Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 502/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele A. R. zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2003 č. j. -78 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. září 2002 č. j. -42, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v , a y základních práva svobod, jakož obdobně i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že obecné soudy při rozhodování o jeho žalobním nároku, plynoucím z uzavřené smlouvy o dílo, dle stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy ve věci provedené, když v situaci tvrzení proti tvrzení vzaly pro svá skutková zjištění za rozhodující výpověď tehdejšího žalovaného, přičemž tvrzení stěžovatele o sjednané době plnění (splatnosti ceny za dílo, resp. jeho části) neuvěřily. S poukazem na bližší výhrady stěžovatel zpochybnil obecnou důvěryhodnost tvrzení žalovaného a konstatoval, že shodný postoj měly zaujmout i soudy obecné a vyvodit z toho i příslušné právní závěry. Pokud opřely výrok svých rozhodnutí o , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), což umožnilo následně přihlédnout ke vznesené námitce promlčení ( , 2, , a obch. zák.) domnívá se stěžovatel, že naopak mělo být ve vztahu k otázce doby plnění aplikováno ustanovení téhož zákona, neboť má na rozdíl od soudů obecných za to, že naposled citované ustanovení je v relaci vůči obch. zák. v daném případě lex specialis. Z takto v návrhu obsáhleji rozvedených důvodů se proto domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Výhrady stěžovatele předestřené v ústavní stížnosti, jež jsou pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, nejsou důvodné. Tyto se se stěžovatelem uplatněnou argumentací, jíž opakuje ve svém návrhu, řádně ve shodě se zákonem vypořádaly (157 odst. 2 ) a postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.

Sluší se poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu.

Přehodnocování dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu se potom z pravomoci Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a tedy ke skutkovým závěrům ve věci přijatým, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovozovat toliko v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže by v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci

sp. zn.

, tamtéž, Sv. 4, č. 79 a další), k čemuž v projednávané věci - již pro povahu hodnocení osamoceného, tj. dalšími důkazy nepodpořeného tvrzení proti tvrzení - nedošlo. Je však třeba říci, že ve stěžovatelově věci se jednalo o stav non liquet. Pokud neunesl důkazní břemeno, nelze obecným soudům vytýkat vyvození důsledků z toho plynoucích. Námitka, dle níž v daném případě nesprávně aplikovaly ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák., rovněž není případná, když toto ustanovení je vůči § 340 odst. 2 téhož zákona ustanovením speciálním, vylučujícím použití obecného právního pravidla. Argumentaci stěžovatele v tomto ohledu předloženou nelze akceptovat (srov. výklad per argumentum reductione ad absurdum).

Z takto stručně vyložených důvodů vyplývá, že porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003