Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 207/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele ing. F.K., zastoupeného JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 4. 1996, čj. -102, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ve svém návrhu ze dne 25. 7. 1996, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 7. 1996, domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně, neboť má za to, že v řízení před Nejvyšším soudem v Brně i v řízení jemu předcházejících u Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Brně došlo k porušení č1. 1 a č1. 90y ČR, d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Porušení základních práv spatřuje v tom, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku nesprávného právního posouzení při naprosté neznalosti problematiky vynálezů a zlepšovacích návrhů, takže neměly ani jasno, co je vlastně

1

předmětem žaloby a o čem a na základě čeho - důkazů či právních předpisů - rozhodují. Nejvyšší soud pak tím, že odmítl dovolání stěžovatele, aniž přihlédl k vadám řízení, které spočívaly v naprosté dezorientaci soudů v oblasti vynálezů a zlepšovacích návrhů, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal určení, že vynález chráněný autorským osvědčením č. 231845 nebyl autory vytvořen za podmínek ustanovení , tj. v pracovním poměru k žalované organizaci nebo za její hmotné podpory. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 4. 1994, čj. -50, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. , byl návrh zamítnut, neboť soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v případě vynálezu, chráněného autorským osvědčením č. 231845, žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal, že vynález nebyl vytvořen za podmínek a) Krajský soud v Brně navíc dovodil, že ačkoliv se jednalo o žalobu na určení podle , žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal ani naléhavý právní zájem. Stejně tak odvolací soud neshledal důvody pro založení práva dovolání podle ustanovení , s odůvodněním, že se v dané věci nejednalo o rozhodnutí, které by bylo po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud v Brně pak usnesením, sp. zn. , ze dne 16. 4. 1996, dle ustanovení věta prvá, ve spojení s , odmítl dovolání žalobce, neboť nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání podle a 2 , a rovněž nebyly splněny předpoklady dovolání obsažené v ustanovení , jež žalobce, nyní stěžovatel, také namítal, neboť v řízení u obou soudů bylo ve věci nařízeno jednání, kterého se účastníci sami nebo prostřednictvím svých zástupců zúčastnili, mohli činit procesní návrhy, a žalobci, nyní stěžovateli, tak nebyla odňata možnost před soudy jednat.

2

Z dokladů, založených ve vyžádaném spise, Ústavní soud dále zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 18. 9. 1995, nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 4. 1996, sp.zn. , nabylo právní moci dne 29. 5. 1996.

Dle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Dle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (-239 ).

Jak již bylo Ústavním soudem konstatováno (např.

), z citovaných ustanovení lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možné považovat dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10y ČR, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutné považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což dále znamená, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nejde o samotné hmotné subjektivní právo, resp. o to, zda vynález chráněný autorským osvědčením byl či nebyl vytvořen za podmínek S ohledem na shora uvedené nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou dle odmítnout. Pokud jde o rozhodnutí, jehož předmětem

bylo samostatné hmotné subjektivní právo, tj. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, Ústavní soud uvádí, že toto nebylo ústavní stížností napadeno, avšak vzhledem k tomu, že je v obsahu ústavní stížnosti výslovně zmiňováno, Ústavní soud uvádí, že v tomto směru jde o návrh podaný po 60 denní lhůtě stanovené v , protože navrhovatel podal ústavní stížnost na podatelnu Ústavního soudu teprve dne 26. 7. 1996.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 22. 10. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR