Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 79/95

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 18. 10. 1994, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu, ze dne 12. 10. 1993, č. j. Ž 767/92 R, o určení vlastnictví podle , ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ČR, se stěžovatel domáhá přezkoumání ústavnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 1994, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu ze dne 12. 10. 1993, č.j. R, o určení vlastnictví podle , ve znění pozdějších předpisů.

V řízení před Městským soudem v Praze se M.F., domáhala přezkoumání uvedeného rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu, podle kterého není vlastnicí nemovitostí, jejichž vydání podle , ve znění pozdějších předpisů, požadovala.

Městský soud v Praze ze správního spisu zjistil, že M.F., uplatnila nárok na vydání nemovitostí jako osoba oprávněná po manželu B.F. ( , ve znění pozdějších předpisů). Městský soud v Praze dále zjistil, že tyto nemovitosti přešly na stát konfiskací majetku Z.F. (na základě § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 2/1945 Sb.), který byl bratrem B.F. Důvodem pro uvedený závěr soudu byla skutečnost, že Z.F., zemřel 1945, tj. po nabytí účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (23. 6. 1945), a dále konstatování, podle něhož vlastnictví konfiskovaného majetku podle cit. dekretu přechází na stát jeho účinností, přičemž na něj navazující správní rozhodnutí mají pouze povahu deklaratorní. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem O.ú., pozemkového úřadu, že daný případ spadá pod režim , který výslovně upravuje možnost domáhat se vydání nemovitostí, konfiskovaných dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Soud dále konstatoval, že vymezení okruhu oprávněných osob podle je otázkou, kterou cit. zákon řeší výslovně, a není tudíž možné při jejím posouzení aplikovat podpůrně ( ). Jelikož podle manžel sourozence původního vlastníka není osobou oprávněnou, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí O.ú. v P., pozemkového úřadu ze dne 12. 10. 1993, č. j. Ž 767/92 R, jímž bylo podle , ve znění pozdějších předpisů, určeno, že M.F. není vlastnicí předmětných nemovitostí.

Stěžovatel L.P. v ústavní stížnosti uvádí, že je jediným dědicem M.F., která zemřela v červnu 1994, tj. v průběhu řízení před Městským soudem v Praze. Tím, že Městský soud v Praze dne 15. 2. 1995 doručil L.P. rozsudek, sp. zn. , čímž nabyl právní moci (dne 16. 2. 1995), uznal jeho procesní nástupnictví po M.F., podle

V ústavní stížnosti je napadenému soudnímu rozhodnutí vytýkán rozpor s ústavním principem rovnosti, obsaženým v a 3 d, dále porušení ochrany vlastnického práva, garantovaného d, a konečně nedodržení principů řádného procesu, zakotvených v d. Porušení , 3 a 11 d stěžovatel spatřuje v nenaplnění podmínek konfiskace majetku Z.F. podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., porušení d pak v nedodržení podmínek

Obsah v ústavní stížnosti tvrzeného porušení práva, vyplývajícího z a 3 d, je v rozporu s jeho označením. Námitka nenaplnění podmínek konfiskace majetku Z.F., podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., se netýká práv, vyplývajících z ústavního principu rovnosti, nýbrž dodržování principů spravedlivého a řádného procesu, vyjádřených v a násl. d.

K navrhovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z d, nutno především uvést stanovisko, zastávané Ústavním soudem České republiky (

), podle něhož neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení d. Ani z hlediska aplikace nelze

Městskému soudu v Praze vytknout porušení principů řádného procesu. Cit. ustanovení umožňuje soudu v případě, jestliže správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li o posouzení právní otázky, rozhodnout o žalobě rozsudkem bez jednání. Obě uvedené zákonné podmínky byly v daném případě dodrženy a soud se při posouzení jejich naplnění nedopustil pochybení, které by bylo ústavněprávně relevantní a vystupovalo by tím z rámce, daného principem nezávislosti soudů.

Ústavní soud České republiky dále opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (

,

). Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (

).

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do rozporu s d. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě , ve znění pozdějších předpisů, a ), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 24. května

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj