Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 349/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele K.H.H.-Sch., zastoupeného advokátem JUDr. I.P., o návrhu ze dne 18. 9. 1997, t a k t o :

Návrh se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, čj. -56, kterým bylo odmítnuto dovolání, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 1996, čj. -32, potvrzujícímu usnesení obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 1996, čj. -21, o zastavení řízení dle , neboť navrhovatel (nyní stěžovatel) nevyhověl přes poučení soudu výzvě na doplnění žaloby dle , když neuvedl konkrétně, ohledně kterých movitých a nemovitých věcí se domáhá určení, že majetek byl konfiskován neprávem a že nikdy nepřestal být jeho vlastníkem.

1

V odůvodnění stížnosti uvedl, že soudy se vyhýbají rozhodnutí, vrší formálně právní překážky, přičemž navrhovatel nereflektuje nárok na vydání celého majetku, ale postačila by mu morální satisfakce a vydání rodinných věcí a usedlosti D. s přilehlými pozemky.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti , byl navrhovatel vyzván, aby ve lhůtě do 10 dnů odstranil vady návrhu, mimo jiné, aby s odkazem na , a upřesnil petit, tj. sdělil, jak má Ústavní soud rozhodnout, a uvedl, konkrétně které základní právo nebo svoboda bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR porušeno s tím, že pokud stížnost nebude takto doplněna, bude návrh dle ustanovení odmítnut.

Stěžovatel svůj návrh doplnil sdělením ze dne 20. 10. 1997, kde uvedl, že soudy opakovaně požadovaly specifikaci majetku, který byl protiprávně zkonfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Znovu opakoval, že důrazem na formálně právní náležitosti a tím, že soudy nevyslovily, že konfiskace majetku byla protiprávní, došlo k porušení práv rakouského občana, resultujících z mezistátní smlouvy s R. o odškodnění oprávněných nároků rakouských občanů.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, dle kterých je v žalobě na určení vlastnického práva stěžovatele k movitému a nemovitému majetku nutné tento majetek specifikovat, a trvá na tom, aby obecné soudy bez ohledu na to, že petit návrhu neodpovídá požadavkům ustanovení nejen ve věci jeho žalobního návrhu na určení, že rodinný majetek byl konfiskován neprávem a že nikdy nepřestal být jeho vlastníkem, jednaly, ale také mu vyhověly.

Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 10. 7. 1997, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost dle ustanovení a , přímo po věcné ani procesní stránce nic nenamítá.

Ústavní soud na základě předeslaného obsahu ústavní stížnosti a po přezkoumání i jejích příloh dospěl k závěru, že pokud navrhovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, je stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zjevně neopodstatněná, neboť tomuto usnesení, které se týkalo toliko otázky přípustnosti dovolání, nelze z hlediska zákonnosti a tím i ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatel namítá protiústavnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. , nelze než konstatovat, že se jedná s ohledem na ustanovení Sb, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem, neboť vzhledem k úpravě obsažené v a citované v rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek ochrany práv ve smyslu citovaného ustanovení (viz judikatura Ústavního soudu, např.

,

). Za této situace byl návrh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. , odmítnut jako zjevně neopodstatněný dle , zatímco návrh směřující proti usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. , byl odmítnut jako návrh podaný po uplynutí 60 denní lhůty stanovené zákonem dle uvedeného zákona, když navíc Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel přes výzvu soudu neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené, a to proto, že dosud neuvedl, které základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle y, tj. mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, bylo porušeno, a stejně tak nedoplnil svůj návrh o petit, který by odpovídal požadavkům , zejména , ve

3

spojení s § 72, když se domáhá vydání nálezu, kterým by ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele a vyslovil, že práva stěžovatele, resultující z mezistátní smlouvy s R. o odškodnění oprávněných nároků rakouských občanů, byla porušena tím, že soudy ČR nevyslovily - neurčily skutečnost, že konfiskace majetku stěžovatele byla protiprávní a že tento nebyl dosud odškodněn, to vše s tím důsledkem, že návrh byl odmítnut taktéž i dle § 43 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona jako návrh, jehož vady nebyly odstraněny ve lhůtě k tomu určené.

P o u č e n í: Proti tomuto ustanovení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 17. 11. 1997 soudkyně Ústavního soudu