Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)26656.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 109/94
Sp. zn. II. ÚS 109/94
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, č.j. 11 Co 298/94 -26 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. , podané TK., zastoupenou advokátem JUDr. K.P., za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Č., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání
t a k t o
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel podal včas ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, č.j. 11 Co 298/94 -26, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.10.1993, č.j. 8 C 1028/92 -14, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti navrhovatele uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem zapsaným v evidenci nemovitostí pro katastrální území K., a o jeho povinnosti vydat tyto nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena ústavně zaručená nedotknutelnost a zvýšená ochrana vlastnického práva, dále Listina základních práv a svobo Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku a zákon č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů. Navrhovatel vyslovil přesvědčení, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listin y, neboť Krajský soud v Praze jako odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu , tedy proto,
že jde "o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu." Současně navrhl zrušení ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb. , o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.
Návrh byl podán prostřednictvím komerčního právníka a byl postupně doložen Stanovami TK., registrovanými Ministerstvem vnitra dne 4. února 1991, spisem Okresního soudu v Kolíně, č.j. 8 C 1028/92 -14, výpisem z evidence nemovitosti, katastrální území K., rozhodnutími dalších soudů v otázkách předmětného zákona, mezi kterými se navrhovatel přímo dovolává usnesení Okresního soudu Brno -venkov ze dne 18.5.1994, sp. zn. 7 C 817/92 -41, kterým tento soud přerušil řízení, neboť došel k závěru o neústavnosti ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb.
Ústavní soud se nejdříve zabýval v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu přípustností návrhu samotného. Ústavní stížnost byla podána včas ve lhůtě do 60 dnů po právní moci rozhodnutí Krajského soudu. Nebylo proto nutno zjišťovat, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Pozornost věnoval Ústavní soud i výše uvedenému usnesení Okresního soudu Brno-venkov, neboť jeho předcházející podání Ústavnímu soudu by mělo za následek nepřípustnost návrhu v části týkající se přezkoumání ústavnosti ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. , a to na základě ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. V době podání návrhu a ani v době přijetí tohoto usnesení však takovýto návrh Okresního soudu Brno-venkov nebyl k Ústavnímu soudu podán.
Navrhovatel podal svoji ústavní stížnost prostřednictvím právního zástupce, který byl sice v době jejího podání, tj. 2. srpna 1994, komerčním právníkem, avšak následně prokázal osvědčením ČAK, že se stal jejím členem s registračním číslem ke dni 1. září 1994. Tudíž nebylo nutno zjišťovat, zda je důvod podání ústavní stížnosti spjat s podnikáním navrhovatele, neboť advokát je podle § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 128/1990 Sb. , o advokacii a § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu oprávněn vystupovat před Ústavním soudem ve všech věcech, které jsou předmětem ústavní stížnosti. V průběhu řízení byla rovněž odstraněna vada plné moci právního zástupce, která umožňovala jeho zastoupení dalším zástupcem.
Dále Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost návrhu. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval tvrzením navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavo u ČR, která jako norma vyšší právní síly garantuje nedotknutelnost a zvýšenou ochranu vlastnického práva, přičemž právě v důsledku napadaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze nabyla podle názoru navrhovatele Č., více práv než jí náleží. Nijak však toto své tvrzení dále nekonkretizuje a neprokazuje. V této souvislosti nutno konstatovat, že Ústav Ústava ČR ve svých ustanoveních přímo tyto otázky neupravuje, nýbrž v čl. 3 odkazuje na Listinu základních práv a svobo d a dále zaručuje, že ochrana základních práv a svobod nebude odňata soudní moci (čl. 4 ). Vlastní úprava vlastnických práv je proto obsažena zejména až v čl. 11 odst. 1 Listin y, podle kterého "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Navrhovatel tak měl prokázat, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, popř. že zákonem je rozsah jeho vlastnických práv stanoven diskriminačním způsobem nebo chráněn v menší míře než v případě jiného vlastníka. To však navrhovatel neprokázal. Naopak z jeho přiložených Stanov zaregistrovaných dne 4. února 1991 Ministerstvem vnitra ČR vyplývá, že podle jejich čl. 26 je nástupnickou organizací Č. podle Stanov Č. a dále, že podle čl. 17 písm. f) je zdrojem jeho majetku též majetek "převedený do vlastnictví T jako nástupnické organizace Č., a to na základě její vlastní žádosti podle stanov Č.". Právě o navrácení tohoto majetku požádal ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a podle zákona ČNR č. 232/1991 Sb. , ve znění zákona ČNR č. 312/1991 Sb. navrhovatele vedlejší účastník. Soudy proto posoudily právní situaci tak, že na straně Č. je dána aktivní legitimace a na straně TK je dána pasivní legitimace.
Majetek Č., jako "jediné dobrovolné tělovýchovné organizace" ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 68/1956 Sb. , o organizaci tělesné výchovy, je předmětem navrácení ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. , pokud jeho zdrojem byla majetková práva dobrovolných organizací dle stavu ke dni 31. března 1948 odňatá těmto organizacím na základě zákonů č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. Tento majetek nebylo možno převést na T ani usnesením sjezdu Č, ani smlouvou o převodu vlastnictví, neboť tomu brání blokační ustanovení § 2a zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Vlastnická práva tak nemohla být dotčena tím způsobem, o který se opírají tvrzení navrhovatele. Ústavní soud v této souvislosti již dříve vyslovil svůj právní názor, že Č. je v případech, kdy TS v místech svoji činnost neobnovily, oprávněnou organizací ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (viz zejména nález
). Ústavní soud i při rozhodování v tomto případě (stejně jako v obdobném případě usnesení III. ÚS 116/94 ) neshledal důvod pro postup podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb.
Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústav y ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy a není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústav y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústav y ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d). Proto v této části odmítnul Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou.
Současně navrhovatel namítá, že Krajský soud v Praze posoudil situaci tak, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a nevyslovil proto přípustnost dovolání. Podle názoru navrhovatele se tak ale stát mělo, jinak by došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listin y. V této konkrétní věci Ústavní soud zastává již z výše uvedených důvodů názor, že dojde-li při hodnocení skutkového a právního stavu obecný soud k závěru, že není důvod pro postup podle § 238 odst. 2 písm. a) OSŘ , je to věcí jeho úvahy, jejíž oprávněnost Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Vázat soud, aby vždy vyslovil přípustnost dovolání z důvodu, že se u různých soudů projevují různé názory, by bylo v rozporu s nezávislostí soudů. Kromě toho musí být soudům dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. Pokud navrhovatel namítá, že tímto postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listin y, které každému zaručuje, aby se mohl domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, pak rovněž v tomto bodě shledal návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Navrhovatel též namítnul porušení zákona č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého plyne, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování nebo jeho ukončení pod nátlakem. Protože navrhovatel nenapadá rozpor zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. s čl. 20 odst. 1 Listin y, nýbrž se zákonem č. 83/1990 Sb. , musel Ústavní soud k této části návrhu konstatovat následující. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit vzájemný vztah mezi právními předpisy téže právní síly, v daném případě zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a zákona č. 83/1990 Sb. V tomto bodě nezbylo Ústavnímu soudu než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , tzn. jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Jak navrhovatel ve svém podání, tak Krajský soud v Praze jako účastník řízení se dovolávají úmyslu zákonodárce na základě obsahu důvodové zprávy. K těmto argumentům Ústavní soud nemohl přihlédnout, ani se jimi zabývat, neboť zákonodárce může projevit svůj úmysl závazně jediným způsobem, a to usnesením se o určitém znění osnovy zákona. Co nelze vyložit ze samotného textu zákona za pomoci výkladových pravidel, nelze považovat za projevený úmysl zákonodárce. Přitom Ústavní soud poukazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle jehož nálezu ze dne 19. listopadu 1923, č. 19.666 (B. A 2885/23, s. 2078) "správnost výkladu opírajícího se o znění a ducha zákona nemůže být zvrácena tím, že jeho praktické provádění způsobí snad v některých případech újmy, byť i nezaviněné".
Pokud jde o návrh na přezkoumání ústavnosti § 2 zákona č. 173/1990 Sb. , ve znění zákona č. 247/1991 Sb. , zaujal Ústavní soud následující stanovisko. Z ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že je povinností senátu v takovém případě řízení přerušit a postoupit návrh plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústav y ČR. Podle ustanovení § 42 odst. 1 téhož zákona však může být návrh předložen k projednání senátu, a tudíž i k přerušení řízení, jen tehdy, neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 . Vzhledem k tomu, že se tak stalo a návrh byl z výše uvedených důvodů na základě ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a písm. f) odmítnut, není dán důvod k postupu senátu podle zmíněného ustanovení § 78 odst. 1 .
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 3. 1995 Prof. JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR