne 27.4.1994 pod čj. 34/21-812-45/22 tak, že podanému odvolání nevyhovělo a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany odvolávalo na čl. II bod 2 , podle kterého pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle

Následně stěžovatel podal žalobu k Vrchnímu soudu,v Praze,

ve které žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, čj. 34/21-812-45/2. V žalobě uvedl, že správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly Zákon nabyl účinnosti až dnem 1.1.1994 a nemůže působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31.12.1993, tedy před účinností , nelze ustanovení tohoto zákona na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek vyplácen. Ustanovení čl. II je dle názoru navrhovatele porušením principu rovnosti občanů před zákonem.

O této žalobě rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 30.5.1995, sp.zn. -16, tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo vzhledem k článku 110 y ČR dnem 31.12.1993. nabyl účinnosti dne 1.1.1994, tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že ustanovení čl. II postrádá vůbec smysl a je zcela obsoletní. Při výkladu každého ustanovení není však možné vycházet jen úzce z výkladu gramatického. Smyslem právní úpravy bylo nepopiratelně regulovat vztahy související s ukončením činnosti vojenských soudů. Také s ohledem na vzájemnou souvislost všech ustanovení, majících vztah k této problematice, je nutno toto ustanovení vykládat tak, že se vztahuje na případy, kdy soudce vojenského soudu dal souhlas k přidělení k jinému soudu do 31.12.1993, a to včetně případů, kdy k tomuto přidělení došlo i před tímto datem. Soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení č1. II bod 2 není v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR publikovaném pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR a dospěl k závěru, že úprava č1. II má bezesporu své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění, aby z

poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob. Č1. II odst. 2 , je právě takovým vynětím z výhod a podle názoru vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci a ostatními bývalými vojáky z povolání.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že na jeho nároky není možné aplikovat , podle kterého zmíněné orgány rozhodovaly. Rozsudek, ke kterému Vrchní soud v Praze dospěl výkladem (logickým, systematickým a historickým), má proto expropriační a diskriminační charakter, je porušením principu rovnosti občanů před zákonem a je tak v rozporu s d. Stěžovatel namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni 31.12.1993, zatím co nabyl účinnosti dnem 1.1.1994 a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat. Platí, že v době, kdy nabyl účinnosti již žádný vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, který předpokládá, neexistoval. Nárok na výsluhový příspěvek podle názoru stěžovatele odvisí od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, k čemuž došlo dnem 31.12.1993. Den 1.1.1994 je z tohoto hlediska pouze termínem počátku splatnosti výsluhového příspěvku. Podle stěžovatele je obecně známo, že výplata

2

výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním poměru vojáka z povolání až do dne 31.12.1993, tj. do samého zániku vojenských soudů podle y ČR, a to zejména z toho důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před 31.12.1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů. Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím, že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská specializace se podle úvah Vrchního soudu v Praze jeví natolik úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům, zvěrolékařům, technikům a pod., u nichž vrchním soudem uvažovaný sociální aspekt evidentně chybí.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, ve vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, je nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip rovnosti před zákonem by bylo absurdní domáhat se vydání nezákonného rozhodnutí shodného s případným jiným, rovněž nezákonným rozhodnutím.

Dále vrchní soud uvedl, že při posuzování, zda ust. čl. II bod 2 není v rozporu s principem rovnosti před zákonem, vycházel z pojetí, že se nejedná o princip absolutní rovnosti a že státu je nutno přiznat i oprávnění z poskytování výhod (případně některých výhod) vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání vyloučit určitou kategorii osob, u které objektivní kritéria opodstatňují výhody (odchylnou úpravu od úpravy obecné), nejsou bud zcela nebo v podstatné části dány. Pokud se týká kategorie bývalých soudců vojenských soudů, poté vykonávajících funkci soudců obecných soudů, objektivní důvody k vyloučení z poskytování výsluhového příspěvku jsou dány a nejde tedy o nepřípustnou nerovnost před zákonem. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že důvody k odchylné úpravě jsou event. dány i u dalších kategorií vojáků z povolání (zmiňovaných v ústavní stížnosti), kde se jedná z určitých hledisek o podobnou, nikoliv však zcela shodnou situaci a stát této možnosti další odchylné úpravy nevyužil. Dodal, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu podle d, neboť Vrchní soud jeho žalobu přezkoumal v rozsahu námitek v žalobě uvedených. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že jeho ústavně zaručené právo bylo porušeno nepřiznáním práva na výplatu výsluhového příspěvku, mohlo se tak stát pouze rozhodnutím o tomto právu, tedy rozhodnutím správního orgánu a ne rozhodnutím soudu ve správním soudnictví, ve kterém soud pouze přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu a nikoliv rozhodování o hmotněprávním nároku.

V.ú., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 13.11.1995 uvedl, že není oprávněn k výkladu nebo opravám nesprávně vydaných rozhodnutí jiných orgánů. Přesto však dále provedl poměrně podrobný právní rozbor problematiky. Poukazuje na některé nepřesnosti, vyplývající ze znění platných zákonů i Zároveň dal stěžovateli z části za pravdu v tom, že rozhodnutí zákonodárce nevyplácet výsluhový příspěvek po dobu výkonu funkce soudce, je jistou diskriminací "bývalých vojenských soudců". Dále se odvolával na zdůvodnění svého rozhodnutí.

Ze zprávy Ministerstva obrany ČR o vyplácených výsluhových příspěvcích vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří udělili souhlas s přidělením k určitému soudu náleží výsluhový příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je takto vyplácen výsluhový příspěvek ve čtyřech případech. Soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, případně NS ČR, kteří po propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením k určitému soudu, výsluhový příspěvek náleží a je vyplácen v šesti případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován a vyplácí se ve dvou případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům vojenských prokuratur, je nárok na výsluhový příspěvek vyplácen po skončení výkonu funkce státního zástupce a vyplácí se ve dvou případech.

Jak plyne z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , Vrchní soud se zabýval problematikou v intencích příslušných ustanovení zákona o přezkoumávání správních rozhodnutí. O věci bez přítomnosti stran jednal a dne 30.6.1995 vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 28.7.1995

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d ( y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip zákazu diskriminace ( d) princip rovnosti občanů před zákonem ( d) a že rozsudek má expropriační charakter ( d) a Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval právě z těchto hledisek.

V této souvislosti je třeba se zmínit o , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů. Tento zákon ve své části páté, přechodných a závěrečných ustanoveních, v ) zrušil zákon ČNR č. , o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona ČNR č. a obsahuje tři články:

- článek I. novelizoval již zmíněný zrušený zákon

č. 391/19914 Sb.

- článek II. zakotvil ustanovení, jež tvoří samostatný normativní obsah

4

čl. III stanovil účinnost

Z toho vyplývá, že byla zrušena pouze ta část , která se týkala zrušeného Ostatní části zůstávají nadále v platnosti.

Dále je třeba vzít v úvahu skutečnost, že Ústavní soud ČR se na svém plenárním zasedání, dne 8. října 1996, pod sp. zn. , zabýval návrhem na zrušení článku II , kterým se mění a doplňuje , o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění , a dospěl k závěru, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavními zákony ani s mezinárodními smlouvami podle y. V odůvodnění uvedl, že ustanovení čl. II lze interpretovat dvojím způsobem: buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení, vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávající pravomoc vojenských soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle č1. 10 y a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum ústavního soudu nehledalo právní úpravu provedenou jako diskriminační.

Podle y ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro jednotlivé soudce Ústavního soudu. Proto se tedy i soudce zpravodaj v této věci ústavní stížností zabýval pod zorným úhlem výše zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu. Zabýval se tedy především námitkou stěžovatele, zda postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků z povolání, kteří byli ve stejné, či velmi podobné sociální situaci, jako soudcové vojenských soudů. Diskriminace znamená znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodu náboženských, rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné sociální skupině apod. V případě stěžovatele Vrchní soud postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských soudů znevýhodňoval, že by postup soudu měl diskriminační charakter.

V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. až 33b , ve znění pozdějších předpisů, vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výluhový příspěvek a odchodné, skončí-

li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se pozůstalým úmrtné. Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména

5

pracovního života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným profesím, jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být bezproblémové: právní úprava jim garantovala jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek, a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické profesi. V této souvislosti je třeba poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci sp.zn.

, kde Ústavní soud rovněž ústavní stížnosti nevyhověl.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1995, sp. zn. -16, ve spojení s rozhodnutím V.ú., ze dne 28.2.1994, čj. 53308307730601, nebylo porušeno žádné stěžovatelovo základní právo, dané mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1. l0 y, a proto ústavní stížnost podle , písmeno c) , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR