Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1036/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 5.9.1991 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala se žalobkyně vydání nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.10.1996, č.j. -60 v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II. žalobu v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., zamítl. K odvolaní žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací, usnesením ze dne 30.5.1997, č.j. -74, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů procesních nedostatků rozsudku soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 15.6.1998, č.j. -86 řízení proti Českému státu zastavil a rozsudkem ze dne 8.12.1998, č.j. -95 v odstavci I. žalobě opět vyhověl a v odstavci II. v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7.6.1999, č.j. -113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a to pro nepřezkoumatelnost.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25.9.2001, č.j. -130 žalobě vyhověl a v odstavci II. v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je neteří MUDr. B. K., jehož spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu ideální 868/2520 přešel na stát na základě výměru Finančního odboru ONV v P. ze dne 17.3.1960, vydaným podle vládního Vzal za prokázané, že žalobkyně podala výzvu k vydání nemovitosti nejpozději 2.5.1991, tedy včas. Rovněž vzal za prokázané, že Z. L. podala výzvu po marném uplynutí prekluzivní lhůty dne 24.6.1991. Námitku žalovaného o zhodnocení předmětných nemovitostí považoval soud prvního stupně za účelovou s poukazem na to, že žalovaný tuto námitku neuplatnil v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. , v němž bylo řešeno vydání části nemovitosti dříve patřící H. H. Dále konstatoval, že nepodmiňuje vydání nemovitostí zaplacením určité finanční částky. Vyslovil závěr, že žalobkyně je tedy oprávněnou osobou ve smyslu pouze po svém strýci MUDr. B. K. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání v rozsahu ideální 350/2520, a to s odůvodněním, že tato část nemovitosti přešla na stát podle o.z., a to na základě výměru ONV v P. ze dne 25.11.1965. Vyslovil závěr, že k této části nemovitosti žalobkyně není oprávněnou osobou, neboť nesplňuje podmínky a též neprokázala, že by jí svědčil restituční nárok po E. E. K. nebo G. K.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.1.2003, č.j. -160, nepřipustil vedlejší účastenství Z. L. na straně žalobkyně. K odvolání žalobkyně a žalovaného tentýž soud rozsudkem ze dne 9.1.2003, č.j. -161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobkyně je podle oprávněnou osobou ve vztahu k ideálnímu podílu 866/2520 předmětných nemovitostí. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala ani netvrdila svůj právní vztah k ostatním spoluvlastníkům nemovitosti z hlediska , přičemž pominula skutečnost, že již bylo v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , pravomocně rozhodnuto o vydání jeho části právním nástupcům H. H. Podle odvolacího soudu jestliže žalobkyně požádala o vydání věci již v roce 1991 a žalovaný namítal zhodnocení vydání věci teprve v roce 1996, jedná se o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby ve smyslu o.z. a platí lhůta k plnění podle Poukazoval na to, že Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud ČR již opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovily závěr, že věcí celou podle ( ) se rozumí též spoluvlastnický podíl. Oprávněná osoba se tedy může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům ve smyslu těchto zákonů svědčilo vlastnické právo a podíl ostatních osob oprávněné osobě tedy nepřipadá.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení ( správně ). Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ) ( správně ).Vytýkal, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s hmotným právem - určil, že jedinou oprávněnou osobou po MUDr. B. K. je jeho neteř, tedy žalobkyně. Podle dovolatele z provedených důkazů nevyplynulo, že Z. L. není oprávněnou osobou podle V této souvislosti odkazoval na ustanovení ) odst. 3 a Dále vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně v rozporu s hmotným právem stanovily lhůtu pro vydání nemovitosti do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaný začal namítat zhodnocení v roce 1996 a jeho výše nebyla do současné doby určena, jde o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby ve smyslu 3 o.z., v tomto směru poukazoval na nález Ústavního soudu ČR – . Dále tvrdil, že byl zbaven práva na zákonného soudce, přitom odkazoval na nález ÚS III. 200/98. Rovněž namítal, že podle nálezu ÚS II. 145/02 měl být obeslán k jednání i účastník ( Muzeum m. P. ) a nikoli pouze advokát. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu ( části, v níž byla žaloba zamítnuta ) podala též žalobkyně dne 26.3.2003 dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Uplatnila dovolací důvod podle , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky má na mysli vydání věci jako celku a předmětná nemovitost měla být vydána na základě tzv. přirůstání podílu. Poukazovala na skutečnost, že jako osoba bez české státní příslušnosti neměla být stavěna do nerovného postavení a současně namítala odlišné podmínky restituce podle a 87/19991 Sb. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,,).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu odpovídá ustálené judikatuře.

Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od dosavadních závěrů soudní praxe, podle níž věcí celou podle se rozumí též spoluvlastnický podíl. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že oprávněná osoba se tedy může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům svědčilo vlastnické právo. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že těmto osobám nemůže se jim tak dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi, tak nemůže ,,přirůst“ podíl po jiném ze spoluvlastníků.

Ve vztahu k dovolacím námitkám žalovaného nesoucím se k možnosti uplatnit dodatečně zhodnocení vydávané věci, ztotožňuje se dovolací soud s právním posouzením odvolacího soudu, na něž pro stručnost odkazuje. Pro úplnost se v této souvislosti připomíná přiléhavý odkaz odvolacího soudu na výsledky řízení v dřívější věci, totiž sp. zn. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž bylo pravomocně rozhodnuto o vydání části nemovitosti právním nástupcům H. H. I když předmětem vydání, jak shora uvedeno, může být i samostatný spoluvlastnický podíl, tedy ideální (myšlený) podíl na nemovitosti, pojem zhodnocení věci se v poměrech upíná k nemovitosti jako stavbě, která jako jedině jako nepřímý předmět právního vztahu (z titulu restituce vlastnictví) mohla být pojmově zhodnocena. Pravomocný výsledek citovaného předchozího řízení tak vylučuje možnost dodatečného zkoumání otázky případného zhodnocení uplatněného v řízení zahájeném k návrhu další z oprávněných osob. Obsahově jde o situaci srovnatelnou s důsledky platnými pro věc rozsouzenou, v rozsahu zjištění jedné z okolností významných pro posouzení nároku na vydání věci. Tomu odpovídající výklad odvolacího soudu plyne tak dostatečně srozumitelně z gramatického i systematického výkladu zákona, jmenovitě Nelze proto ani v tomto směru dospět k závěru, že by rozhodnutí soudu v tomto ohledu představovalo posouzení otázky zásadního právního významu.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděné nálezy Ústavního soudu ČR – , , , je nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání žalovaného i žalobkyně odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Rovněž žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31.března 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu