Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 329/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele V.R., zastoupeného advokátem Mgr. M.K., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 5. 1996, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. ,

t a k t o

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27. 11. 1996 ve

1

znění jejího doplňku ze dne 2. 1. 1997 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1996, č.j. -34, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 5. 1996, č.j. -22, jímž byl zamítnut jeho návrh, aby byl žalovaný - O., uznán povinným zaplatit mu částku 233 594,80 Kč, a do budoucna, počínaje dnem 1. 1. 1996, mu dále platit částku 13 646,- Kč měsíčně jako odškodnění nemoci z povolání. Ústavní stížnost směřuje i proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné.

Současně s podáním ústavní stížnosti stěžovatel podal návrh na zrušení , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1997,

sp. zn.

, bylo podle ust. , o Ústavním soudu, řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle článku 87 odst. 1 písm. a)y. Řízením o návrhu na zrušení uvedené vyhlášky se v této plenární věci dále zabýval soudce zpravodaj určený rozvrhem práce, který nejprve zjišťoval, zda návrh na zrušení byl podán spolu s ústavní stížností ve smyslu Ústavní soud dospěl k názoru, že podmínky tohoto ustanovení

2

nejsou splněny, neboť "skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", uplatněním napadené nenastala, protože soud nerozhodoval o nárocích plynoucích z této vyhlášky, nýbrž o škodě způsobené zaměstnanci nemocí z povolání podle ust. .

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že návrh na zrušení byl podán někým zjevně neoprávněným. Proto jej usnesením ze dne 13. 3. 1997 soudce zpravodaj odmítl [ cit. zákona].

Po doručení tohoto usnesení Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím, které jí byly napadeny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou domáhal odškodnění nemoci z povolání vůči O. Okresní soud v Karviné jeho návrh zamítl v podstatě z toho důvodu, že ztráta na výdělku, která stěžovateli po rozvázání pracovního poměru vznikla, není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, neboť důvodem rozvázání pracovního poměru mezi účastníky řízení bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice ve smyslu , o hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci. S tímto právním názorem se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, který rozsudek okresního soudu potvrdil.

3

Podle přesvědčení stěžovatele uvedeným postupem obou soudů byly porušeny základní principy odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání dle příslušných ustanovení au zaručená základní práva a svobody, zejména tyto článkyd (dále jen ""): - Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. - Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. , věta prvá - Každý má právo na ochranu zdraví.

Stěžovatel dále uvedl, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. , který v něm vyslovil právní názor, že "ztráta na výdělku vznikající žalobci po rozvázání pracovního poměru není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, neboť příčinou rozvázání pracovního poměru bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice". Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze prý byl vytvořen nebezpečný precedens, který umožňuje zaměstnavatelům zbavovat se zákonné odpovědnosti za poškození zdraví zaměstnanců způsobené nemocí z povolání.

4

vymezuje tuto odpovědnost zaměstnavatele jako odpovědnost objektivní, neboť její podmínkou je pouze vznik škody a skutečnost, že k onemocnění chorobou z povolání došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Karviné spis sp. zn. a vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud uvedl, že odkazuje namísto vyjádření na písemné vyhotovení rozsudku a na jeho odůvodnění.

Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od Krajského soudu v Ostravě. Tento soud namítl, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje porušení základních práv uvedených v č1. 26 odst. 3, č. 30 odst. 1 a y ve vztahu k předmětu řízení, o kterém rozhodovaly oba obecné soudy v napadených rozsudcích. Tyto rozsudky se týkaly žalobcem tvrzeného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání, podmínky jehož vzniku jsou upraveny v a . Pokud žalobě stěžovatele na náhradu za ztrátu výdělku při nemoci z povolání soudy nevyhověly, stalo se tak pro nedostatek podmínek pro vznik tohoto nároku stanovených zákonem ( č. ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl, aby byla podle ust. odmítnuta.

5

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník OD., tak, že napadenými rozsudky nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka oba soudy postupovaly správně, když žalobu stěžovatele zamítly, neboť ke ztrátě na výdělku nedošlo následkem nemoci z povolání stěžovatele, nýbrž z jiných příčin. Proto vedlejší účastník navrhl buď odmítnutí ústavní stížnosti nebo její zamítnutí pro bezdůvodnost.

Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a to např. ve věci vedené pod

sp. zn.

(publikované pod č. 28, svazek 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, C.H.Beck, Praha, 1994), dále ve věci

sp. zn.

(publikované pod č. 18, svazek 2, Sbírky nálezů a usnesení, vydání l., Praha, C.H.Beck, 1995) a ve věci

sp. zn.

(publikované pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení - svazek I., C.H.Beck, Praha, 1994 ).

Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již z navrhovatelova odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud však při rozhodnutí o podaném odvolání vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť provedeným dokazováním u soudu I. stupně bylo

6

nepochybně prokázáno, že žalobce byl dne 4. 12. 1992 převeden v rámci dolu z práce horníka na méně placenou práci z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a ke dni 30. 4. 1994 došlo z téhož důvodu k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou. Bylo tedy zjištěno, že stěžovatel nebyl převeden na méně placenou práci v dole ani nerozvázal pracovní poměr se žalovaným z důvodu, že by pro nemoc z povolání nebyl schopen konat dosavadní práci u žalovaného, ale proto, že příčinou převedení v práci a rozvázání pracovního poměru stěžovatele bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice, s nímž právní předpisy vznik nároku na ztrátu na výdělku nespojují. Nemoc z povolání, kterou stěžovatel trpí, ani nemohla být příčinou jeho převedení v práci a následného rozvázání pracovního poměru, neboť byla zjištěna až dne 29. 9. 1994 (tedy v době, kdy žalobce již nebyl zaměstnancem žalovaného). Protože nemoc z povolání byla zjištěna u stěžovatele až po rozvázání pracovního poměru, je nepochybné, že mezi poklesem na výdělku po ukončení pracovního poměru a nemocí z povolání není příčinná souvislost. Spočívá-li škoda ve ztrátě na výdělku, je dána příčinná souvislost jen tehdy, jestliže došlo k poklesu výdělku následkem onemocnění chorobou z povolání. Byla-li příčinou převedení na méně placenou práci a později rozvázání pracovního poměru z téhož důvodu jiná skutečnost (dosažení nejvyšší přípustné expozice ve smyslu ust. , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě

nezpůsobilých k dosavadní práci], odpovědnost za škodu podle

nenastává, i kdyby měla profesní původ.

Z uvedených úvah je patrno, že námitky, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, představují kritiku právních závěrů rozsudků obecných soudů, s nimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval ve shodě s ust. a stěžovatel v tomto směru ani ničeho nenamítá. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že zákonné předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ust. jsou tyto:

a) existence nemoci z povolání, (pokud zaměstnanec pracoval u

zaměstnavatele naposledy před jejím zjištěním v pracovním

poměru za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou

byl postižen);

b) vznik škody;

c) příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

Stěžovatel, jak oba soudy právem dovodily, splňuje podmínky sub a) a sub b) shora. Pokud jde o podmínku sub c), pak vzhledem

8

k tomu, že v roce 1992 nebyl převeden v práci pro nemoc z povolání, ani v roce 1994 nerozvázal pracovní poměr z toho důvodu, že by pro nemoc z povolání nebyl schopen konat dosavadní práci, nýbrž důvodem nejdříve převedení v práci a později skončení pracovního poměru bylo naplnění nejvyšší přípustné expozice (a sama nemoc z povolání byla zjištěna až po rozvázání pracovního poměru), je třeba dovodit, že mezi poklesem z výdělku po skončení pracovního poměru stěžovatele a nemocí z povolání příčinná souvislost není. Proto stěžovateli náhrada za ztrátu na výdělku podle ust. nepřísluší.

K námitkám stěžovatele, pokud jde o údajný zásah do jeho základních práv a svobod vyplývajících z y, y a č1. 31 věty prvéy, je nutno především uvést, že postup obecných soudů, které, nepřiznaly stěžovateli právo na odškodnění z důvodu nemoci z povolání, není v rozporu s č1. 26 odst. 3y. Tento článek, jak již bylo uvedeno, stanoví, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Toto ústavní právo stěžovatele oba soudy plně respektovaly, neboť stěžovatel - jak plyne z obsahu spisu - byl přiměřeně hmotně zajištěn podle citované Další citované články 30 odst. 1 a 31 věty prvéy se uplatnění nároku v principu netýkají, neboť obecně zaručují občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří

9

a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele a právo na ochranu zdraví. Pokud jde o hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci, je ostatně z výpovědi stěžovatele před okresním soudem patrno, že v té době (7. 5. 1996) pracoval u a.s. K.K. a byl tedy hmotně zajištěn mzdou z tohoto pracovního poměru.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve věci působící svým postupem uvedené článkyy neporušily. Rovněž nedošlo k porušení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách ve smyslu y.

Na základě všech těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba připravit věc k projednání v senátě, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [, , o Ústavním soudu).

Ústavní soud pro úplnost dodává, že jeho názor v této konkrétní souzené věci není v rozporu ani s ostatní známou judikaturou obecných soudů (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ve věcech , , a ).

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 1997

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj